Kapitola V. PŘEPADENÍ
Priscilla a major Sands seděli ve velké kajutě u jídelního stolu a divili se nepřítomnosti kapitána, a ještě více nepřítomnosti svého spolucestujícího, avšak měli hlad, a když čekali již tak dlouho, jak vyžadoval dobrý mrav, neodolali více Samově nabídce a obslouženi černošským stewardem dali se s chutí do jídla.
Viděli tiše přejít Pierra, který šel do kajuty svého pána a nesl ranec. Na Priscillinu otázku odpověděl svým obvyklým stručným způsobem, že je monsieur de Bernis na palubě a že tam též posnídá. Vyžádal si od Sama jídlo i víno a odešel, aby je donesl svému pánovi na palubu, kde byla umístěna děla. Zdálo se jim to zvláštní, ale nebyli natolik zvědaví, aby se vyptávali na podrobnosti.
Po snídani usedla Priscilla na polštářové sedátko na palubě pod otevřenými dveřmi. Byla tam ještě kytara Bernise tak, jak ji tam předchozího večera položil. Pozvedla ji a nezkušenými prsty přeběhla po strunách. Pak vzhlédla směrem k moři, kytaru odložila a povstala.
„Loď,“ zvolala, příjemně vzrušena, a ukazovala na ni. Při jejím výkřiku povstal i major Sands, stoupl si vedle ní a společně pozorovali blížící se velkou černou plachetnici. Major obdivoval její krásu. Celá plocha lodi byla šikmo ozářena slunečními paprsky, což dodávalo dmoucím se plachtám oblačného efektu. Chvíli se na ni dívali a netušili, jaký osud jim hrozí od těch černě natřených lodních boků. Nikdo z nich nezpozoroval, že Centaur změnil směr, ačkoli to bylo zřejmé i změněnou polohou slunce. Nevěnovali pozornost ani dupotu nohou, vláčení lan a všemu tomu nezvyklému hlomozu, který se ozýval z paluby nad nimi. Nevšimli si ani ruchu přímo pod nimi, odkud Bernis dal vyvléci kovové houfnice.
Dole v šeru Francouz pilně pracoval. Muži se tam pohybovali skrčeně jako opice, jelikož strop byl příliš nízký. Olověné závěry byly odstraněny a nabitá ústí deseti děl, kterými měl bojovat proti čtyřiceti dělům černé lodi, se vysunula do střílen.
Bernis je nechal namířit tak, aby koule letěly vysoko, těsně nad palubu pronásledovatelů. Široký terč plachtoví byl mnohem příznivější než úzký pruh lodního trupu nad vodou. Kdyby poškodili plachty či dokonce srazili stěžeň, získali by tím tak skvělou výhodu, že by nejenže nemuseli prchat, nýbrž by dokonce sami mohli zaútočit na svého pronásledovatele.
Bernis viděl okénkem střílny lesknoucí se ústí nepřátelských děl, jež se mu pohrdavě vysmívala, a pozoroval pomalu se zmenšující vzdálenost mezi oběma loďmi. Uplynula teprve hodina od okamžiku, kdy Centaur změnil svůj směr. Black Swan doháněla svou oběť ještě rychleji, než předpokládal. Plula skoro již jen půl míle za nimi a Bernis viděl, že nastal okamžik obrany.
Poslal jednoho muže s rozkazem k Purveyovi, aby byl připraven. Nyní čekal s rostoucí netrpělivostí až Bransome podle domluvy obrátí kormidlo a natočí se k černé lodi bokem. Avšak plynul čas a Centaur dosud směr nezměnil. Jako by byl Bransome posedlý šílenou myšlenkou na útěk.
Pak vyrazil z přídě pirátské lodi chomáč bílého kouře, vzápětí následovalo zarachocení výstřelu. Asi padesát yardů za Centaurem voda vysoko vystříkla. Výstřel byl výzvou, aby se vzdali. Bernis opustil své pozorovací stanoviště a vyskočil na palubu, kde se Purvey nakláněl nad nabitým ústím děla a čekal, až se Black Swan přiblíží na vhodný dostřel.
V kajutě vytrhl ten jediný výstřel oba poklidné cestující z klidné, vlídné nálady. S údivem se na sebe podívali, major se narovnal jakoby bodnut, Priscilla vyskočila a oba společně spěchali na horní palubu.
Nedostali se však dál než ke středu paluby, kde narazili na skupinu zamračených námořníků. Ti jen potvrdili jejich tušení, že není něco v pořádku. Z mezipalubí na ně křičel kapitán, aby se okamžitě vrátili dolů do kajuty.
Major zrudl. Takové chování ho uráželo. „Kapitáne! Co se zde děje?“
„Peklo!“ vyštěkl zuřivě kapitán. „Odveďte slečnu Priscillu odtud. Sestupte z paluby, dole jste více chráněni.“
Major vypjal hruď a postoupil vpřed důstojným krokem. „Žádám o vysvětlení…“ začal. Přerušil ho hrom nového výstřelu. Dělová koule se otřela o trámy zádi lodi.
„Člověče, čekáte, až vám spadne nějaký trám na vaši tupou hlavu? To vám musím vysvětlovat, že prcháme? Odveďte slečnu Priscillu do kajuty!“
Priscilla chytila majora za rukáv chvějící se rukou: „Pojďte, Barte. Překážíme tady, odveďte mne zpět.“
Uposlechl ji bez dalších námitek přemáhaje zlost, kterou v něm vyvolal kapitánův rozkaz. Ačkoli byl major Sands na souši statečný, v neznámém živlu, kde neměl v boji nejmenších zkušeností, se chvěl bezmocností. Priscillina přítomnost ho též nepovzbuzovala, vědomí odpovědnosti jen zvyšovalo jeho obavy. Než ji odvedl, vysvětlil mu nablízku stojící námořník, že byli napadeni Tomem Leachem.
Když se vrátili zpět do kajuty a znova okénkem pozorovali blížícího se nepřítele, snažil se major Sands, seč mohl, zakrýt své zděšení, aby Priscillu ještě víc nevyděsil. Uklidňoval ji ujišťováním, kterému sám nevěřil.
Na zadní palubě již Bernis neovládl svou netrpělivost a vztekle seběhl dolů, aby se Bransoma zeptal, na co ještě čeká. Rázně mu rozkázal, aby svinul vrchní plachty a obrátil loď po větru tak, aby mohl bočními děly namířit na nepřítele.
„Jste se zbláznil,“ odpověděl kapitán. „Dohoní nás dřív, než se jen znova rozjedem.“
„A to jen proto, že jste se příliš dlouho rozmýšlel. Tím jste nebezpečí jen zvýšil. Teď se musíme bránit. Sázíme všechno na jedinou kartu, máme vyhráno, poškodíme-li jejich plachty. Nuže, příteli! Není již času nazbyt. Nechte tedy vrchní plachty být, ale obraťte kormidlo a ostatní přenechte na mně.“
Kapitán Bransome měl instinktivní odpor k boji podobnému hráčské sázce a navíc byl podrážděn panovačným chováním Francouze.
„Vraťte se na záď lodi!“ zařval na něj. „Poroučíte na této lodi vy, pane, nebo já?“
Bernis uchopil kapitána za rameno a ukázal dozadu. „Pohleďte!“
Piráti svinovali na přídi vrchní plachty. Bernis si okamžitě uvědomil, jaké jim z toho plynou výhody.
„To je skvělá příležitost! Nebe samo nám ji posílá. Musíte jen předstírat, že svolujete.“ Zdvihl paži a ukazoval nahoru k vlajce Unie.
„Stáhněte vlajku a postavte se jim do cesty, ostatní přenechte mně. Prorazím celou průvlačnici kotvového řetězu.“
Kapitán však nesdílel Francouzovy odvážné plány. Návrh boje po způsobu námořních lupičů se mu zdál riskantní a rozčiloval ho.
„Ale oni pak v odvetě Centaur rozstřílí a potopí.“
„Když poškodím jejich plachtoví, nebudou mít ani příležitost se přiblížit.“
„A když se vám to nepodaří?“
„Pak na tom nebudeme o nic hůře, než jsme teď.“
Pod Francouzovýma výmluvnýma očima kapitánův odpor viditelně slábnul. Uznal, že to je jejich poslední zoufalá naděje. Neměl již žádné jiné volby. Bernis, jako by četl jeho myšlenky, znova naléhal.
„Kapitáne, udělte rozkaz.“
„Ano, je to myslím to jediné, co nám zbývá.“
„Tak k dělům!“ Bernis ho opustil, běžel přes palubu a ještě jednou se spustil úzkým otvorem do zadního podpalubí. Právě když zmizel, vystřelil již netrpělivý Leach několik ran na pronásledované, jako by chtěl tímto dělostřeleckým útokem přinutit velitele Centauru k rychlejšímu rozhodnutí. Několik střel dopadlo s rachotem na palubu.
Bernis dole zaslechl rány a okamžitě se dovtípil, co se přihodilo. Nebyl ani dost málo překvapen. Počítal s tím, že to zbaví kapitána Bransoma zbytku nerozhodnosti. Zachytil se dřevěného zábradlí, doběhl na dolní palubu a čekal u nabitých děl, až Centaur změní svůj směr. Zatímco čekal, zaslechl znovu rány z děl a cítil, jak se loď zachvěla těžkým nárazem na záď. Centaur se tak divoce zakymácel, že Bernise vrhnul na prkenné přepažení.
Za okamžik nabyl znova rovnováhy a zjišťoval napáchané škody. Loď se nakláněla a otáčela se. Viděl zcela zblízka vodu, uhánějící pod nimi. Avšak nadarmo čekal, že se ocitne tváří v tvář nepřátelské lodi. Jen širé moře mu hledělo vstříc. Nakonec zjistil, že Bransome obrátil loď nesprávným směrem nalevo. Nadával a spěchal dolů, aby se o tom přesvědčil. Zde nalezl děsivé vysvětlení toho, co se stalo. Těžká rána na zádi, která před chvílí otřásla celou lodí, rozbila nešťastnou náhodou kormidlo Centauru a poškodila plachty. Loď ztrácela na rychlosti a plula tam, kam ji vlny a vítr zanášely. Oknem spatřil černou loď, jak se k nim přibližuje, viděl, jak svinuje plachty a že se připravuje na boj na palubě.
Bransome se rozhodl příliš pozdě. Když se nakonec odhodlal jednat dle Bernisovy rady, postavil se proti němu osud. Šťastný výstřel z pirátské lodi učinil Centaura bezmocným.
Dělostřelec, rusovlasý, silný mladík, obrátil ustrašenou tvář k Bernisovi, který vystoupil na zadní palubu, aby si prohlédl škody.
„Purvey je mrtev, pane. Jsme ztraceni. Teď nás mají.“
Bernis se zastavil a pozoroval nepřátelskou loď, která jíž nebyla vzdálena víc než pět set stop. Jeho úzký obličej měl výraz odhodlanosti, v tmavých očích se zračila odvaha a síla. Poklekl vedle palubního děla a znova namířil. Mířil obezřele, pomalu a věděl, že tento výstřel bude poslední ubohou nadějí, která Centauru ještě zbývala. Povstal, vzal doutnák z ruky dělostřelce, zapálil ho a ustoupil stranou. Avšak právě v tomto okamžiku zhoupl silný vítr neovladatelnou loď tak, že první a současně poslední výstřel vyšel naprázdno.
Bernis pohlédl na krčícího se dělostřelce a pak se zlostně a trpce zasmál. „C’est fini, mon gars. (Je konec, chlapče). Za chvíli se zahákne na naší palubě jejich přitahovací hák a pak…“ Pokrčil rameny a zahodil doutnák. Skrze zuby začal vyrážet příšerné kletby, zuřil a posílal Toma Leache do horoucích pekel. „My jsme ale první na řadě,“ vzdychl. „Oh! Sang de Dieu!“
Stál skloněn přes zábradlí, obklopen dýmem po výstřelu. Pozoroval postup pirátské lodi. Měla nyní všechny plachty spuštěny a blížila se pomalu, ale jistě ke kořisti, která jí už nemohla uniknout. Piráti již nestříleli, čekali na boj na palubě, nechtěli způsobit další škody.
Ze svého místa mohl de Bernis vidět muže na stěžni, svinovali velkou čtverhrannou plachtu, postavenou na koso. Dva stáli na přídi, drželi připravené háky.
Dělostřelec slyšel, jak Bernis tiše kleje. Náhle v klení ustal a obrátil se k němu:
„Sestupte na střední palubu a svolejte tam i ostatní. Zde již nemáme co dělat.“
Rozběhl se dolů, prolezl otvorem střílny, přičemž se nejistě opíral o nízké lodní zábradlí nad sebou. Pak nahlédl dovnitř zadní kajuty, přidržoval se bosýma nohama lana, natáhl se a náhle se s obratností opice vyšvihl a přidržel se levou rukou druhého zábradlí. Visel tak okamžik ve vzduchu, než se zachytil i pravou rukou. Znova se vytáhl, přehodil přes zábradlí nohu a zmizel.
Nyní Priscilla a major Sands zažili nejhorší leknutí toho příšerného dne. Oknem kajuty uviděli prolézat polonahou mužskou postavu. Major, který se mezitím pro všechny případy ozbrojil, uchopil rukojeť svého meče a již se ho chystal tasit, když poznal Francouzův hlas. Pohled na něj byl takřka strašidelný. Nahé ruce, nohy i prsa mu zčernaly potem a střelným prachem.
„Je dobojováno. Hloupý Bransome měl nechat plavby už dřív a věnovat se raději farmaření. Ani jednou mi nedal příležitost k výstřelu. Pro pánaboha, proč jsou tací muži námořníky. To je, jako kdybych já tančil na provaze. Leach šetří střelným prachem, to je jasné. Bude bojovat na palubě.“
Z toho, co jim Francouz právě říkal, si domysleli, jakou úlohu hrál během doby, co je ta loď pronásledovala. Priscilla, jež se domnívala, že ji může spasit už jen nebe, padla na kolena, aby se modlila. Major hleděl bezmocně kolem sebe s výrazem potlačované zuřivosti. Bernis, ačkoli byl rozhořčen nevydařeným pokusem o záchranu lodi, nedával to na sobě znát.
„Oh, jen odvahu, mademoiselle. Vzpamatujte se. Jsem u vás. Možná, že ani nejste v nebezpečí. Snad mohu ještě pomoci. Důvěřujte mi. Mějte jen trochu důvěry.“
Pak odešel do své kajuty, kde ho už očekával Pierre.
Priscilla vstala a obrátila se k majorovi. Sands byl z duše přesvědčen, že se Francouz jen přehnaně vychloubal. Komediant, který hraje divadlo i tváří v tvář smrti. Snažil se však potlačit svou nedůvěru, aby Priscillu uklidnil.
„Nevím, jak by mohl pomoci. Skutečně nevím. Ale chová se směle. Snad má nějaký vliv. Vzpomeňte si, že byl dříve taky námořním lupičem a že zná jejich způsoby. Vrána vráně oči nevyklove.“
Tak neustále pokračoval, ačkoli sám v duši necítil nejmenší naději. Vzpomněl si na to, co se dozvěděl předchozího večera o Leachovi a očekával nyní jen smrt. Mohl se jen modlit, aby byla rychlá. V této situaci ho při pohledu na Priscillu jímal pocit smrtelné úzkosti. Vnímal, jak byla sladká a krásná, a obával se, že ji stihne osud horší než smrt. Bude snad smět zůstat naživu a stane se kořistí toho Leache. Napadlo ho, že by snad bylo lepší, kdyby ji na místě usmrtil a ochránil tak před dalšími strastmi. To by mohl být největší důkaz jeho lásky a oddanosti. Ale neměl dost síly, aby to udělal. Stál nečinně vedle stoličky, na kterou Priscilla usedla, a snažil se o neurčitá slova útěchy.
Vtom zmizelo sluneční světlo ve stínu vysokého trupu černé lodi. Už byla velmi blízko, na její palubě bylo plno mužů. Proplula kolem zádi a levého boku Centauru a vrhala svůj příšerný stín na okno, u něhož seděla Priscilla. Z paluby pirátské lodi zazněla polnice. Zaslechli rachot bubnů a náhle i salvu výstřelů z ručnic.
Priscilla se zachvěla a vyskočila, major ji ochranářsky objal. Náhle vyšel Bernis ze své kajuty, následován Pierrem. Nezbavil se sice dosud veškeré špíny, byl však opět oděn ve svůj obvyklý elegantní oblek. Měl znova svou nakadeřenou černou paruku, jemnou batistovou košili, fialovou vestu s černýma manžetama a bohatým, stříbrným lemováním kolem knoflíkových dírek, jakož i černé boty z jemné cordovanské kůže. Ozbrojil se nejen dlouhým nožem, ale i párem pistolí, zavěšených u pasu po způsobu námořních lupičů. Ústí pistolí vyčnívala z pouzder, zhotovených ze stejné kůže jako jeho purpurový pás a vyztužených stříbrnými pruty.
Hleděli na něj s údivem. Bylo dost divné, že v okamžiku vrcholného nebezpečí věnoval svému oblečení tak velkou péči. Jejich údivu si všiml a usmál se. Vysvětloval: „Tom Leach je velký pán, je posledním velitelem námořních lupičů. Musí být obřadně přijat.“
Zamířil k nim, tu se však loď otřásla prudkým nárazem, který doprovázelo řinčení řetězů, zazvonění háků, dopady ráhen a další salvy výstřelů z ručnic. Bernis se zachytil stolu, major Sands upadl na kolena a Priscillu náraz vrhl napříč kabinou tak, že se zachytila ve Francouzově náruči.
„Zachraňte mne!“ vzlykala. „Zachraňte mne!“
Zatímco ji držel v náručí, zvlnil jeho úzké rty měkký úsměv. Pohladil její zlaté kadeře, přitisklé k jeho hrudi, a tento pevný, tichý dotek ji uklidňoval více než nejúčinnější slova.
„Doufám, že vás zachráním. Je to docela dobře možné.“
Majora to rozhořčilo. Francouz objímal jeho chráněnku, a to bylo nehorázné. Povstal, ostře na něj pohlédl a zabručel: „Jak, co zmůžete?“
„Uvidíme. Snad velmi mnoho. Snad nic. Mám-li však něco udělat, pak je třeba, abyste mne poslechl.“ Mluvil přísně. „Nesmíte odporovat ničemu co řeknu, ať je to cokoli, ať si o tom myslíte cokoli. Prosím, zapamatujte si to, jinak byste nás všechny zničil.“
Nad nimi zazněl dupot mnoha nohou jako burácení hromu. Piráti již byli na palubě Centauru. Ozývala se divoká směs výkřiků a skřeků, přerušovaná ranami z bambitek a ručnic, nelítostný řev mužů ve rvačce, hrůzné zvuky zahájené bitvy. Kolem okna kajuty proletělo cosi neforemného, tmavého. Bylo to tělo muže, jež bylo hozeno přes palubu do moře, za ním následovala další a další těla.
Priscilla se v novém návalu strachu přitiskla ještě víc k Bernisovi.
„Musí podlehnout,“ řekl klidným hlasem. „Leach má nejméně tři sta mužů a Centaur nejvýš dvacet.“
Jeho napjatý sluch zachytil blížící se zvuk. Dodal pevnějším hlasem. „Poslechnete mne? Bez námitek? Slibte mi to. Je to nesmírně důležité.“
Priscilla přikývla: „Ano. Ať je to cokoli.“
„A vy, majore Sandsi?“
Major dal zamračeně své čestné slovo. Byl by to sotva udělal, kdyby rovněž nezaslechl kroky asi dvaceti nahých nohou a chraptivé mumlání, jež rychle vzrůstalo a neustále se blížilo.
Pozorně naslouchající Bernis seznal, že řev nad jejich hlavami sice vůbec nezeslábl, avšak změnil svůj ráz. Do dupotu, řevu a výkřiků se nyní vmísil i oplzlý, hnusný smích a výstřely z pušek, které, jak Bernis věděl, nebyly ničím jiným než divokou oslavou vítězství námořních lupičů. Krátký boj byl skončen. Útočníci zaplavili palubu Centauru jako příboj vln, usmrcující vše, co se jim namanulo.
Z chodby přehlušoval nyní dupot a mručení veškeré vzdálenější zvuky a oznamoval jim příchod těch, kdo sestupovali do podpalubí, aby odhadli cenu kořisti a aby se vypořádali s každým, koho by ještě našli živého.
Dveře kajuty se divoce rozletěly, až se odrazily od stěny. Přes práh se vhrnula tlupa polonahých mužů, většina měla hlavy ovinuty ozdobnými šátky a jejich opálené tváře byly znetvořeny ďábelským vzrušením. V rukou měli zbraně a na rtech ohavnosti. Lotři se na okamžik zarazili, když spatřili v kajutě čtyři osoby – Pierre stál v pozadí, předstíraje lhostejnost, přesto jeho tmavá pleť nabyla šedého nádechu. Pak jeden z nich při pohledu na dívku spustil divoký řev a současně všichni postoupili vpřed. Tu se jim však Bernis s klidem postavil do cesty. Držel spouště svých stříbrných pistolí, ty ale ani +nepozvedl, což mu dodávalo o to více důstojnosti.
„Stůjte! Zastřelím každého, kdo udělá ještě krok. Jsem de Bernis. Doveďte ke mně svého kapitána Leache.“
Přidejte odpověď