Kapitola III. BRANSOMOVO PŘÁNÍ
Kapitán ještě jednou prohlédl loď a pak sestoupil dolů do jídelny, která byla v podpalubí umístěna po straně lodi, zatímco na druhé straně bylo několik kajut pro cestující.
Bransome byl ve skvělé náladě. Velké, rohové okno jídelny bylo dokořán otevřeno a dosud jím byly vidět zelené stráně ostrova Dominica. Kapitán Bransome se však za nimi ani jednou neohlédl, ačkoli věděl, že se sem již nikdy nevrátí. Byl rád, že náklad byl správně uskladněn, a šťasten, že má za sebou poslední zastávku na cestě domů. Těšil se, jak nyní zbytek svého života stráví v klidu se svou rodinou, která ho dosud sotva poznala. Byl přesvědčen, že stejně jako on i jeho blízcí se těší na jeho návrat, aby se mu odvděčili za léta neúnavné práce, za všechny potíže a překážky, které přestál.
Seděl v čele svého stolu, žoviální, podsaditá postava. Zatímco ho obsluhoval bíle oděný černošský steward Sam, spokojenost rozvázala kapitánovi jazyk a chtěl tento večer oslavit.
Během dne na palubu naložili maso, drůbež a zeleninu. Usmažili nyní tuňáka, kterého Bernis odpoledne ulovil a na počest své slavnostní chvíle je kapitán Bransome pohostil sladkým peruánským vínem. Bernis jím připil kapitánovi na zdraví a na dlouhá, šťastná léta s rodinou, které si kapitán dosud tak málo užil.
„Zní to divně,“ řekl Bransome, „když řeknu, že sotva znám své děti. Je to nepřirozené, ti čtyři mladíci, kteří dozráli mezitím v muže, jsou pro mne cizinci.“ Zamyšlený úsměv změkčil hrubé rysy jeho dobráckého obličeje.
„Ale budoucnost náleží nám a musí nám nahradit všechny svízele minulosti, mně i mojí trpělivé ženě, která na mě čeká v Babbicombu. Mohu jí nyní dokázat, že léta, která jsem prožil vzdálen od ní, nebyla ztracena. A tahle má poslední cesta je snad ze všech nejvýdělečnější. Ty kůže mi na domácím trhu vynesou spoustu peněz. Starý Lafarche mne skvěle obsloužil.“
Zmínka o francouzském kupci změnila směr jeho myšlenek. Pohlédl na Bernise, který seděl sám u strany stolu, zády k oknu, zatímco naproti němu seděli major Sands a Priscilla.
„Zvláštní náhoda, že jste po tolika letech potkal toho starého námořního lupiče. A divím se taky, že jsem vás nepoznal dřív, i když se mi vaše jméno zdálo známé, dokud mi vás Lafarche nepřipomenul.
„Ano,“ souhlasil Bernis. „Život je složen ze zvláštních náhod. Když jsem Lafarche uviděl, jak zešedivěl, cítil jsem se najednou starý. Tak to je, když člověk začne žít, zatímco by měl chodit ještě do školy.“
Major napnul uši. Jak zajímavé poznatky, kterých lze skvěle použít.
„Neříkal jste, že ten francouzský kupec byl kdysi lupičem?“
Bernis mu odpověděl. „No, nebyli jsme v Santa Catalině o mnoho lepší než mořští lupiči. A potom jsme pluli s Morganem.“
„S Morganem?“ Major sotva věřil vlastním uším. „Myslíte Henryho Morgana?“
„Pan Henry Morgan, ano, ten, který je dnes guvernérem Jamajky.“
„Však…“ Major se zamračil a odmlčel se. „Říkal jste, že i vy jste s ním plul? S Morganem?“
Bernis si nevšímal nedůvěřivosti v majorově hlase.
„Proč ne? Byl jsem s ním v Porto Bello a v Panamě. V Panamě jsem velel francouzskému oddílu. Tam jsme se hrdě pomstili za krev, která byla prolita v Santa Catalině.“
Priscilla napjatě a zvědavě naslouchala. Neznala dějiny Karibiku a nechápala tedy ani majorův zmatek, ani jeho leknutí. Čekala jen nová vyprávění o statečných činech a doufala, že se k tomu Bernis dá pohnout. Avšak major s uspokojením přemýšlel o své vlastní zchytralosti, která rozeznala pravé Bernisovy vlastnosti i pod rouškou přehnané dvornosti a trubadúrských způsobů.
Bernis si ukrojil kus sýra a naplnil si sklenku peruánským vínem. Postavil zpět baňatou láhev, když tu major vybuchl:
„Takže jste… odsouzený pirát! Zatracený pirát! A vy se k tomu ještě drze přiznáváte!“
„Barte!“ zvolala rozčileně Priscilla.
„Majore Sandsi!“ vykřikl kapitán.
Avšak Bernis se jen usmíval nad jejich rozčilením a pobaveně mávnul rukou, aby je uklidnil.
„Pirát? Ne. Korzár, prosím.“
Major stáhl koutky úst. „A jaký je v tom rozdíl?“
„Rozdíl? Největší rozdíl na světě.“
Bernis pohrdavě mlčel, avšak kapitán Bransome vysvětloval. Korzáři měli listinu s královským pověřením. Byli podporováni anglickou i francouzskou vládou, jelikož útočili na španělské lodi i osady.
Bernis vysvětloval dále. „A útočili tak, že, přísahám, nikdo by to nedovedl lépe. Však byste se neposmíval, majore, kdybyste byl s námi překročil Darie.“
Začal vypravovat a líčil jim neuvěřitelnou cestu podél řeky Chagres, kterou urazili po souši i po vodě. Mluvil o tom, jak šli osm dní bez jídla a živili se jen nechutnými vejci aligátorů, jak byli nakonec nuceni jíst i kousky kůží, aby ošálili hladové žaludky. V blízkosti Panamy už vrávorali vyčerpáním. Panama byla na jejich příchod připravena a ozbrojena tak, že tři muži stáli proti jednomu.
„Kdyby Španělé odehnali skot z pláně, na které jsme odpočívali noc před bitvou, byli by nás, hladem zeslabené, snadno porazili. Byl zde skot a koně, zabili jsme, kolik jsme potřebovali, a jedli jsme maso takřka syrové. Tak s pomocí Boží jsme odrazili útok a porazili jsme město na hlavu.“
„S pomocí Boží!“ opakoval rozhořčeně major. „Rouháte se!“
Bernis byl trpělivý. „Jste nespravedlivý, majore.“
„Snad jsem vůči loupeživým padouchům. Jmenuji věci patřičným jménem. Nemůžete nijak ospravedlnit drancování v Panamě. Ať o tom vypravujete s jakýmkoli uměním, zůstává to loupežným vražděním, a muži, kteří se toho zúčastnili – Morgan a jeho družina –, byli krvelačnými, loupeživými lotry.“
Při tomto napadení se kapitán Bransome rozčilil. Ať již je teď Bernis čímkoli, bylo jisté, že byl kdysi námořním lupičem a že v jeho žilách koluje divoká krev. Kdyby v tom major pokračoval, mohlo by dojít k neštěstí, a Bransome si přál na palubě Centauru klid. Zakročil, ale Francouz ho předešel. Ať už pociťoval cokoli, nedával najevo nejmenší podráždění.
„Na mou věru, majore, víte, že to, co tvrdíte, je takřka zradou? Je to zrada vůči vašemu králi, který nebyl tak přecitlivěle čestný. Jelikož kdyby byl stejného názoru jako vy, nebyl by učinil Morgana rytířem a guvernérem Jamajky.“
„Tak,“ přisvědčil Bransome a doufal, že zkrotí majorovu prudkost. „A musím vám také říci, že monsieur de Bernis má hodnost Morganova prvního důstojníka a pomáhá mu udržovat pořádek.“
Tentokrát ho nepřerušil major, nýbrž Bernis:
„Ne, to je již odbyto. Vzdal jsem se svého místa a jako vy, kapitáne, vracím se nyní domů, abych žil ze sklizně toho, co jsem zasil.“
„To nevadí. Měl jste však tuto hodnost a byl jste v Porto Bello a Panamě na rozkaz krále. Tato odpověď snad majorovi stačí.“
Avšak major Sands se nedal zarazit.
„Víte dobře, že vyslali zloděje, aby chytil jiného zloděje. Neměl byste tak výmluvně chránit námořní lupiče, pane! Vy víte, že se jejich loupení rozšířilo na moři jako mor a že váš přítel Henry Morgan byl rytířstvím a královskou hodností podplacen, aby zradil své bývalé druhy a osvobodil moře od jejich řádění.“
Bernis pokrčil rameny a pohodlněji se usadil, klidně upíjel své víno. Dával najevo, že nemíní pokračovat v tomto rozhovoru. Místo něho však promluvil Bransome.
„Ať je tomu, jak chce, vděčíme jen Morganovi za to, že nyní můžeme bezpečně plout. Je to jeho zásluhou.“
Major se posmíval: „Byl k tomu donucen. Už jednou ho chytili a málem pověsili pro jeho zrádný způsob, jakým plnil onu povinnost, za kterou byl placen a povýšen. Jak by se od podobného muže dala čekat věrnost? Uvědomil si jen důležitost toho, být věrný těm, kdo mu platí. Od té doby se řízněji ujal svého úkolu očistit moře od těch lotrů. Ale nezapomenu, že jen on a lidé jeho druhu je znečistili.“
„Nemusíte mu závidět jeho hodnost, majore!“ podotkl Bransome. „Pochybuji, že by jiný lépe splnil tyto povinnosti. Bylo třeba Morgana, jeho zkušeností a znalostí, aby bylo rozehnáno a zničeno lupičské loďstvo. Učinil konec jejich řádění.“
Ale major se neuklidnil. Během celé hádky v něm ještě vřela slova, která pronesla Priscilla předchozího večera, a proto pokračoval: „Rozehnal? Zničil? Slyšel jsem o lupiči jménem Tom Leach, který ještě teď pluje Karibikem nahoru a dolů, navzdory Morganovi.“
Bransomův obličej se zakabonil: „Tom Leach, ano. Proklatá duše! Však i toho Morgan dostane. Je známo od Campeche až k Trinidadu a od Trinidadu až na Bahamy, že Morgan nabídl 500 liber za hlavu tohodle posledního korzára a námořního lupiče.“
Bernis ho zarazil. Postavil na stůl sklenku s vínem a řekl:
„To není korzár, kapitáne, říkáte-li to vy, tak mne to uráží. Tom Leach je pirát.“
„Tak to je,“ souhlasil Bransome. „Nejhorší vrah, který kdy žil. Nelidská bestie, beze cti a smilování, která dovede jen vraždit a drancovat.“
A začal líčit hrůzy Leachovy tlupy, až ho přerušil Bernis zdvihnutím ruky:
„To se slečně Priscille oškliví.“
Kapitán si uvědomil její přítomnost, omluvil se a ukončil rozhovor přáním:
„Kdyby jen Bůh dal, aby i tento lotr zakotvil na lavici obžalovaných!“
„Mluvili jste již dost o pirátech,“ pronesla Priscilla k majorovi. Pak se naklonila k Bernisovi se sladkým úsměvem, kterým ho chtěla pochválit za trpělivost a sebeovládání. „Monsieur de Bernisi, nechtěl byste přinést svou kytaru a zazpívat nám?“
Francouz vstal, aby vyhověl jejímu přání, zatímco major, roztrpčen, seznal, že vše, co vyšlo najevo z ošklivé minulosti toho dobrodruha, udělalo na Priscillu nepatrný dojem. Potřebovala nutně klidný, důstojný život v Anglii, aby si osvojila ten správný názor na život.
Komentáře Black Swan – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Za každou zakoupenou knihu z nakladatelství jsou odměny Dárky (meisterkoch.eu)
Na e-knihu Black Swan je sleva 10 %.
Přidejte odpověď