Kapitola II. MONSIEUR DE BERNIS
První setkání se událo ve velké kajutě, kde byl podáván oběd a toto seznámení jen zvýšilo napětí.
„Monsieur Charles de Bernis,“ představil ho kapitán Bransome. Jemná, plynulá angličtina se sotva znatelnou stopou galského přízvuku stěží prozrazovala jeho národnost. Že byl Francouz, mohli poznat nanejvýš podle nonšalance pohybů a dvornosti, která se anglicky bledým očím majora zdála přemrštěná.
Sands byl již od počátku přesvědčen, že nový známý bude nesympatický, a byl rád, že u něj žádné sympatické vlastnosti nenašel. A i kdyby nebylo vůbec nic, co by mohl tomu muži vytknout, pak stačil jeho cizí původ sám o sobě. Major totiž vznešeně pohrdal každým, kdo neměl jako on štěstí být narozen v Británii.
De Bernis vypadal na pětatřicet, měl výrazný nos i bradu, malý černý knír a sardonický výraz kolem úst. Neopětoval hned zájem svých spolucestujících, choval se k nim upjatě a zdvořile. Při obědě mluvil jen o cíli své cesty.
„Tak když nechcete zakotvit na Mariagalante, kapitáne, nechápu, proč by to bylo tak obtížné mne nechat člunem vysadit na břeh. Jak by vás to tak moc zdrželo?“
„Nechápete vůbec moje důvody,“ odpověděl Bransome. „Mohl bych uhnout deset mil směrem na Guadeloupe. Ale je to má poslední cesta a přál bych si, aby byla klidná a bezpečná. Mám doma v Devonu ženu a čtyři děti, je již na čase, abych je opět jednou viděl. Proto se takovému pirátskému hnízdu jako je Guadeloupe velkou oklikou vyhnu. Stačí, že vás musím dovézt na Sainte Croix.“
„Ah tak…“ Francouz se usmál a mávnul snědou rukou.
Bransome se zamračil nad tím opovržlivým gestem: „Jen se smějte, Mossoo, smějte se, vím však co říkám. Vaše francouzská Západo-indická společnost je dost podezřelá. Chtějí co největší zisk a neptají se, odkud zboží pochází. Mnohý náklad se dostane do Sainte Croix, aby se tam prodal za desetinu své ceny. A tahle společnost se na nic neptá, když může obchodovat za těchto podmínek. O tom nikdo nepochybuje. Pravda je nabíledni, přímo řve!“
Aby svou řeč zdůraznil, uhodil do stolu velkou pěstí.
„Slíbil jsem, že vás dovezu do Sainte Croix, a už to je dost nebezpečné.“
Priscilla se náhle zachvěla: „Mluvíte o pirátech, kapitáne Bransome, je to tak?“
„Ano, je to tak.“
Major se obával, že by ji to mohlo rozrušit, a snažil se ji uklidnit. „O tom se nemluví před ženou. A ostatně – tím se dnes už jenom straší.“
„Oho!“ kapitán Bransome nadul tváře.
„Námořní lupiči,“ řekl major Sands, „byli problém včera.“
Kapitán sarkasticky odpověděl: „Takže je tedy dnes stejně bezpečné plout po Karibiku jako na každém jiném anglickém jezeře, eh.“
Pak se už věnoval obědu, zatímco Sands, jehož chování bylo náhle přívětivější, se obrátil k de Bernisovi:
„Nejedete s námi tedy dál než do Sainte Groix?“
„Ne.“
Lakonická odpověď nepovzbuzovala k dalším otázkám. Ale Sands se nedal odradit:
„Obchodujete v Sainte Groix?“
„Ne. Hledám tam loď, která by mne dovezla do Francie.“
Major byl zmaten. „Vždyť byste mohl touto pohodlnou lodí jet až do Plymouthu a odtamtud člunem přes Kanál.“
„Zajisté,“ odpověděl de Bernis. „Zajisté! Nepomyslel jsem na to.“
Major si náhle uvědomil, že příliš mnoho mluví. Zalekl se, když uslyšel Priscillu:
„Ale pomyslíte na to nyní, že ano, monsieur?“
Když Bernis na ni pohlédl, zazářily mu oči, avšak jeho úsměv byl vážný:
„Skutečně, mademoiselle, vy byste dovedla donutit každého muže, aby o tom uvažoval.“
Major Sands zavětřil jednu z galských dvorností. A Bernis dodal s ještě vážnější tváří:
„Avšak mne v Sainte Croix očekává přítel, se kterým jsem dohodnutý, že poplujem do Francie společně.“
Major ho přerušil, v jeho hlase byl slyšet údiv:
„Myslel jsem si, že jste chtěl vystoupit v Guadeloupe a že Sainte Croix vám byl jen určen kapitánem.“
Francouze však do rozpaků neuvedl. Pomalu se k němu obrátil, jeho úsměv byl nyní spíše ironický než vážný:
„Proč odhalujete nevinnou lež, kterou jsem udělal z dvornosti. Je to od vás spíše vychytralé než laskavé, majore.“
Major Sands zrudl. „Nač je třeba podvodu?“
„Dodejte tedy ještě, nač je třeba dvornosti. Každý dle svého vlastního mínění, pane. Usvědčil jste mne ze lži a dal jste tím najevo svou upřímnost. Jste obdivuhodný svým způsobem.“
„Nemohu s vámi souhlasit.“
„Nechť tedy mademoiselle mezi námi rozhodne,“ zval ji Francouz s úsměvem k účasti na hovoru.
Avšak Priscilla potřásla zlatou hlavou: „To by znamenalo rozhodnout na úkor jednoho z vás.“
„Promiňte. Tak ponecháme spor nerozhodnutý.“
Obrátil se znova ke kapitánovi, aby změnil téma hovoru. „Říkal jste, myslím, že zakotvíte na Dominice.“
Major měl ale nepříjemný pocit, že byl ponížen. Nedalo mu to klidu, a když byli po obědě na palubě, dal Priscille najevo svou zlost.
„Nemyslím, že z toho ten Francouz měl radost, když jsem ho tak zkrotil.“
Stěží ovládaná nenávist, kterou při obědě dával major najevo, urážela její smysl pro slušnost. V jejích očích vedle zábavného Francouze neobstál a jeho nadutost ji dráždila:
„Vy jste ho zkrotil?“ řekla. „Ani jsem to nezpozorovala.“
„Nezpozorovala?“ Bledé oči rostly v jeho obličeji. Pak vybuchl ve smích. „Zřejmě jste snila, Priscillo. Nedávala jste pozor. Dal jsem mu patřičně najevo, že se nedám jen tak ošálit. Odhalím vždy rychle každý podvod. Bylo mu nepříjemné, že jsem ho tak rychle prokoukl.“
„Ovládal skvěle svou nelibost.“
„Ale ano! To nepopírám. Přesto jsem viděl, že jsem se ho dotkl. Nepozorovala jste rozčilení, které se skrývalo za jeho přetvářkou? Zpočátku ani neměl v úmyslu cestovat Centaurem. Pak měl přítele, který ho očekává v Sainte Croix, a já přesto věděl, že mu Sainte Croix byl určen kapitánem, který odmítá přistát v Guadeloupe. Zajímalo by mne, co má za lubem. Co skrývá.“
„Ať je to cokoli, nemyslím, že by nám bylo něco po tom.“
„Jste si snad příliš jistá. Nakonec jsem důstojníkem Velké Británie a je mou povinností, starat se o vše, co se přihodí v anglických vodách.“
„Nač se starat? Za den nebo za dva nás zase opustí.“
„Jen aby to již bylo, díkybohu.“
„Nevím, jaké máte důvody k díkům. Monsieur de Bernis by na naší cestě byl zábavným společníkem.“
Major povytáhl obočí. „Zdá se vám zábavným?“
„A není snad? Jak vtipně se hájil, když jste mu vypověděl válku.“
„Vtipně! Bože! Je to nejtěžkopádnější lhář, s jakým jsem se kdy setkal.“
Černý klobouk s vlajícím modrým perem se objevil na můstku vedoucím z mezipalubí. De Bernis vystoupil na palubu a přidružil se k nim. Majoru Sandsovi se to zdálo dotěrné. Avšak Priscilliny oči zazářily. Usadila se na lehátku tak, jako by mu dělala místo a zvala ho, aby usedl vedle ní. Major Sands s mrazivou zdvořilostí zastíral svou zlost, jak nejlépe mohl.
Martinique mizel za zádí lodi v mlze a Centaur směřoval s napjatými plachtami na západ. Na jeho palubě vanul příjemný vánek. De Bernis mluvil o proudění větrů jako někdo, kdo je v tom odborníkem. Mínil, že mají štěstí, jelikož v tomto ročním období vane vítr většinou přímo od severu a udrží-li se toto počasí, budou v Dominice již nazítří před svítáním.
Major Sands nechtěl zůstat pozadu a dával najevo své znalosti podivováním se nad rozhodnutím kapitána přistát na ostrově s jen jednou malou francouzskou osadou Roseau. Pohotovost Francouzovy odpovědi ho zarazila.
„Pro nákladní loď nemá přistání na Roseau žádný význam. Souhlasím s vámi, majore. Avšak pro kapitána, který cestuje na vlastní účet, to může být velmi výhodné.“
Správnost jeho domněnky se potvrdila nazítří ráno, když zakotvili u Roseau.
Bransome, jenž obchodoval společně s majiteli lodi, jel ke břehu pro náklad kůží, pro který si v nákladním prostoru lodi nechal dostatek místa. Věděl o několika zdejších francouzských obchodnících, od kterých kupoval o polovinu levněji než v Martinique nebo kdekoli jinde. Práce Caribů, kteří zvířata zabíjeli a stahovali z kůže, byla mnohem lacinější než práce černošských otroků v jiných osadách.
Protože je nakládání kůží mělo na Roseau zdržet den nebo dva, navrhl de Bernis svým spolucestujícím výlet do nitra ostrova. Návrh byl nadšeně schválen Priscillou a byl tedy okamžitě přijat. Na břehu si opatřili koně a doprovázeni sluhou de Bernise, Pierrem, vydali se všichni tři na cestu, aby viděli divy Dominiky. Bylo tam jezero s vřící vodou a úrodná rovina zavodněná Layou.
Major tvrdil, že potřebují ozbrojený doprovod, avšak de Bernis je ujišťoval, že domorodci jsou ochotní a laskaví lidé, kterých není třeba se bát. „Kdybychom zde nebyli bezpečni,“ dodal, „nestačila by celá lodní posádka na to, aby nás ochránila, a já bych ani nikdy žádný výlet nenavrhl.“
Priscilla jela na koni mezi oběma svými kavalíry, svou pozornost však věnovala skoro výhradně duchaplnému de Bernisovi. Major se vztekem pozoroval, že de Bernis je zřejmě obdařen zvláštní přitažlivostí pro krásné pohlaví. Uspokojovalo ho však vědomí, že za den, za dva tenhle chlapík zmizí z jejich života. Nechápal, co Priscillu na tomto muži nadchlo, že mu věnuje tolik pozornosti. V porovnání s jeho vlastní solidností byl přece jen šašek. Bylo nepochopitelné, že Priscilla se nechala zaslepit tím pozlátkem. Věděl však, že i nejlepší z žen nemají často dostatek pozorovacího nadání. Kdyby se ale nějakým způsobem pobyt toho taškáře prodloužil, byl by se jistě dozvěděl o jmění, které Priscilla zdědila, a bezpochyby by hned rozvinul své svůdnické umění.
Ještě téhož večera se potvrdilo jeho podezření. Na pobřeží, kde sestoupili z koní, se setkali se starým, otrhaným Francouzem, zapáchajícím po tabáku a rumu. Byl to jeden z kupců, od kterých kapitán Bransome kupoval kůže. Muž se před nimi zastavil a dlouho se udiveně díval na de Bernise. Pak se jeho hrubý obličej rozzářil úsměvem a smekl klobouk ze špinavé hlavy s ironicky přehnanou zdvořilostí.
Major Sands nerozuměl francouzsky, ale pochopil nestoudně familiární tón pozdravu.
„C’est bien toi, de Bernis? Pardieu! Je ne croyais pas te revoir.“ (Jsi to skutečně ty, de Bernisi? Přisámbohu! Nemyslel jsem, že se s tebou ještě setkám)
De Bernis odpověděl na pozdrav rovněž přátelsky ironickým způsobem.
„Et toi, mon drole? Ah, tu fais le marchand de peau maintenant?“ (A ty, chlape? Stále ještě obchoduješ s kůžemi?)
Major Sands a Priscilla nerušili de Bernise v rozhovoru s jeho podivínským známým a šli dál. Major zvědavě poznamenal:
„Zvláštní setkání našeho jemného kavalíra. Když ho budu posuzovat podle jeho přátel, podivuji se stále víc, kdo by ten člověk mohl být.“
Ale Priscillu již nudil jeho strojený údiv. Věděla, že život v koloniích skýtá seznámení s nejpodivnějšími lidmi a že usuzovat dle toho je buď ukvapené nebo hloupé. To dala také najevo.
„K čertu, madam! Vy ho hájíte?“
„Nepozorovala jsem, že byste ho chtěl osočit, Barte. Ostatně on nikdy netvrdil, že k nám přichází z Versailles.“
„Asi jen proto, že pochyboval, že bychom tomu uvěřili. Fuj. Ten člověk je dobrodruh.“ Její souhlas ho zarazil.
„Myslím si to samé,“ usmála se roztržitě. „Miluji dobrodruhy i dobrodružství.“
De Bernis, který k nim přicházel, ji zachránil před dalším majorovým kázáním. Avšak Sands nezapomněl na její odpověď, a když byli po večeři shromážděni ve velké kajutě, začal znovu mluvit o setkání s otrhaným obchodníkem.
„To byla zvláštní náhoda, monsieur de Bernisi, že jste se zde, na Dominice, potkal se známým.“
„Skutečně zvláštní náhoda,“ odpověděl pohotově Francouz. „Byl to starý přítel z války.“
Major zvedl obočí. „Vy jste byl vojákem, pane?“
De Bernis se podíval na tazatele a v jeho očích zazářilo neobvyklé světlo. „Oh, jen z módy,“ řekl nakonec. Pak se obrátil k Bransomovi, který již odložil svou evropskou parádu a měl nyní na sobě pohodlnou bavlněnou košili a kartounové kalhoty. „Byl to Lafarche, kapitáne, vypravoval mi, že s vámi obchoduje.“
Pak pokračoval. „Sloužili jsme spolu pod Sieur Simonem v Santa Catalině a bylo nás málo, kteří jsme přežili španělský vpád de Guzmána. Skryli jsme se v kukuřičném poli, Lafarche, já a ještě dva. Uprchli jsme, když již bylo vše ztraceno, v noci v otevřeném člunu a pokusili jsme se dostat se na širé moře. Byl jsem zraněn, levou ruku jsem měl zlomenou. Ale, jak říkají Italové, není zla, aby nebylo též k něčemu dobré. Zachránilo mi to život. Se zraněním jsem už nebyl schopen dalšího boje, a to mne zahnalo do onoho úkrytu, kde mne později ostatní tři našli. Pokud vím, zůstali jsme naživu jen my čtyři ze sto dvaceti mužů, kteří byli tehdy se Simonem v Santa Catalině. Když Guzmán dobyl ostrov, mstil se nelítostně, probodl každého, kterého zajal. Podlé vraždění. Svévolná ukrutnost.“
Zamyslel se a už dále v hovoru nepokračoval. Ale Priscilla ticho přerušila a žádala ho o další vyprávění. Vyhověl jí a líčil, jak Mansvelt založil v Santa Catalině kolonii, jak obdělávali zemi, sázeli kukuřici a banány, sladké brambory, kasavu a tabák. Zatímco naslouchala s pootevřenými rty a soucitnýma očima, kreslil jí obraz kvetoucích plantáží. Vypravoval, jak potom Don Juan Perez de Guzmán přijel se čtyřmi loďmi z Panamy dobýt ostrov. Byl v obrovské přesile, ale na jeho vyzvání, aby se vzdali, odpověděl Simon hrdě, že chrání majetek anglické koruny a že se nevzdá, dokud jen jediný z jeho mužů bude naživu. Krev se jim rozproudila v žilách, když líčil, jak statečně se malá posádka hájila proti španělské přesile. Rozlítostnilo je vyprávění o vraždění, které následovalo, a o svévolné zkáze tak pracně obdělávaných plantáží. Když skončil, usmíval se bolestně. V jeho osmahlém obličeji se prohloubily vrásky.
„Španělé nám za to zaplatili v Porto Bello, v Panamě a na mnoha jiných místech. A jak zaplatili, můj Bože!“
Zamysleli se nad minulostí karibských osad, a i major, jakkoli se tomu bránil, byl zaujat de Bernisovým živým vyprávěním.
Po večeři si de Bernis došel do své kajuty pro kytaru. Posadil se na stoličku zády k oknu, které bylo otevřené, a zpíval několik písniček ze své rodné Provence, pak i živé písně španělské v dur tónině, jak se komponovaly v Málaze. Byla tropická, jasná noc. Zpíval měkkým barytonem a Priscilla mu naslouchala s jakousi odevzdanou bolestí u srdce. I major Sands uznával, že de Bernis zpívá takřka úžasně. Ale nedal se tím ovlivnit a stále zdůrazňoval rozdíl mezi sebou, svou hodností a tímto nahodilým cizincem. Dělal to opatrně, jelikož viděl, jaký ten člověk dělá dojem na nezkušenou Priscillu.
Vyšli později na záď paluby a opřeni o zábradlí pozorovali nakládání kůží. Caribové přiváželi kůže na prámech až k boku lodi, odkud se pak vytahovaly lanem nahoru na mezipalubí. Pracovalo zde tucet chlupatých, až po pás nahých námořníků. Potili se v neúprosném vedru a oddychovali těžce námahou. Jiní námořníci se dole v začazeném šeru zabývali naskladňováním. Kapitán sám na práci dohlížel, jeho pihovatá tvář se leskla potem, pobíhal sem a tam, třídil, rovnal, a dokonce pomáhal při vytahování provazů.
Z chodby na záď lodi vystoupil de Bernis. Měl v tom horku na sobě jen volnou bílou košili a krátké červené kalhoty. Pozdravil přátelsky Bransoma i dělmistra Sproata. Stál na vrchní palubě a pohlížel na prámy řízené nahými Cariby. Naslouchal hlasitým povelům francouzských námořníků. Zavolal na ně dolů, zasmáli se a chraptivě mu odpovídali, řekl také něco námořníkům u mříží a všechny rozesmál. Když pak vystoupil na palubu kupec Lafarche a utíral si pot a žádal o doušek rumu, de Bernis strkal kapitána před sebou zadní chodbou a následoval ho s Lafarchem, maje ruku kolem jeho ramen.
„Obyčejný tvor, bez důstojnosti a smyslu pro kázeň,“ řekl major zhnuseně.
Priscilla se na něj ze strany podívala a svraštila zlobně obočí nad jemným nosem:
„Nesouhlasím s vámi.“
„Ne?“ podivil se a sňal lokty se zábradlí; těžkopádná postava, ze které vyzařovala spokojenost se sebou samým.
„Když ho vidím, jak se přátelsky baví s tou cháskou. Kdybych byl v takové situaci, sám sebe bych litoval.“
„Však vám toto nebezpečí nehrozí.“
„Děkuji, to ne!“
„Protože člověk si musí být sám sebou jist, aby se mohl snížit tak hluboko.“ Bylo to od ní trochu hrubé, ale jeho naduté chování ji podráždilo.
Strnul údivem. „Já… já vám nerozumím.“
Neúprosně vysvětlovala:
„Monsieur de Bernis je podle mne tím, kdo je povznesen nad malichernou starostí o svou důstojnost.“
Major se snažil skrýt svoji zlost a křečovitě se zasmál. Myslel, že posměch bude nejlepší odpovědí na takovou vzdorovitost.
„Bože! Jaká to domněnka! Potěšměkoště! Jakýpak myslíte, že se skrývá původ za tím oslnivým zjevem?“
„Jeho jméno, jeho chování, jeho…“
Nenechal ji domluvit a opět se zasmál.
„Jeho jméno? Míníte asi to ,de‘. Mnohý si ten šlechtický přídomek přivlastňuje, i když na něj nemá nejmenší nárok. A víme vůbec, je-li to skutečně jeho jméno? A za jeho chování bych nechtěl ručit. Vidíte, jak se kamarádí s námořníky, myslíte, že by se tak někdy choval gentleman?“
„Vraťme se k začátku,“ řekla chladně. „Odůvodnila jsem vám již, proč muž jako de Bernis, si může dovolit takové chování, aniž by si tím zadal. Neodpovídáte mi.“
Zdálo se mu, že je rozhořčena, ale neřekl jí to. Ovládl svoji vzrůstající zlost. Se ženou, kterou si muž zvolil za manželku, se musí jednat vždy obezřetně. A major Sands byl velmi obezřetný muž.
„Ale drahá Priscillo, vy ani nechcete, abych vám odpověděl. Jste malé, svévolné děcko.“
Usmál se, aby ji rozveselil. „Měla byste důvěřovat mému úsudku, úsudku zralého muže.“ Pak změnil hlas.
„Ostatně, nač plýtvat dechem pro muže, který nás zítra nebo pozítří opustí a kterého již v životě neuvidíme.“
Sklopila oči a pohybovala pomalu vějířem. Snad ho chtěla následujícími slovy jen ranit a ztrestat. „Setkáváme se s tak málo lidmi, které bychom rádi potkali podruhé. Monsieur de Bernis je pro mne jedním z těchto lidí.“
„V tom případě,“ major Sands stěží ovládal svůj hlas, „děkuji tím spíše Bohu, že nás ten člověk tak brzy opustí. Měla jste za svého života v kolonii příliš málo příležitostí, abyste se naučila rozlišovat a správně volit svou společnost, drahá. Několik měsíců v Anglii změní vaše mínění.“
„Ano, to je možné,“ odpověděla se sladkou pokorou. „Dosud jsem musela snášet společnost, kterou mi okolnosti vnucovaly, v Anglii budu mít příležitost volit ji podle vlastního vkusu.“
Nyní věděl, že nesmí čekat, až se dostanou do Anglie. Do té doby již musí být jejím manželem. Priscilla ale ještě neskončila.
„A co se týče de Bernise, dá se snad přece přemluvit, aby jel s námi. Milá společnost na tak dlouhé cestě není k zavržení. Ta doba by mohla být nesmírně nudná.“
Vytřeštil na ni oči a jeho tlustý obličej zrudl. Usmívala se sladce za okrajem vějíře.
„Nechtěl byste se pokusit ho přemluvit, Barte?“
„Já? Přemlouvat ho?“ Byl zděšen. „Můj ty Bože! Přemlouvat ho? Já? Žertujete.“
Zasmála se trochu záhadným smíchem a již v hovoru nepokračovala.
Později, zatímco se ještě zdržovali na zádi lodi, přišel za nimi de Bernis a nesl palmetový košík obsahující čerstvé pomeranče a banány. Nabízel je Priscille s tím, že poslal ráno svého sluhu Pierra na břeh, aby pro ni ovoce přinesl. Roztomile mu poděkovala. Major Sands byl zamlklý, zatímco Priscilla se bavila s de Bernisem. Francouz byl veselý a zábavný a majorovi se zdálo, že Priscillin smích a chování jsou více než nevázané. Co když se dozví o Priscillině dědictví a rozhodne se přece jen cestovat na Centauru s nimi do Evropy? Co když ho k tomu slečna sama vyzve?
Major Sands ve svém nitru proklínal to zdržení kvůli nákladu kůží. Při večeři následujícího večera se mu však naskytla příležitost pomstít se.
Komentáře Black Swan – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Za každou zakoupenou knihu z nakladatelství jsou odměny Dárky (meisterkoch.eu)
Na e-knihu Black Swan v ceně 99 kč je pro čtenáře invAreny sleva 20 %.
Přidejte odpověď