Děj dobrodružného románu se odehrává v druhé polovině 17. století. Priscilla, dcera guvernéra Antiguy, se po smrti svého otce vrací do Anglie, ale její loď je po vyplutí z Martinique přepadena pirátskou lodí Black Swan. Spolu s ní do zajetí padá nejen její přítel, major Sands, ale i neznámý cizinec, který nastoupil na poslední zastávce lodi na ostrově Martinique. Pirátský kapitán Black Swan se do krásné Priscilly zblázní a chce ji mít i proti její vůli, ale cizinec, který si mezi piráty chytře získá vliv, se mu neustále a otravně staví do cesty. Příběh se v atmosféře tropické romantiky a všudypřítomného nebezpečí odehrává z velké části na jednom z karibských ostrovů, kde piráti černou loď opravují. Na motivy tohoto románu Hollywood v roce 1942 natočil film s Tyronem Powerem a Maureen O´Hara v hlavních rolích.
Kapitola I. MAJOR SANDS
Velká žlutá loď kotvila v široké zátoce Fort Royal, kde po krátké cestě z Barbadosu přistála, aby doplnila čerstvou vodu. Na černošského stewarda a na kuchaře útočil na přídi lodi zkomolenou angličtinou a jemnou francouzštinou houf domorodců. Běloši, míšenci, černoši, Caribové, ti všichni se strkali a tísnili podél boku lodi, posedlí dychtivostí prodat ovoce a zeleninu. Židé ve svých člunech dotěrně nabízeli kakao, zázvor a koření.
Světlá, průhledně zelená voda zátoky byla jemně čeřena východním větrem, který příjemně osvěžoval horký, sluncem prohřátý vzduch. Skrze les stěžňů a ráhen zakotvených lodí bylo vidět městečko Fort Royal. Bíle se odráželo od smaragdové zeleně ostrova Martinique, nad nímž do kobaltového nebe čněla sopečná hora Mont Pelée.
Bransome, kapitán lodi Centaur, stál na konci žebříku, kterým se vystupovalo na loď. Byl oděn v tmavomodrý kabát se zlatým lemováním. Střídavě se díval na židy, jichž nebylo možné se zbavit, a na velký člun, který mířil k lodi od břehu ostrova. Utíral si zpocené čelo a čekal. V parádní uniformě mu bylo horko, avšak vzhledem ke své důstojnosti velitele si ji oblékal vždy, když loď vplouvala do přístavu.
Ačkoli vanul větřík a plachtová stříška na palubě poskytovala majoru Sandsovi stín, přece jen trpěl vedrem. Své náchylnosti k tloušťce se nezbavil ani za svého delšího pobytu v tropickém Canceru. Dostal se tam před pěti lety, ještě když byl král Charles II. naživu. Sloužil u námořnictva a byl přesvědčen, že v Novém světě najde štěstí, jež ho doma tak vytrvale míjelo. Jeho prostopášný otec prohrál a propil rodinný statek ve Wiltshiru, takže jeho dědictví bylo více než skrovné. Major sám však hazard nemiloval. Na rozdíl od svého otce měl chladný a vypočítavý temperament, který, je-li spojen s inteligencí, je nejlepší zárukou kariéry. Sands však příliš inteligence nepobral, ale nebyl si toho vědom jako většina mužů jeho druhu. Když mu byly okolnosti nakloněny, nepochyboval ani trochu, že se tak děje jeho zásluhou. Přijel do Karibiku hledat štěstí a také je tam našel.
To štěstí, které očekával, že vyhraje, odpočívalo na lehátku z rákosu a vyřezávaného dubu. Vypadalo přímo rozkošně. Priscilla Harradinová byla štíhlá a měla krásné ruce i nohy. Pod širokou střechou klobouku se skrýval půvabný obličej, ve velkých očích se mísila tmavá modř nebe s průhlednou zelení vody, na kterou hleděly. Byla oděna v hedvábné šaty barvy slonoviny, vysoko přepásané a lemované zlatem. Lehce pohybovala vějířem z živě zelených a šarlatově rudých papoušcích per, v jehož středu bylo upevněno malé oválné zrcátko.
I její otec sir John Harradin hledal útočiště ve vzdálených osadách v Karibském moři. Přítel u dvora mu opatřil místo guvernéra na Leewardských ostrovech. Když ho předčasně skosila tropická horečka, zanechal své dceři značné dědictví a pěkný statek v rodném Kentu. Přál si, aby se vrátila do vlasti k jeho sestře, která jí měla být ochránkyní. Na smrtelném lůžku se jí omlouval, že jeho sobectvím promarnila v Karibiku velkou část svého mládí. Žádal ji proto o odpuštění a pak skonal.
Priscilla ho bolestně postrádala a jen pozornost a přátelství majora Sandse ji ochránily před naprostou sklíčeností a pocitem opuštěnosti. Bartholomew Sands sloužil jako zástupce jejího otce, dlouho žil v guvernérově domě a Priscilla ho považovala takřka za člena rodiny. Byla ráda, že jí v té těžké době byl oporou, a ještě šťastnější byl major, když se o něj takto opírala. Nedoufal, že by po siru Johnovi dostal místo guvernéra, neboť předpokládal, že o tom víc rozhoduje přízeň dvora než nadání nebo zkušenosti, a dvůr bezpochyby vyšle z Londýna nějakého šaška, aby na uvolněné místo nastoupil. Proto byl přesvědčen, že nyní je jeho hlavní povinností věnovat se Priscille. Řekl jí to a ona byla přemožena jeho nesobeckou šlechetností. Myslela si totiž, že přirozeně bude nástupcem jejího otce a Sands neměl nejmenšího úmyslu jí tu domněnku vyvracet. Naznačil jí, že by se jím sice snadno mohl stát, ale to, že by ho mohla potřebovat, je pro něj důležitější než vše ostatní. Plavba do Anglie bude dlouhá, obtížná a plná nebezpečí. Ujistil ji, že představa, že by měla cestovat sama, bez ochránce, je pro něj nesnesitelná. A významně dodal, že by to jistě bylo i přání jejího otce, aby ji doprovázel. Priscila sice měla proti jeho oběti četné námitky, ale těm nevěnoval pozornost.
Ačkoli byl major výrazným zjevem – o čemž ho uspokojivě ujišťovalo jeho zrcadlo – přece jen byl mezi nimi značný věkový rozdíl. Priscille nebylo ještě ani dvacet pět, zatímco major Sands již překročil čtyřicítku a pod zlatou parukou plešatěl. S nelibostí pozoroval, že tento rozdíl přeceňuje a chová se k němu s dětskou úctou. Cesta mu však měla umožnit sblížení a dokončení díla, které tak slibně začal. Byl by vskutku hňupem, kdyby nedosáhl, aby tato žádoucí žena a její stejně žádoucí majetek mu nebyly zaslíbeny dříve, než zakotví v Plymouthu.
Major Sands znal sám sebe a svůj šarm natolik, aby směle očekával výsledek. O tom byl zcela přesvědčen, když se ve své židli naklonil blíže k Priscille, aby jí ve stříbrné míse nabídl peruánské ovoce, které pro ni opatřil, chtěje naplnit i její nevyjádřené přání. Pohrávala si s purpurovou přikrývkou se zlatými třásněmi, kterou jeho starostlivé ruce přinesly z kajuty, aby ji přikryly. Mile se přitom na něj usmála.
„Jste tak starostlivý o mé pohodlí, majore Sandsi, že je takřka nezdvořilé cokoli odmítnout, co mi přinášíte. Však…“ Mávla svým zeleno-rudým vějířem.
Předstíral špatnou náladu, která ostatně nebyla až tak předstíraná: „Nic vám už nepřinesu, budu-li pro vás až do konce života majorem Sandsem. Jmenuji se Bartholomew, milostivá, Bartholomew!“
„Pěkné jméno,“ poznamenala žertovným tónem, „ale příliš pěkné a dlouhé, aby se všedně užívalo v tomto horku.“
Na tuto poznámku odpověděl takřka dychtivě a poučoval ji: „Mí přátelé mne nazývali Bart, bylo to jméno, kterým na mne vždy volala má matka. Navrhuji vám je, Priscillo.“
„Cítím se poctěna, Barte,“ zasmála se a on se zaradoval.
Další čtyři údery zazněly od lodního zvonu. Priscilla se na lehátku netrpělivě posadila.
„Osm úderů a stále jsme se nepohnuli. Kapitán Bransome řekl, že jsme měli už vyplout, zajímalo by mne, co nás tady stále zdržuje.“ Povstala a vyšla ze stínu plachtové stříšky. Major Sands vstal současně s ní a stál nyní po jejím boku u zábradlí.
Zklamaní židé ve svých loďkách byli již na cestě zpět k pobřeží. Domorodci se vzdalovali, jen někteří ještě vtipkovali s námořníky, kteří se nakláněli přes zábradlí paluby. Avšak velký člun, jejž pozoroval kapitán Bransome, se nyní rychle přibližoval ke vstupnímu můstku. Řídil jej jeden z polonahých Caribů, klečel na přídi, aby zachytil lano a upevnil je na bok lodi. Ze sedátka se zvedla štíhlá, pružná postava muže, oděného ve světle modrý oblek se stříbrným lemováním. Bledě modré pštrosí pero vlálo nad širokou střechou jeho černého klobouku. Ruka v jemné rukavici se natáhla, aby se přidržela žebříku.
„K čertu,“ zvolal major Sands v úžasu nad tou parádou. „Kdo by to mohl být?“
A jeho údiv vzrůstal, když viděl, jak ten hejsek obratně vystupuje po žebříku. Následoval ho míšenec v bavlněné košili a krátkých nohavicích z kůže. Nesl plášť, oštěp a pouzdro z nachové kůže, vyztužené stříbrnými pruty, z jehož konce vyčnívala ústí dvou pistolí. Příchozí se na konci žebříku na okamžik zastavil. Pak vstoupil na palubu, sňal klobouk a zdvořile odpověděl na stejně zdvořilý pozdrav kapitána.
Kapitán vydal rozkaz a dva z námořníků přiskočili k padacím dveřím pro lodní ráhno a spouštěli je z vrchní paluby. Naložili napřed jednu, pak druhou bednu.
„Zdá se, že zde zůstane,“ řekl major Sands.
„Dělá dojem významné osoby,“ podotkla.
Major se k ní obrátil a živě odporoval. „Soudíte podle jeho hejskovské parády. Avšak zevnějšek může klamat, má drahá. Pohleďte na jeho sluhu, je-li vůbec ten taškář sluha. Spíš dělá dojem námořního lupiče.“
„Jsme v Karibiku, Barte,“ odpověděla.
„Máte pravdu a ten kavalír se sem jaksi nehodí. Jsem zvědav, kdo to je.“
Pronikavé zatroubení z lodní trubky, námořníci spěchali na svá místa, na lodi bylo náhle živo. Zvedáky vrzaly a řinčení řetězů oznamovalo, že zdvíhají kotvy. Množství rukou se natahovalo, aby napnulo plachty. Majorovi bylo nyní jasné, že odjezd se zdržel proto, že čekali na toho nového cestujícího. Byl mrzutý, že jejich důvěrný vztah jako jediných cestujících Centauru bude tímto mužem rušen.
Komentáře Black Swan – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Za každou zakoupenou knihu z nakladatelství jsou odměny Dárky (meisterkoch.eu)
Na e-knihu Black Swan je sleva 10 %.
Přidejte odpověď