Hostem Radiožurnálu byl Ján Praško, psychiatr a psychoterapeut. Pracuje v Centru duševní rehabilitace v berounské nemocnici, jež se právě otevřelo.
Rozhovor Radiožurnálu
My tady sedíme a za zády máme úplně novou budovu, která umí spoustu věcí. Umí taky cirkadiánní rytmus, světlo vlastně, které přizpůsobuje se tomu dennímu rytmu a působí léčebně na lidi s různými poruchami. Vy jste s tou prací na cirkadiánním rytmu začal už někdy v polovině osmdesátých let. Já jsem si nedávno přečetla knížku od indického – indoamerického spisovatele Satchina Pandy. Proč ne od vás?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Já jsem napsal v roce 91 už knížku fototerapie a cirkadiánní rytmus depresí, ale ono to bylo takové, že když jsem o tom poprvé přednášel, jsem byl velmi mladý a zachytil jsem, že u nás Helena Illnerová, to byla pak předsedkyně Akademie věd, dělala u zvířat se světlem, a narazil jsem na první články ve světě, tak jsem to přinesl sem a vím, že když jsem potom poprvé přednášel na nějaké konferenci v Karlových Varech, tak někdo prostě stigmatizačně prohlásil: konečně si na ty blázny posvítíme, což bylo takový dehonestující jak pro tu přednášku, tak pro ty pacienty, protože většinou blázen je vlastně značka. To už je takový neadekvátní vyjádření, ten člověk se trápí v podstatě, jo. Ale od té doby to ve světě ta léčba světlem udělala velký pokrok. Jde vlastně o to, že člověk a dnešní moderní člověk má vlastně… nežije v souladu s přírodou, má narušené biorytmy. To znamená, že mu hormonální hladiny nočních hormonů a denních se různě mixujou, místo, aby šly v pořádku. Takže přes den má část lidí ještě noční hormony a v noci má denní hormony, čili v noci moc nespí a přes den jsou ospalí, jo, čili. A to světlo je schopno zregulovat ty cirkadiánní rytmy tak, jak se regulovaly původně v přírodě. Čili obnovuje nejenom psychické zdraví, čili přes den jsme vlastně plný energie a v noci máme útlum, že jo, protože je tma a my tím, že svítíme televizema, počítačema, mobilama, tak si narušujeme ty biorytmy a tím, že i nepravidelně žijeme, že vlastně chodí různě spát, různě vstávají a vlastně nedrží rytmus a ten cirkadiánní rytmus umožňuje to, aby člověk byl vyladěnej, celej organismus je vyladěnej vlastně a tu denní aktivitu je optimálně, čili není unavenej přes den. Když se každý den, já nevím, učí stejnou dobu student, tak další den a už za tři dny je připravenej v tu dobu, organismus je připraven na to, aby dával pozor. Zatímco když to narušuje a dělá to pokaždé jinak, tak organismus má vlastně větší stres. A celá ta budova vlastně má církevní osvětlení, čili přes den my máme světlo biodynamické, které kopíruje slunečí světlo přes den – takového letního dne, čili je tam hodně část modrého a zeleného spektra v něm a je příjemné a v noci to jako proteplá, čili jsou tam spíš žluté a červené části, které už nenabuzují, ale které spíš zklidňují. Čili ten celý dům bude vlastně působit léčebným způsobem, že bude srovnávat biorytmy.
moderátorka
To večerní světlo také je nízké, to znamená, vy tady v té budově máte i různé výšky osvětlení?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Ono nemusí být nízké, protože ty lampy jsou teda i někde na boku, ale hlavně jsou na stropě, ale mají připomínat to večer, že se trošku zešeřuje, ale ono tam je vidět úplně normálně, tam jenom schází ty aktivizační části spektra. Zatímco přes den jsou plně, takže je člověk víc soustředěnej, má víc energie, zatímco večer, tak ho trošku ukolébává k spánku.
moderátorka
říkáte: „Psychiatrie je oblast, která se neuvěřitelně rychle vyvíjí, nabízí syntézu vědy, tvůrčí práce, lidských přístupů a někdy je to také umění.“ Tak to poslední, to bych si ráda nějak představila.
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Je tam nesmírně hodně tvořivosti. Si hrajeme, v podstatě taky malujeme, tančíme, děláme rozcvičky s příběhem, kde, aby lidé bavilo cvičit ráno, protože většina lidí s psychickou poruchou se málo hýbe a často bývají obézní a potřebujeme je vlákat do toho. Tak máme nějaký příběh, cvičíme na piráty třeba, že se vypráví příběh a ty cviky jsou vlastně zařazeny do toho a vlastně ta tvořivost, která pomáhá vlastně, aby to bylo, abychom byli takoví šťastní v té terapii. Ta terapie je samozřejmě hodně frustrující. Se probírají traumata, bolestivé věci od dětství do současnosti, komplikované vztahy, ale zároveň potřebuje velkou míru hravosti, aby lidé měli dost energie. A tam je ta tvořiná složka neuvěřitelná.
moderátorka
Vy jste říkal, že většina psychiatrických pacientů se málo hýbe. Existuje nějaká korelace mezi lidmi, kteří sportují, nesportují a psychickými onemocněními?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
To se tak úplně říct nedá, ale je jasné, že lidé, kteří se dostatečně hýbou, tak snadněji se zbavujou vlastně psychických problémů, protože psychický problémy nejsou jenom v pohybu, ale ten pohyb umožňuje snížit, zvyšuje vagotonus, čili snižuje napětí. Takže my víme, že u depresí, úzkostných poruch, když ti lidé pravidelně cvičí třikrát, čtyřikrát týdně 40 minut, tak je to skoro stejně účinné jako antidepresiva, jenom to vydržet
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
Vy mluvíte o radosti, ten entuziasmus je z vás cítit. Co vás na té práci tak baví? Baví vás ta práce klinická, kdy jste s těmi pacienty, anebo vás baví tvorba něčeho takového, jako je tady duševní centrum.
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Popravdě nejvíc mě baví klinická práce, ale vlastně to člověk se nemůže naklonovat, tak taky vedu výcviky /nesrozumitelné/psychou prostě v pěti zemích dokonce Evropy, protože učím a učím ty lidi, aby dělali dobře tu práci a to je taky radost, protože vidím, jak rostou. Stejně jako vidím, když pacient přichází a začne se měnit a začne být šťastnější a řešit své problémy, to je taky radost. Ale nejhezčí je ta práce přímo s lidma.
moderátorka
Já jsem se chtěla zeptat, jestli si nosíte práci domů, ale pravděpodobně to tak musí být, protože s vaší paní publikujete, s vaší dcerou už koneckonců taky, takže děje se u vás doma něco jiného, než že se probírá psychiatrie?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
No, ono to úplně oddělit nejde, ale vlastně nenosím si jednotlivé případy, že bych uvažoval nad nima doma. To spíš člověk pracuje v tu chvíli, že ten příběh toho člověka má v sobě a vlastně beztak to mění v dané chvíli a už za těch 41 let vlastně trošku rozumím, jak ten příběh se může vyvíjet. Takže doma se tím netrápím. Když jsem začínal, tak samozřejmě.Tady jsme na živé stavbě, jak je slyšet. Někdy, někdy jsem prostě uvažoval, někdy jsem nemohl spát kvůli tomu, jsem si říkal, jak tomu člověku pomoct a teďka už to tak nemám, že jo. Teďka se mi to oddělí samo v podstatě.
moderátorka
Když si v novinách přečtu o někom: psychiatři už mu nedokázali pomoct, co to znamená? Že ten člověk si nechtěl nechat pomoct, nebo že se dostal do takových obtíží, s kterými si nevěděli ani psychiatři, ani farmakologové rady?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
To může být velmi různé, to zásadně… Samozřejmě ani psychiatrie není všespásná, potřebuje velmi dobrou spolupráci toho člověka. On taky něco musí na tom udělat, ten psychiatr ho nevyléčí, nebo psychoterapeut. On mu pomůže, aby on udělal kroky, aby se vyléčil, čili vlastně on má taky zodpovědnost ten druhej, což lidé by chtěli, aby byli zvnějšku, ale ono to úplně nejde, jo. Jde ulevit výrazně třeba léky, ale vyřešit životní problémy a zranění z dětství, tam je velký podíl toho člověka a my samozřejmě nějakým způsobem se snažíme motivovat a máme na to docela dost postupů, abychom motivovali, aby ten člověk něco řešil sám. A to je nejcennější, protože co řeší sám a na co si přijde sám, když my ho navedeme k tomu, aby si na to přišel, prostě to je nejcennější. To, co mu řekneme nebo poradíme většinou nemá tak velkou hodnotu jako na to, co řekne: „Aha, tak to je. A tohleto bych chtěl zkusit změnit.“ A v tom ho podpoříme, ale musíme ho navést na tu cestu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
Říká se, že drogy jsou často spouštěčem nějakých psychických onemocnění. Je to pravda?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Je to pravda. Protože oni, ono je to takové, jako člověk se snaží vyhnout těm problémům a ty drogy pomáhají jakoby si navodit jinou realitu, kde se cítí šťastnější nebo aktivnější nebo víc prožívající. On se potřebuje naučit přirozeně to prožívat. Ty drogy jsou taková výhybka a člověk, pro co se stane závislý a ty vlastní problémy se hromadí a neřeší je, čili ten stav se prohlubuje. A část drog může spustit epizodu psychické poruchy, která by jinak nepřišla.
, moderátorka
Jak vlastně se dá odhadnout, jestli ten člověk… jakou má rezistenci, vlastně?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Ta odolnost vlastně je různá. Částečně geneticky nebo vrozeně, část hraje genetika, tomu se říká zranitelnost a část, když ta maminka má velký stres nebo zažila chřipku v třetím trimestru, tak to dítě, se sníží ta odolnost v podstatě, a pak je důležité, co se stane v raném dětství. Jestli to dítě má dost bezpečí, přijetí, ocenění a ta zranitelnost dítěte, které je velmi nezranitelné geneticky, bych řekl, tak nepotřebuje až tolik péče jako dítě, které je zranitelné vrozeně. To potřebuje víc bezpečí. Když se rodiče hádají, když prostě dítě je moc kritizováno, tak většinou ta odolnost se snížila, to ještě nic se neděje, ale pak v dospívání nebo v dospělosti jsou velké změny, tak najednou se projeví psychická porucha, když zranitelnost byla vysoká. Čili my se rodíme ze zranitelností buď získanou, nebo tím, že se malinko něco dělo a pak se zase zvyšuje nebo snižuje vlastně v předškolním věku zásadně a o něco méně do puberty a pak nás potkají nějaké stresující události, které nás většinou potkají, když ta zranitelnost byla vysoká, tak se objeví psychické problémy. Na tý genetice záleží a i na těch událostech, jakého druhu to už je složitější, ale vlastně tenhle model platí, že vrozenost naučena, buď odolnost, nebo zranitelnost. A pak přijdou události, které lidé říkají proto, že jsem se rozvedla, nebo že se hádáme nebo blbýho šéfa, proto jsem depresivní, ale to je jenom část toho obrazu. Bez toho, že by ta zranitelnost byla předtím, ta deprese se neobjeví.
moderátorka
Jsme v Centru duševní rehabilitace Beroun. Za námi jsou akutní lůžka, bude tady určitě taky ambulantní péče a třetí věc, na kterou jste se rozhodli zaměřit, jsou poruchy, kterým podle toho, co říkáte, se v Česku výraznější péče nedostává, a to je obsedantně kompulzivní porucha. Pro laiky, čím lidé, kteří mají tuhle poruchu, trpí?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Mají nutkavé myšlenky, čili napadá je něco, co vzbudí napětí nebo znechucení, úzkost, strach. Například, že se dotkli něčeho, co je infikované a můžou se nakazit nebo nakazí svoji rodinu, nebo že nezavřeli dveře a chodí je pak padesátkrát kontrolovat, jestli je zavřeli a pak si nejsou jistí, jestli je zkontrolovali, tak se zas vracejí. Nebo mají nějaký takový myšlenky, které jsou v nesouladu s jejich přesvědčením, například, že by někoho kopli nebo maminka má pocit, že by mohla zabít své dítě a má strach, aby to neudělala. Náboženský, že rouhavé věty se jim vlastně nutkají, takže něco jim přichází a jakoby automaticky po nějakém podnětu, který to připomíná a oni se snaží, to jsou obsese, to přichází, a pak se snaží to nějak napravovat. Čili myjou se, kontrolujou, zaříkávají, modlej, dělají různý… přeskládávají věci, aby to magicky jako zažehnali a někdy to zabírá většinu dne. Takže vlastně už nejsou schopni fungovat a je to porucha, která je tak relativně častá, 2-3 % populace jí trpí a někdy bude tak závažná, že handicapuje, lidé skončí v invalidním důchodu. Vlastně ten život se zúží na to, že vlastně furt něco napravujou.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
Když budu mít obsedantně kompulzivní poruchu těžkou, skončím tady u vás v Berouně, jak dlouho tady budu, než se můj život zlepší natolik, že budu moct zase fungovat samostatně, pod nějakou supervizí třeba?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Ta hospitalizace bude trvat šest týdnů, protože to umožňuje vlastně pojišťovna a my vlastně během té hospitalizace se naučíme, jak s tím zacházet, ale to neznamená, že ten člověk nebude moct pokračovat. Jenom v lehčích případech bychom to odléčili za šest týdnů, že by potřeboval dalších, já nevím, půl roku až rok dalšího pokračování v ambulantní péči a my na to bude mít jednak ambulantní docházkové skupiny jednou týdně, kdy ti lidé budou docházet už z domu. Čili ten soustředěný pobyt na začátku bude šest týdnů a pak můžou docházet, když budou potřebovat. A taky vyvíjeme internetové programy, které budou mít pokračovací péči, kde ten člověk sám dělá, vlastně má nějakého e-terapeuta, který ho vede, ale vlastně už to dělá z domu online.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
Budete tady taky pracovat s virtuální realitou? Neumím si úplně představit, jak virtuální realita pomáhá při léčení nějakých duševních poruch.
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Těch možností je hodně, velmi rychle to roste. Tak to první asi, s tím se začalo, je, že člověk třeba se bojí výšek, tak ty virtuální realitě nejdříve je na nějakém třeba nízkém můstku a pak postupně se dostane po krocích do vyšších pater nějakýho baráku, až kouká z mrakodrapu dolů nebo na vysokém mostě nad řekou a ten most je takovej vetchej a hýbe se. Čili ta virtuální realita jako zprostředkovává, ty senzorické vněmy, nejčastěji zrakové, ale můžeme být prostě na nějakém chodníku, který se hýbe taky.A můžeme mít různý čipy, které umožňujou, že již hýbeme rukama, například když má člověk strach z pavouků, tak nejdříve je vidí ty pavouky, je jich více, jsou větší, ale pak má tam ruce a vidí i své ruce, jak si nakonec toho pavouka vezme na tu ruku a on mu vyleze a je to rychlé a je to, vlastně, umožňuje to léčit i věci, které vlastně nejsou tak lehce dostupné. Například posttraumatickou stresovou poruchu vojáků, kde prostě zažívá vlastně postupně těžší bojové akce, na který on má flashbacky a bojí se, už zažil nějakou jako traumatickou událost a vlastně v tom bezpečném prostředí, když sedíme spolu, on má vlastně ty brýle na očích a zažívá to, i sluchátka, že slyší ty zvuky. Tak on se v tom bezpečí naučí, že to bezpečí vlastně nějakým způsobem převládne nad tím, co vidí, slyší, takže zmizí flashbacky. Je to velmi elegantní způsob, jak to léčit, samozřejmě není všespásnej třeba u těch fobií. To, že se virtuálně dotknu pavouka, je jenom předkrok toho, že jednou se ho musím dotknout normálně. Ale je to, umožňuje to rychlejší léčbu, dostupnější, čili, a tam je mnoho věcí. Člověk, který má sociální fobii, se učí. Má virtuálně nějaké společníky, s kterýma se učí mluvit, pak přednáší před sálem a ten sál nejdříve se tváří neutrálně, pak se mu posmívá ten sál, pak odcházejí, lidi jsou znudění a to vidí před svým obrazem a sám něco říká a učí se vlastně po postupných krocích od těch lehčích věcí. Když je zvládne už bez úzkostí nebo změna úzkostí, jde na těžší krok, dá se to velmi dobře regulovat. A nebo fobie z letadel, tak nejdříve sedí v letadle na ranveji a pak vzlétá, pak letí. A můžeme zvyšovat míru turbulence, kterou zažívá. A tak je to takový, je to vlastně svým způsobem zábavné, ale vlastně ten člověk prožívá takové skutečnosti.A vlastně se naučí je zvládnout, naučí se zvládnout ty emoce, které jsou s tím spojený. Naučí se nakonec být klidný v těch situacích, takže to je virtuální realita, a to je jenom ten malej díl, protože v tý virtuální realitě se dá učit dneska už pracovat s halucinacemi u psychózy, že tam má avatara, který představuje halucinace a se namluví ty halucinace, co on má a on se snaží vlastně s tím diskutovat a změnit to, jo. Čili to jsou takové už pokročilé…
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
Profesor Ján Praško je dneska hostem Radiožurnálu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
Hostem dopoledního Radiožurnálu je profesor Ján Praško. Jsme v Centru duševní rehabilitace v Berouně. Jak je to se stigmatizací duševních chorob, když se teď mluví o zlepšení, když často mám jako hosty Lucie Výborné lidi, kteří se snaží pro to něco udělat. Lepšíme se?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Já myslím, že se lepšíme, ale máme ještě velký kus cesty před sebou. Ta stigmatizace, jednak to, že společnost má tendence se na lidi dívat, kteří se léčí na psychiatrii, jako by byli nějak slabší nebo nebezpečnější, což vůbec není pravda. Ani jedno. Velmi silní lidé někdy mají deprese nebo úzkosti. Churchill třeba, že jo, který měl bipolární poruchu, i velmi významní lidé, vlastně. Pak to je aspekt, jak se dívají a ten člověk se pak bojí vlastně to zveřejnit a říct, kde se léčil a podobně, kam chodí, což v těch západních zemích je daleko lepší než u nás. To i v tom jsme ještě nekulturní společnost v podstatě. Druhá věc je, že existuje strukturální stigmatizace, čili prostředky, které se vydávají na péči o psychické poruchy, zdaleka nedosahujou toho procenta z toho rozpočtu jako v západních zemích, které se vydávají na psychické zdraví, nejenom na nemoci, ale na zdraví. A v tom jsme taky trošku pozadu, protože ten parlament a ti politici vlastně jsou odrazem tý společnosti, takže v tom ještě bychom potřebovali velkej, takovej jako lidskej posun, bych řekl. Ale pak to, co je taky závažný, že lidé sami, když mají nějaké psychické /nesrozumitelné/promise, stigmatizují, cítí se jako horší. Oni nejsou horší, některý jsou velmi nadaní, šikovní, jsou to právníci, lékaři, a mají.. spisovatelé a lidé, kteří prostě jsou ve svý profesi velmi dobří, ale dostanou depresi třeba. Nebo se jim rozvine OCD a podobně a nejsou vůbec horší než ostatní, ale mají sami pocit, jak ta společnost se dívá, že jsou horší, a to vede jakoby k druhým problému. Mají psychické problémy a ještě se strašně stydí. Navíc prostě je to něco co.. A to, co hodně pomáhá, že když veřejně sdělí někteří lidé, kteří něco dokázali nebo jsou významní, že se taky trápí, to pomáhá, aby pomohlo se, a to asi jedno z nejdůležitějších věcí. A pak pomáhá, když se lidé dozvědí přirozené příběhy těch lidí, protože pochopí, že to hlavní je lidský, a že ty psychické problémy jsou jenom malá část toho člověka. Ten člověk je daleko bohatší a širší než to, že se trápí něčím.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
Nesete vy s sebou některé těžké příběhy, které jste za těch více než 40 let v praxi slyšel?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Já si vzpomínám většinu těžkých příběhů, jo, těch závažných, nebo kdy byly zvláštní. Já jsem léčil tisíce pacientů za svůj život a určitě ne všechny. Nést si s sebou, jako většinou se jim dalo pomoct, jo, takže prostě jako člověk, i když to někdy bylo dlouhý a bylo to nelehký, tak to nesu s takovým jako určitým povděkem tomu osudu, že se to povedlo, jo. Taky si to nenosím s sebou jako zátěž, naopak spíš si říkám, že to bylo dobrý a že jsme se s tím porvali a bylo to fajn, že jo. Samozřejmě jsem taky někdy nedokázal pomoct, což mi je líto, protože jsem nevěděl a zpětně člověk říká, že by to udělal jinak, ale nevím, jestli bych to znovu udělal. Vždycky narazíme na to, že ne vždycky umíme pomoct, jo. A v tom potřebujeme být pokorní.
moderátorka
Vím, že jste spolupracoval taky na, řekněme, e-platformě, která se jmenuje Mindwell, spoluvyvíjeli jste jí dva roky. Mám si to představit tak, že to je nějaká platforma, prostřednictvím níž si elektronicky můžu nejprve trošičku pomoct sama, než začnu vyhledávat pomoc odborníků nebo než začnu mít pocit, že fakt už to dál nejde?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Ono ta dostupnost psychoterapie není velká u nás. Spíš je velmi malá a my jsme vytvořili platformu, kde ten člověk, podobně jako ve světě je to v těch moderních státech, může si pomoct sám a my ho vedeme nějakými kroky a on si doma otevře jen v počítači nebo v mobilu, dělá ty kroky… Je to… Ta platforma, má sice e-terapeuta, který mu pomáhá, dává zpětný vazby, ale je hodně založená… Ten člověk buduje ty kroky sám a má tu výhodu proti běžný psychoterapii, že člověk na konci ví, že já jsem to dokázal sám. Co v psychoterapii si říká, terapeut mi pomohl. Ale je tam potřebná jeho aktivita, ty věci, ona tam má cvičení, které musí udělat, a tím se víc a víc si rozumí. Ona nenahradí psychoterapii, ale to, co ukazujou výzkumy z celého světa u lehkých a středně těžkých psychických poruch, depresí, úzkostných poruch je vlastně stejně účinná jako psychoterapie tváří v tvář. Ale je tam to, že vlastněčlověk nemůže být pasivní, vlastně potřebuje dělat ty kroky.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
A jaký je mezistupeň mezi Mindwellem a tady Centrem duševní rehabilitace? Je ještě mezitím něco?
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Tak je tam ambulantní péče. My taky vlastně jsme, zasazujeme se do celého toho okolí, že máme kontakty s /nesrozumitelné/cederky, s ambulantními lékaři, takže vlastně to je celá síť. My nejsme jenom, ta budova vypadá impozantně, ale to, co se snažíme být, zasadit se do celý tý oblasti, ten Mindwell je pro celou republiku v podstatě, že jo. Čili my pro tu oblast budujeme nějakou síť kontaktů a týmů prostě, které budou pracovat v terénu a takže ta budova je jenom takové jádro toho, z čeho to jako paprsky vychází dál do sítě a ten Mindwell je vlastně i pro ty lidi, který tady dokončí léčbu, aby mohli pokračovat v něčem, aby to měli doma k dispozici. Ale pak pro lidi, který mají lehčí až střední těžké poruchy, pro který máme vystavěný ty programy z celé republiky, můžou vlastně na tom participovat.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
Poslední věta profesora Jána Praško, co by lidé měli vědět o duševních chorobách.
Ján PRAŠKO, psychiatr, psychoterapeut
Že přibližně 30 % lidí někdy má psychický problém, že to není žádná ostuda, neznají ani slabost, ani že se úplně přestanou ovládat, vždycky budou mít většinou menší kontakt s realitou. Že je tady pomoc. Že většinu psychických poruch jde léčit, často vyléčit. U těch těžších aspoň zmírnit dostatečně, aby člověk mohl se radovat ze života, adaptovat se v životě a ulevit rodině i sobě, že jo. A že ta naděje je poměrně velká, ale je třeba včas přijít, nestydět se, a to je důležité.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
Naděje je poměrně velká je krásná věta na závěr. Ján Praško byl dneska mým hostem, děkuju za to a ať se vám a vašim kolegům tady v Berouně daří.
Přidejte odpověď