Známý moderátor ČRo Dvojky Zbigniew Czendlik zpovídal ve studiu Radka Žaluda, nevidomého populárního zpěváka, někdy též označovaného jako český Bocelli. Přepis rozhovoru.
moderátor
Ty jsi nevidomý, to je něco, co tě charakterizuje už léta. Ale musím říct a ty nám to řekneš nejlépe, že to nebylo tak, aby ses nevidomej narodil, že si nevidomej byl.
Radek ŽALUD, zpěvák
Hele já jsem se narodil vlastně v sedmi měsíci, takže jsem nedonošenej, i když ty mě tady vidíš naživo. Možná, že naši posluchači, když by se na mě dneska podívali na internetu na fotkách, tak by zjistili, že jsem zase kapku přenošenej. Ale takže vlastně já jsem k tý ztrátě zraku přišel díky inkubátoru, protože prostě zkrátka bylo potřeba, abych tam chvilku pobyl. No, samozřejmě se tam pustila větší dávka kyslíku, než se měla a tím pádem se přišlo o ty oči, protože se spálila sítnice. Ono v těch osmdesátých letech tohle bylo celkem běžný. Dokonce se tomu říká inkubátorovej slepec, takový termín.
, moderátor
Jinými slovy, Radku, jediné co jsi viděl, asi si to nevybavuješ, to je ten inkubátor.
Radek ŽALUD,
To si nevybavuju úplně nějak, no, zamlžíno. Ale já k tomu přistupuju tak jako s pokorou, protože si myslím, že když by si člověk mohl vybrat, jestli teda tady bejt a bejt slepej, anebo tady nebejt vůbec. Tak já myslím, že ta volba byla naprosto jasná a je naprosto jasná. A já si myslím, že ty to víš sám, že vlastně každý mínus v životě se dá otočit v plus, jo.
moderátor
Ano.
Radek ŽALUD,
A to, že já jsem se narodil, respektive to, že vlastně odmala nevidím, tak jsem měl jiný plusy. Já jsem dostal do vínku absolutní hudební sluch. Dostal jsem do vínku, jsem myslím, docela dobrou paměť, protože coby muzikant dneska vlastně veškerý písničky, který zpívám, tak musím umět bez not. Veškerý texty si musím prostě pamatovat, protože samozřejmě ono se dost dobře nedá hrát na klávesy a ještě si druhou rukou někde číst texty. Takže prostě si myslím, že zase mi to ten pánbůh nahradil někde jinde.
moderátor
A já si myslím, že ti také nadělil i ten humor, protože je to takovej, když potkám se s člověkem, který si nese nějaký ten svůj handicap. Tak máme tendence ho spíš litovat, než ho brát jako rovnocenného partnera. Někdy vystřelit si z něho, on si může vystřelit ze mě, ty to bereš naprosto v pohodě a ještě k tomu provokuješ.
Radek ŽALUD,
Ano, vystihnul si to, víš totiž, já si zuby myslím, že s humorem prostě ten život jde líp. Ono je strašně blbý, když to člověk bere moc vážně. A s tím humorem se opravdu ty věci zvládají daleko líp a já si myslím, že totiž těch negativních věcí je dneska v té společnosti tak strašně moc, že ještě kdybych měl bejt sám neustále naštvanej a neustále moc seriózní, že by to bylo vlastně škoda. A já se snažím lidem okolo sebe rozdávat pozitivní energii, rozdávat okolo sebe humor, protože si myslím, že to chybí a je potřeba a někdo to holt dělat prostě musí.
moderátor
No a nemáš to trošku od svých rodičů, kteří tě možná tím směrem vychovali, protože já mám takový dojem, že ty rodiče se s tebou moc nemazlili a že vůbec jakoby nedávali najevo, že mají dítě, které je nevidomé. A prostě tě brali tak jako člověka, který prostě vidí.
Radek ŽALUD,
Je to tak, hele naši mě odmala učili, já nevím, táta mě učil jezdit autem. Máma zase mě učila jezdit na kole, prostě jo s tátou jsem byl v dílně furt, zatloukal jsem nějaký hřebíky anebo něco takovýhohle. A vlastně jsem se snažil žít jako opravdu zdravý normální dítě. Samozřejmě ten handicap je, představuje nějaký omezení, ale na co si to přidělávat ještě jako větší. Než to ve skutečnosti je prostě.
moderátor
Rodiče tě brali jako naprosto zdravého kluka. A řekni mi, jaké to pak bylo ve škole, to možná bylo trošku jiné, jak tě braly jiné děti?
Radek ŽALUD,
Vždycky, když dělám nějaký rozhovor, tak vždycky si pochvaluju vlastně tu základku, na kterou já jsem chodil. Poněvadž já jsem chodil do školky do Brna, pak jsem chodil do školky do Budějovic. No a potom jsem z té školky, z těch Budějovic chodil na základní školu. To byla vlastně úplně normální základní škola pro normální děti. Ale byly tam udělaný dvě třídy. Jedna byla pro nevidomý, druhá byla pro slabozraký. A bylo to tak, že do první třídy jsme chodili jenom tam, abychom se naučili takový ty základní věci, jako číst, psát, počítat. Braillovo písmo znát. Znát černotiskový písmo klasický prostě podle hmatu. A od druhý třídy už nás začali integrovat postupně mezi prostě zdravý děti. To znamená ve druhý třídě na jeden předmět, ve třetí na dva třeba. A bylo to úžasný, protože vlastně my jsme vyrůstali mezi těma zdravejma dětma. Oni vyrůstali mezi náma. A vlastně ty děti, s kterýma my jsme vyrůstali, tak nás brali úplně normálně. Samozřejmě, když si potom chodil po chodbách různě, ses tam potkával s ostatníma dětma, tak ty na tebe koukaly, jako pořvávaly občas na mě, ahoj slepoune, jsem na to zareagoval vždycky nazdar blboune a bylo to. Takže vlastně i se člověk naučil bejt takovej nějakej průbojnej a musím říct, že když nás potom integrovali na tom druhým stupni úplně mezi ty zdravý děcka. Tak já jsem mezi tou pátou a šestou třídou jsem si zlomil nohu a takže jsem do tý třídy, kam nás integrovali, tak jsem přijel tenkrát na kolečkový židli se zlomenou nohou. A bylo to úžasný, protože hned ty děcka, co tam byly, tak jsem jim představily a hele, kdybys něco potřeboval, tak prostě zavolej a pomůžem ti, jo. A fakt se z nás stali kamarádi. A musím říct, že se s některýma těma bejvalejma spolužákama se setkávám dneska po 20 letech, téměř po 30 a prostě zůstali jsme celoživotní kamarádi. Já si myslím, že to je naprosto fantastický. Tohle, když se povede, tak je to naprosto skvělý.
, moderátor
Ty pocházíš z jižních Čech. Ale poměrně brzy si se přestěhoval do Prahy na konzervátoř. Jak vzpomínáš na ty studentské léta? A bylo to pro tebe náročné, se ocitnout v tom novém prostředí velkého města Prahy.
Radek ŽALUD,
Studentský léta, tak já myslím, že na to asi každý vzpomíná rád. Aspoň já to tak mám. A kdybych mohl dneska vrátit čas, tak mi věř, že bych se rád do těch studentských let klidně vrátil. To člověk totiž nemá žádný starosti. Užívá si takovej ten úžasnej život, kdy jenom studuješ a chodíš za holkama, prostě jako cvičíš a snažíš se, abys prostě opravdu do sebe nasál všechno, co můžeš. A já jsem tady už zmínil vlastně to, že já jsem na internátě skončil už ve čtyřech letech v Brně. A já jsem v těch 12, když jsem potom vlastně šel na internát do Prahy, tak jsem zjistil, že vlastně některý ty spolužáky z toho Brna potkávám teďko po téměř 10 letech v Praze. A to bylo něco úžasnýho. Takže tyhle ty lidi mi tam hrozně pomohli v tý aklimatizaci. Ale tím, že já jsem celkem takovej jako průbojnej, nemám problém s komunikací. Tak já jsem si na tom intru velice rychle sehnal spoustu kamarádů a musím říct, že opravdu jsem na konzervatoři strávil nejkrásnější léta svýho života.
moderátor
Radku, už jsme mluvili o tom, jak důležitý je humor v našem životě. A jak je důležité dívat se na některé naše handicapy, protože každý z nás má nějaký handicap. U někoho to je vidět, u někoho není vidět. Jsou viditelné handicapy a jsou i skryté handicapy. Prosím tě, je vůbec něco, u čeho si řekneš, že máš těžký život, něco u čeho ti ten zrak skutečně chybí, protože tady mluvíš tak optimisticky, ale jestli dostaneš se někdy do takové té situace, nezabrečíš sám nad sebou.
Radek ŽALUD,
Víš, to se samozřejmě stává, ale důležitý je si najít nějakou tu berličku, díky který to obejdeš. Dám příklad, vždycky samozřejmě protože jako každej kluk, tak já mám rád motory a velký auta a bavoráky. A tak mě vždycky mrzelo, že nemůžu opravdu si sednout za volant a jet se prostě jen tak projet nebo samozřejmě, když jsem byl v tý pubertě, tak mi vadilo, že člověk nemůže vzít holku do auta, někam zajet, prostě, rozumíš. No, tak hodím holku do tramvaje, místo do auta. Čili musíš si vzít jako, jo musíš, musíš si najít nějakej ten zástupnej, jak vyřešit tramvaj.
moderátor
Ano, v tramvaji může být romantika.
Radek ŽALUD,
Když je prázdná ta tramvaj, no jo. Takže jako samozřejmě těch věcí je víc, ale u mě, já jsem to opravdu nejvíc pociťoval v tomhle tom, že vlastně člověk nemůže řídit auto. A tím pádem seš do jisté míry neustále na někom závislej. Tady v Praze třeba ne, jo. Protože tady, když něco potřebuješ, tak sedneš na metro, sedneš na tramvaj. Ale já pocházím z těch jižních Čech. No, a tam prostě do tý naší vesnice, tam zajíždí autobus dvakrát za den, jo. A když přijede o minutu dřív, páč to se taky stává, no tak samozřejmě ti autobus odjede a ty holt jako máš problém. Takže tam samozřejmě bez toho auta se neobejdeš. A v ten moment opravdu to jako problém je.
moderátor
A nemáte jako nevidomý nárok na osobního řidiče?
Radek ŽALUD,
Člověče, to už bys toho chtěl moc, to by bylo už moc.
moderátor
To bys měl navrhnout na Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Radek ŽALUD,
Hezký by to bylo.
moderátor
Na svém webu máš uvedeno, že se rád podíváš na hokej nebo na dobrý film.
Radek ŽALUD,
Zibi, ten web už je velice dlouho neaktualizovaný. A já hokej od jisté doby nesleduju. Totiž já jsem zjistil, že kdykoliv já jsem přispěchal s velkým těšením se dívat na hokej, tak jsme vždycky prohráli. Takže já od tý doby už radši hokej nesleduju, páč kdykoliv já si zapnu hokej, tak my prohrajeme.
moderátor
Když se díváš na hokej, tak hokejisté prohrají.
Radek ŽALUD,
Já v podstatě si myslím, že dělám našim hokejistům velice dobrou službu, když na to nekoukám.
moderátor
Co ty filmy?
Radek ŽALUD,
Filmy jo, filmy miluju, protože dneska zaplať pán bůh už máme i komentovaný filmy. Kór takový ty filmy, jako je třeba, já nevím, Musíme si pomáhat, jo nebo něco.
moderátor
Klasika, česká klasika.
Radek ŽALUD,
Kde opravdu, víš to jsou filmy, který člověku opravdu něco dají, tam si člověk hodně uvědomí. Tam si hodně uvědomíš smysl života, jo. A najednou zjistíš, že problémy, který řešíš, tak jsou vlastně úplně malicherný a že bys měl to trošku přehodnotit.
moderátor
Co tě nejvíc trápí, když pozoruješ tuto naši společnost, protože si myslím, že tvůj pohled zrovna jako člověka nevidomého na tuto společnost může být velmi důležitý.
Radek ŽALUD,
Víš, v dnešní společnosti si myslím, že strašně chybí respekt jednoho vůči druhýmu. Dneska je ta společnost strašně rozervaná a můžu ti říct, mě to, opravdu je to něco, co pociťuju hodně a z čeho nemám dobrý pocit.
moderátor
Konkrétně jak se to projevuje například?
Radek ŽALUD,
Dám ti příklad, nedávno byly třeba prezidentský volby. A my, já se omlouvám, já se nechci dostávat k politice, ale já myslím, že na tom se to dá úplně ukázkově říct. Já mám třeba spousta kamarádů, který mají úplně odlišný politický názory než já. Ale v životě by mě nenapadlo, že bychom se spolu kvůli tomu rozkmotřili nebo přestali spolu mluvit. Já nevím, já třeba mám takovýho svýho dvorního kytaristu, s kterým hraju. A ten má úplně diametrálně jiný názory, no a já si ale nedovedu představit, že bych kvůli tomu, s ním přestal hrát, nebo on by mě přestal doprovázet kvůli tomu jo. A to je to, že lidi prostě dneska neuměj respektovat jeden druhýho. Každej má pocit, že ten jeho názor je nejdůležitější a že jenom ten jeho názor je ten správnej. A nějak zapomněli na to, že i ostatní mají právo na svůj vlastní názor a my ho neumíme respektovat. Já si myslím, že tohle to je velká slabina dnešní společnosti. A nehledě na to víš, my dneska všichni křičíme naše názory na internetu. Máme pocit, že virtuální klávesnice všechno snese. A tak to vyřváváme všechno na Facebook. A já bych chtěl vidět řadu těch lidí, který tak jako vehementně křičí na tom Facebooku a nadávají těm ostatním, kdyby ty ostatní měli před sebou a měli to všechno jim říct do očí, jak by to dopadlo. Já myslím, že 80 % z nich by nebylo schopný říct ani půl slova bohužel.
moderátor
Já si to vysvětluji tím, že když seš v nějaký válce, máš zbraň, tak ten tvůj nepřítel na vzdálenost 100 metrů, 200 metrů, kilometrů je jen cíl. Ale pokud se k němu přiblížím na vzdálenost jednoho metru, tak jak my tady před sebou sedíme v tomto studiu, tak jsme si partneři, no.
Radek ŽALUD,
Přesně.
moderátor
A já si myslím, že to je přesně ten internet, nás trošku jakoby vzdaluje. Sice se nám svět zmenšuje, ale my od sebe se vzdalujeme, my jsme takové ty cíle, do kterých střílíme. Řekni mi, jak společnost přijímá vás jako lidi nevidomé a jak seš spokojenej s tím, jak stát vám napomáhá v překonávání bariér?
Radek ŽALUD,
Tak to je velice široký téma. Samozřejmě já si myslím, že stát pro nás dělá dost. Ačkoliv bohužel i v tom dneska vlastně začínají bejt škrty. A leckdy máme, já nevím, kolikrát jdu požádat na úřad o nějaký příspěvek nebo já vlastně coby, coby dodavatel kompenzačních pomůcek, tak leckdy žádáme vlastně na úřadě o nějaký příspěvky pro nějaký klienty. A bohužel lidi, ty úředníci, aniž by si to nechali vysvětlit, tak to kolikrát prostě smetou ze stolu, že na to ten člověk nemá nárok a že to je strašně drahý a proč to potřebuje a vůbec s tebou nediskutujou a leckdy je to vlastně, řekl bych celkem neoprávněný jo. Takových případů je hodně a bohužel ty lidi potom nemají žádný dovolání. Nemají kam se obrátit. A tohle mi přijde, že je velká škoda, protože podle mého soudu úředník by měl být někdo, na koho se můžeš obrátit s důvěrou. A ne, abys tam šel se strachem. A bohužel tohle to se poslední dobou stává bejt větším a větším trendem. To je věc jedna. Ale obecně si myslím, že společnost s handicapovaným a hlavně tedy k nám jako nevidomým staví docela dobře. Vidím tam velkej posun třeba od těch devadesátých let, ale otázka je, jestli máme všude stejný možnosti. Já si myslím, že to bohužel z logiky věci asi dost dobře nejde. Já jako muzikant třeba, tak můžu říct, že v podstatě tady jako v tom českým rybníčku, v tom showbyznysu je prakticky nemožný se prosadit, protože prostě žádný velkej manažer si tě pod sebe nevezme, protože samozřejmě mít pod sebou někoho nevidomýho, to prostě skýtá určitý komplikace, určitý problémy. Samozřejmě, na co by si ty manažeři měli ty problémy přidělávat. Bohužel takhle to dneska je, ale třeba i v tomhle tom se bude časem blýskat na lepší časy.
moderátor
Radku, ještě jedna krátká otázka. Máš radost z toho, když ti někdo pomůže a nabídne pomoc například při přechodu přes silnici?
Radek ŽALUD,
Já rád poznávám nový lidi. Ať už je to ve vlaku, ať už je to v restauraci. Takže samozřejmě já, když jdu po ulici, někdo mi nabídne pomoc, tak rád se s tím člověkem zapovídám, pokud vidím, že ten člověk nespěchá. A že zrovna je mu do hovoru, protože leckdy takhle můžeš potkat opravdu zajímavý lidi. Samozřejmě ty lidi reagujou různě. Můžete přátelé samozřejmě narazit na člověka, kterej prostě tu pomoc odmítne, který nechce, možná je to z toho důvodu, že třeba měl nějakou špatnou zkušenost. Velmi často se potkávám s tím, že mi třeba lidi říkají, no ale víte, já jsem nedávno oslovil někoho nevidomýho a on mě div neposlal někam. Prosím vás, neházejte ty nevidomý do jednoho pytle. Je to všude. Ne každej je špatnej, ne každej má zrovna dobrou náladu. Je to tak.
moderátor
si ten nevidomý zpěvák, ale k tomu zpěvu jsme se ještě vůbec nedostali. Řekni mi, kde se vzala ta láska k hudbě v tobě?
Radek ŽALUD,
Já jsem se hudbě začal věnovat už ve čtyřech letech, spolupracovník mýho táty mi tenkrát dal heligonku, což je taková malá harmonika, abych se na ní učil hrát. No a já jsem prostě od tohohle toho ranýho dětství měl v tý hudbě velice kladný vztah. A začal jsem poslouchat lidový písničky. To se potom přetavilo v to, že jsem začal mít rád moderní muziku. Začal jsem strašně ulítávat na Quneech prostě na Freddy Mercurym. A vlastně, já nevím, tak nějak jsem zjistil, že se mi třeba líbí i náš těžkej bigbít jako Dan Landa a v životě jsem si nemyslel, že jednou si spolu zahrajeme na jednom pódiu. Proč to říkám, je to takový jako poselství, že když člověk má nějakej sen, tak by si za ně měl jít. No a já jsem jedním z mých velkých snů vždycky byla ta hudba, tak jsem si za ní šel.
moderátor
Já si myslím, že ten, možná ty sny jsi překonal, protože ty jsi spolupracoval s takovými hvězdami jak Bára Basiková, Petra Janů, Magda Malá, Aneta Langerová, Petr Malásek, Ondřej Brzobohatý a mohl bych jmenovat možná do nekonečna, které spolupráci si jako nejvíc vážíš, na co nejvíc vzpomínáš, co bylo pro tebe největším zážitkem anebo nějaký vystoupení někde venku?
Radek ŽALUD,
Na tohle je strašně těžký odpovědět, protože totiž každý to vystoupení tě nějakým způsobem formuje. Každý to vystoupení ti něco dá do života, ale co bylo takový vystoupení, který mě zbavilo trémy nadobro, bylo vystoupení s paní Evou Urbanovou, protože já jsem ten den, kdy jsme spolu vystupovali, přišel o hlasivky. Dala se do mě angína. Já jsem ale vědět, že to prostě musím odzpívat a že to na mě nesmí bejt znát. A to teda musím říct, že to byl opravdu velkej zážitek. Hlavně to teda bylo hrozně náročný na psychiku. Ale jak se ti ta Eva Urbanová vedle mě postavila, tak najednou všechno přestala bolet, hlasivky začaly fungovat a tam jsem pochopil, že leckdy opravdu strašně záleží na tý psychice. Takže jeden z těchhle těch velkých zážitků bylo právě vystoupení s Evou Urbanovou, no a potom samozřejmě moje letitá spolupráce s Danem Landou, o tom žádná, protože Dan je člověk, kterýho já se neskutečně vážím. A co teďko z posledních let, tak samozřejmě musím zmínit svojí spolupráci s Marošem Bangem, což je nevidomej slovenskej zpěvák. A tam to není jenom o spolupráci, ale o tom, že jsme kamarádi, stali se z nás opravdu velký přátelé. No a spolu jsme si zazpívali v Bruselu v kostele /nesrozumitelné/ pro belgickýho prince. No, a to samozřejmě v tobě zanechá velkej zážitek.
moderátor
Vyhrál si soutěž Nevídaná píseň, takže gratuluji dodatečně. Co to je za soutěž, kdo se jí může zúčastnit, jaká je tam konkurence?
Radek ŽALUD,
Tohle to byla soutěž, která vlastně byla národní kolo soutěže, která byla mezinárodního formátu. Letos to byl takovej první ročník týhle tý soutěže a byla to soutěž zrakově postižených, kdy vlastně finálová píseň postupovala na mezinárodní klání International Eurovision Song Contest, což byla taková obdoba vlastně Eurovize. Akorát, že taková, řekněme, slepecká Eurovize chceš-li to takhle nazvat, jo. A ta Nevídaná píseň, tak byla jakoby národní kolo téhle té soutěže a já jsem měl to štěstí, že jsem vyhrál a musím říct, že to byla velice, velice zajímavá zkušenost pro mě. Protože samozřejmě tam byla velká konkurence. Bylo tam spousta zajímavých nahrávek. A teď navíc já spousta těch lidí znám, se spoustou těch lidí jsme kamarádi, například Ráchel Skleničková, která skončila na druhém místě. No, tak k tý já chodím pravidelně ladit piano, že jo. Takže prostě je to takový, že opravdu to člověk ani nebral, jestli skončil na prvním, na druhém místě. Prostě důležitý bylo se zúčastnit, a to já považuju asi za nejdůležitější.
moderátor
Rozumím, že hudba, vystupování, to není asi to, co tě živí,. Ale přece nějakým způsobem živit se musíš. Co tě živí, pomáhat ti v tom to nadání, hudební sluch absolutní anebo tvůj handicap?
Radek ŽALUD,
Dneska se živit muzikou je opravdu těžký, kor když seš na všechno sám. A musíš si všechno dělat sám. Nicméně já jsem měl to štěstí, že po vzoru mýho táty, já jsem se snažil obsáhnout, pokud možno co nejvíc možností. To znamená, já nevím, můj táta je truhlář, natěrač, umí si udělat elektriku, umí si udělat vodu. A já jsem vždycky říkal, že bejt jenom zpěvák, že vlastně by to byla nuda. Takže já jsem zpěvák, ačkoliv takovej multižánrovej. Jsem pladič pián, v neposlední řadě jsem dodavatelem kompenzačních pomůcek vlastně pro nevidomý. Taky si ty svoje klienty školím rovnou, takže funguju jako lektor výuky s těmahle těma kompenzačníma pomůckama. Takže ten rozsah těch činností, ten záběr je celkem širokej a já jsem za to rád, protože je to pestrý. Víš, že to není stereotypní. Já si nedovedu představit, že bych dnes a denně měl někde zpívat nějaký koncerty, to by mě za půl roku přestalo bavit.
moderátor
Jako kněz bych se tě rád zeptal, rád zpíváš v kostelech?
Radek ŽALUD,
Velice rád, velice rád, protože tam na tebe dejchá takovej klid a kor když je ten kostel velkej a teď ty můžeš zazpívat a on se ti ten hlas vlastně vrací tou ozvěnou, vzniká tam takovýho něco, co se horko těžko dá popsat. Ale když je kvalitní farář, a když třeba, dejme tomu, zpívám při různých mších, tak mě to hodně naplňuje. To je opravdu něco co, kdo to nepoznal, tak jako musím říct, že o hodně přišel.
moderátor
V jednom z komentářů, kde se psalo o jmenované pěvecké soutěži, o tom si tady povídal někdo napsal, Radek je úžasný zpěvák s velkým srdcem, kde můžeme tohoto srdcaře v nejbližší době slyšet?
Radek ŽALUD,
Tak pokud bych měl být konkrétní, tak například v září chystáme velký koncert v Zákupech, na zákupských slavnostech. V srpnu potom na jihu Čech, chystáme takovou pouťovou zábavu. Všechno se samozřejmě lidi dočtou na mým Facebooku. Možná časem i na mých stránkách, který se já teďko chystám trošku rekonstruovat, protože samozřejmě ty jsou dlouhá léta zanedbaný.
Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Radku, já ti moc děkuji za to, že jsi přijal pozváni. milí posluchači, loučí se s vámi pan Radek Žalud a já Zbigniew Czendlik, na shledanou.
Přidejte odpověď