Martina Chmelová, psychoterapeutka ze společnosti Alfa Human Service, hovořila ve studiu České televize o psychoterapeutické péči v krizových centrech, o tzv. kruzích pomoci.
moderátorka
Paní Chmelová, kolik lidí v současnosti pečuje o své blízké v Česku? Existují takové odhady?
Martina CHMELOVÁ, psychoterapeutka, Alfa
No, to je dost těžká otázka, protože podle toho, jak se na to díváte, je to velmi široké spektrum. Dnešní večer je věnovaný hodně péči o seniory. Ale v podstatě statistiky uvádí, že až 1,5 milionu lidí pečuje o někoho svého blízkého. To znamená, to spektrum je dost široké. Spadá tam samozřejmě i péče o seniory. Ale spadá tam i péče třeba o nemocné partnery nebo jiné blízké a péče samozřejmě o děti mladistvé a dospělé se zdravotním postižením.
moderátorka
Jak k těmto lidem, kteří pečují o některého ze svých blízkých, podle vás stát ale i společnost jako taková přistupují?
Martina CHMELOVÁ
To je velké téma. A myslím si, že na to bychom tady mohli být opravdu jako celý pořad. Ale já opravdu vítám, že v posledním roce dvou, tří začíná se opravdu tohle to téma dostávat do povědomí jak laické tak odborné veřejnosti. A myslím si, že vlastně je to téma, které se týká každého z nás v nějaké míře. Nebavíme se o tom, jestli dojdeme babičce jednou za týden nakoupit. Ale bavíme se opravdu o nějakém jako objemu péče, která je jaksi trošku jako nad rámec vlastně té běžné sousedské rodinné pomoci a tak dále. A myslím si, že opravdu začíná být jako dobrý čas a dobré podhoubí, že si společnost uvědomuje, že vlastně toto téma potřebujeme řešit.
moderátorka
Vy s těmi lidmi ve velkém tedy hovoříte. Co je pro ně nejhorší právě pro ty, kteří o někoho pečují?
Martina CHMELOVÁ,
Já jsem z organizace, která nabízí své psychoterapeutické služby primárně pro dlouhodobě pečující osoby. Musím se přiznat, že my převážně pracujeme s rodiči, kteří se starají o děti a mladistvé se zdravotním postižením. Ale máme takových 15-20 % klientů, kteří se starají o dospělé, buď seniorní rodiče nebo nemocné partnery. Myslím si, že úplný základ je. Taky záleží, takhle záleží na tom, v jaké fázi péče se vyskytují. Protože je rozdíl, pokud o někoho začnete pečovat jako akutně. To znamená, zvládáte vlastně tu krizi a stres, nastavení celý tý péče, k tomu je opravdu výborný nástroj krátkodobého ošetřovného, když se budeme dívat opravdu na péči o dospělého člověka. Kdy se stane buď úraz nebo nemoc, nebo opravdu jako už ten můj starý rodič prostě nemůže. Tak si můžu vlastně opravdu jako vzít dobrý čas a rozmyslet si, jak tu péči nastavím, zařídím, abych, vlastně mohla dobře pečovat a vést taky dobře svůj život. U těch rodičů, kteří pečují odmalička o děti s opožděným vývojem nebo nějakým druhem a stupněm postižení. Tak tam ta zátěž vzniká postupně. A myslím si, že obě ty skupiny mají trošku jiné potřeby. U těch rodičů ty potřeby přicházejí opravdu vlastně prostřednictvím zkušenosti prožitku. Nejdřív máte miminko. Pak najednou to dítě roste a ty nůžky se rozvírají. Až máte třeba školáka nebo mladýho doma pána nebo paní. Tak tam ty potřeby opravdu jako jsou jiný jak u těch dětí, tak u těch rodičů. Ale vlastně je to dlouhodobá péče. To znamená, je to věc skutečně jako dlouhodobé zátěže. To znamená pečující, rodinný pečující, je jednou z předních skupin ohrožen syndromem vyhoření. To znamená, tam my apelujeme a díváme se na nastavení takzvaných kruhů pomoci. Aby opravdu jako si nastavili nějakou externí pomoc. Ať třeba z hlediska rodinných příslušníků nebo využívání nějaké pomoci. Aby si dělali čas pro sebe, aby žili jako dobrý kvalitní život. U akutní péče, když já nevím, budete mít třeba babičku po mrtvici a budete si rozmýšlet opravdu v tom, jestli si tu babičku vezmete, anebo pečujete o svého seniorního partnera třeba. Tak tam se samozřejmě díváme, jaká je prognóza. Jestli to je nadlouho, pořád, nebo jestli opravdu ta prognóza se horší. To znamená, že se připravujeme třeba i na odchod ze života. Tak tam ty lidi kotvíme opravdu v tom zase, aby v tom nebyli sami. Aby měli nějaké svoje zdroje v tom, kudy dobíjí vlastně energii, baterky. Aby třeba na chviličku jako odešli z té domácnosti, aby si mohli odejít k holiči, nakoupit k lékaři a tak dále. A my to nezajišťujeme, protože nejsme pečovatelská služba. Ale my ty pečující vlastně s nima pracujeme na tom, jako že to je normální si říct o pomoc. Protože velmi často se setkáváme u pečujících s tím, že třeba nebudeme obtěžovat, nebo neumím si říct o pomoc, nebo nevím, kde si mám říct o pomoc. A my terapeuticky nebo psychologicky se díváme na to, jaký ty služby jsou vlastně k dispozici, jak můžou o tom komunikovat, jak o tom můžou komunikovat. Taky jakou pomoc potřebují i v rámci kruhu rodiny. A to si myslím, že je hodně důležité.
moderátorka
Na koho a kam se tedy obrátit? Vy jste několikrát zmínila tu rodinu, což je teda asi logické. Možná je potom ale asi potřeba říct, že když už tam někdo tedy, kdo pečuje o někoho, ať už tedy o dítě nebo svojí rodinu. Trpí tím syndromem vyhoření. Tak možná právě i to potom graduje do nějakých rodinných hádek.
Martina CHMELOVÁ,
Určitě, určitě.
moderátorka
Tak jak pracovat s tímto a možná kam se tedy obrátit? Vy jste jedna z těch organizací. A může ten pečující jednoduše zavolat jakémukoliv psychologovi?
Martina CHMELOVÁ,
No, myslím si, že ťukáte hřebíček na hlavičku, že v současné době jsou terapeutické služby a psychologické poradenství úplně jako maximálně přitíženy. A dostat se vlastně do nějaké odborné péče, není vůbec jednoduché. Ale neznamená to, že to není možné. Myslím si, že v okamžiku, kdy ten pečující opravdu mu není dobře. A je to akutní nějaká fáze. Tak máme vlastně po celé České republice síť takzvaných krizových center. To znamená, v každém kraji je krizové centrum, které funguje jak na telefon, tak funguje i v ambulanci. Je to služba, která je hrazená ze zdravotního pojištění. Ve většině krizových center je vlastně multidisciplinární tým. To znamená, je tam psychoterapeut, psychiatr a psycholog. To znamená jako tam může dojít k takovým jako základnímu ošetření v okamžiku, kdy prostě tomu člověku opravdu dlouhodobě není dobře a hrozí nějaký psychický kolaps. Tak to je úplně takový základ. A pak bych řekla, že je hodně důležité se porozhlídnout a podívat se prostě ve svém okolí. I jsem si vědoma toho, že je asi jiná situace ve velkých městech a v menších městech nebo na vesnici. Toho jsem si vědoma. Dneska ale celá řada služeb kteří, které nabízí psychoterapii, pracují i online. To znamená, i tak je možné najít vlastně nějaké služby. A pak je tady ještě jeden nástroj, to je moc důležité zmínit. Já třeba pracuju pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, která má systém takzvaných benefitů. Myslím si, že i OZP a ještě Oborová pojišťovna. Tak je potřeba se podívat na svojí zdravotní pojišťovnu. A vyptat se na svojí zdravotní pojišťovně, jestli nepřispívají na psychoterapii, protože některé pojišťovny prostě hradí třeba polovinu té komerční částky. A to pak samozřejmě pro ty pečující už je velmi významná pomoc, že se aspoň takto mohou dostat k psychoterapii.
moderátorka
Jestli to správně chápu, tak vlastně i tady asi platí taková ta základní krizová poučka. Nejprve se postarat o sebe, o své zdraví, a to jak psychické tak fyzické, a pak až tedy o ostatní?
Martina CHMELOVÁ
Říkáte to absolutně dobře, protože v jakékoliv blízké péči je úplně jedno, jestli pečujete doma o své zdravý dítě nebo o seniora nebo třeba jste zdravotní sestra nebo učitelka. To znamená tam, kde nedílnou součástí vlastně tý profese nebo toho úkonu je ten lidskej vztah. Tak přesně funguje tahle ta poučka. Nejdřív musím mít sílu já pro sebe, a pak jí můžu dávat těm druhým.
moderátorka
díky, že jste přišla za námi do studia.
Přidejte odpověď