Fakultní nemocnice Bulovka je s největším Komplexním onkologickým centrem v ČR lídrem v boji s rakovinou. Disponuje mnoha specializovanými pracovišti, mezi které patří také Komplexní centrum pro léčbu nádorů pohybového aparátu vedené MUDr. Janem Lesenským. V rozhovoru se podělil o své postřehy, zkušenosti i o příběhy s dobrým koncem,
Z působení v USA máte zkušenosti s americkým zdravotnictvím. Jak náročná je adaptace lékaře z České republiky na tamní způsob práce a přístup k pacientům?
Adaptace je náročná zejména v oblasti organizace práce, která je v USA zcela odlišná. V Čechách je lékař zvyklý si vše dělat sám (organizaci ambulance, psaní příjmů a dekurzů, převazování pacientů, plánování operačního programu a zajišťování implantátů, kódování pro pojišťovnu atp.). Práce lékaře v USA je velmi drahá, a tak se kolem každého lékaře pohybuje celý roj administrativních pracovníků, sester, rezidentů, kteří mají zajistit, aby se lékař mohl věnovat opravdu pouze medicíně. Pro mě byl zpočátku velký problém naučit se tento tým využívat, organizovat a úkolovat.
Co se medicíny týče, ta je jen jedna. Při této příležitosti bych rád vyzdvihl české zdravotnictví, které je schopné s nesrovnatelně menšími náklady dosahovat výsledků na úrovni těch nejbohatších zemí světa. A co je zcela zásadní, této péče se dostane všem bez rozdílu. Když potřebuje některý český občan tumorózní endoprotézu za milion, tak ji dostane, potřebuje-li drahou biologickou léčbu nebo cokoli jiného a existuje lékařská indikace, dostane to. To je něco, o čem si lidé v USA mohou nechat jen zdát.
Zásadní rozdíly jsou jistě i mezi českým a americkým zdravotním systémem…
Náš český systém funguje na principu solidarity – zdraví přispívají na péči nemocným. Mnoho lidí si bohužel plete zdravotní pojištění s předplatným a mají pocit, že své příspěvky musí vyčerpat. V USA platí velice nekompromisní pravidla trhu. Lidé si mohou, ale nemusí, platit zdravotní pojištění a také si mohou vybrat z celé řady programů. Liší se jak úrovní spoluúčasti, tak maximální výší úhrady. Je to podobné, jako když u nás pojišťujete auto. Běžné je, že si třeba lidé do hodnoty 10 tisíc dolarů ročně vše platí z vlastní kapsy, i když mají pojištění. A pokud cena léčby přesahuje sjednanou hranici, musí částku dorovnat. I proto se v USA každou chvíli pořádají sbírky na léčbu toho nebo onoho, protože nemocnice léčí až poté, co je jí zaplaceno.
Já jsem pracoval na špičkovém pracovišti a měl jsem zcela neomezené možnosti, mohl jsem sám určit, jak budu léčit. Ale až po čase jsem si uvědomil, že pacienti museli často dlouho bojovat, aby se ke mně vůbec dostali. Museli dokládat nemocnici pojištění, předkládat doporučení od jiných specialistů, že léčba není v nemocnici nižší úrovně možná, a tak podobně. Než se tedy dostali ke mně, museli se prodrat lesem administrativních pracovníků.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Velmi dobře si pamatuji na případ jedné 12leté holčičky z Atlanty. Na ambulanci na mě čekala celá rodina včetně babičky a sourozenců (v USA to chodí tak, že pacienti čekají v ambulanci a lékař za nimi chodí – to má několik výhod i proto, že americký lékař může kdykoli odejít, kdežto u nás může úporný pacient zablokovat chod ambulance třeba i na více než hodinu). Dívka trpěla osteosarkomem pažní kosti v oblasti ramene a dotaz rodiny zněl, zda je možné končetinu zachránit, že v Atlantě plánují amputaci. Odešel jsem prostudovat ještě jednou magnetickou rezonanci, zda jsem něco nepřehlédl. Nebylo mi jasné, proč uvažují o amputaci. Poté jsem se vrátil a řekl jsem rodině, že dle mého názoru amputace není nutná a že situace je řešitelná tumorózní náhradou ramene. Rodina poděkovala, já jsem nadiktoval ambulantní zprávu (lékař tam nepíše, ale diktuje – zprávy jsou poté přepsány do systému, kde je pouze potvrdí). Následující den se mi ozvala administrativa nemocnice, ať najdu alespoň tři pacienty s obdobnou léčbou za poslední rok a pošlu jim MRN (Medical Record Number – místo našeho rodného čísla, které obsahuje příliš mnoho citlivých informací). Udělal jsem vše požadované a pacientka byla objednána k operaci. Až později jsem se dozvěděl, že rodiče neměli zdravotní pojištění. Za konzultaci na ambulanci zaplatili tři tisíce dolarů (asi 65 tisíc kč – pozn. red) a na základě mnou dodaných MRN jim byla vyměřena záloha 80 tisíc (přes 1,7 milionu Kč – pozn. red). Pokud tuto částku složí, bude operace, pokud ne, v Atlantě bude provedena amputace. Pro představu 80 tisíc dolarů bylo tou dobou ekvivalentem přibližně tří ročních platů. Co vše museli rodiče prodat a zastavit, si nedovedu představit. Léčba navíc zahrnovala pouze operaci a dva dny hospitalizace. Poté si rodina musela platit hotelový pokoj přes ulici od nemocnice, kam byla holčička po operaci ještě s drény přesunuta. Do doby, než byla schopna transportu zpět do Atlanty, pak chodili pouze na ambulantní ošetření.
MUDr. Jan Lesenský je vedoucí centra a chirurgické části onkologické ortopedie FN Bulovka. Na ortopedickou kliniku na Bulovce nastoupil v létě roku 2006 jako absolvent 1.LF UK. Onkologické ortopedii se věnuje od roku 2008.
Přidejte odpověď