Jednasedmdesátiletou Janu Zralou z Plzně čeká nevyhnutelná operace kolen. Chodí jen s pomocí francouzských holí a doma v panelovém bytě používá chodítko. Na tom by nebylo nic zvláštního, podobně pohybově indisponovaných seniorů jsou jen v Plzni možná stovky. Jenže Jana Zralá se navíc stará o svého zdravotně postiženého syna Jakuba.
„Už od jeho dvou let jsem na něj sama. Nepobírala jsem na něj žádné dávky, pomáhali mně jen přátelé a maminka. Nyní mu bude v červnu už 35 let a zůstala jsem na vše sama. Navíc teď žiju v velkých bolestech,“ popisuje Jana.
A v tom je právě kámen úrazu. Operace by pro Janu znamenala pobyt v nemocnici a minimálně tříměsíční rekonvalescenci. Syn Jakub však potřebuje každodenní asistenci, což je i pro Janu, která pracovala dvaatřicet let jako zdravotní sestra, fyzicky hodně náročná práce.
„Musím mu pomáhat s přizvednutím, posadit ho na vozík, zavézt na wc nebo do sprchového koutu. Odpoledne mu musím třeba pomoci přesunout se na válendu, aby pořád neseděl. To vše při těch mých bolestech nohou. Beru prášky na bolest i na nervy. Syn se mi už dvakrát zhroutil, bojí se že ho dám do ústavu. To samozřejmě neudělám, ale nevím už jak dál,“ prozrazuje Jana, která musela termín své operace prozatím odsunout.
Obtížná domluva
A právě zde začíná začarovaný kruh. Jana s pomocí Jakuba zkouší už od října obvolávat různé asistenční služby v regionu, ale bez konkrétního termínu je domluva velmi obtížná. Někde mají navíc plnou kapacitu dlouhodobě nebo na takovou péči nemá Jakub ještě seniorský věk. „Také nám doporučovali dát si inzerát nebo obejít sousedy v domě. Ale žijí tu jen další senioři nebo mladí lidé, co chodí do práce. To přece není důstojné řešení,“ zlobí se Jana.
Nepomůže ani takzvaná odlehčovací služba. Ta je sice určená pro ty, kteří se starají o zdravotně postižené, ale především pro jejich oddech a krátkodobý odpočinek, například dovolenou. S operací a delší rekonvalescencí pečujících tato služba nepočítá.
„Když mně syn upadne třeba v koupelně, to se stalo asi třikrát, sama už ho nezvednu. Musí nám přijet pomoci Městská policie. Na tu jedinou si nemůžu stěžovat. Vždy pomůžou a s úsměvem. Ale jinak už jsem zoufalá,“ popisuje svou současnou situaci Jana. „Vím, že takové služby jinde fungují, ale v Plzni je to skutečně problém. Je smutné, že se musíme po tolika letech, kdy jsem po nikom nic nechtěla, takhle doprošovat,“ uzavírá smutně.
Zaručený recept neexistuje
Ani Národní rada zdravotně postižených v Plzni nemá zaručený recept, jak situaci rodiny Zralých vyřešit.
„Nejedná se bohužel o ojedinělý případ. Osobně proto lidem se zdravotním postižením v Plzni (a nejen v Plzni) doporučuji, ať v případě potřeby s poskytovateli služeb co nejdřív začnou komunikovat o tom, k čemu konkrétně a v jakém rozsahu osobní asistenci poptávají. Čím déle s nimi budou v kontaktu, tím je šance najít volnou kapacitu větší,“ radí předseda Národní rady zdravotně postižených Plzeňského kraje Miroslav Valina.
Pavel Bouda
Deník.cz
Přidejte odpověď