Sedmapadesátiletý Petr z Mokré-Horákova na Brněnsku letos v květnu oslaví výročí třicet let ode dne, kdy se podruhé narodil. Je totiž nejdéle žijící Jihomoravan s transplantovaným srdcem.
Už je to více než jednatřicet let, kdy pan Petr naposledy kráčel přes kopec do blízké cementárny, kde pracoval jako vedoucí posunu. Oproti předchozím cestám ale najednou vůbec nemohl popadnout dech. „Nejdřív jsem šel na plicní a tam na rentgenu plic viděli, že mám hodně zvětšené srdce, takže jsem rychle jel sanitkou na kardiologii do Fakultní nemocnice u svaté Anny. Tam zjistili, že mám zánět srdečního svalu. V nemocnici jsem si poležel tři měsíce,“ popsal tehdy šestadvacetiletý Petr.
Lékařům se zánět podařilo vyléčit a Petr mohl jít domů. „Asi za půl roku se mi zase přitížilo. Už jsem se nemohl v noci ani nadechnout, tak jsem si sbalil papuče a jel do nemocnice. Tam jsem ležel měsíc a lékaři zjistili, že mám pokročilé srdeční selhání,“ řekl Petr. Jedinou možností léčby pro něj tehdy byla transplantace srdce.
Té se ale bál, na počátku devadesátých let neměl o této metodě dost informací. „Tehdy si mě vzal stranou profesor Toman, který bohužel už zemřel. Důkladně mi vysvětlil, co se při operaci děje a jak se pak lidem s novým srdcem žije. Nakonec jsem souhlasil a pak už jen v nemocnici čekal na vhodné srdce dárce. To trvalo přibližně měsíc,“ sdělil Petr. Díky svému věku a dobré kondici se stal jedním z prvních pacientů, kterým lékaři v brněnském Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie transplantovali srdce.
Na okamžiky po probuzení si dodnes živě vzpomíná. „Samozřejmě jsem byl celý bolavý, ale bylo to super. Mohl jsem dýchat a cítil jsem, že to bude dobré. Po několika dnech mě sice museli zavřít na izolaci, protože moje tělo začalo orgán odmítat, ale pomocí léků se podařilo imunitu zklidnit a já jsem asi po třech měsících mohl jít domů,“ rekapituloval Petr.
Trocha štěstí
Do původní práce se už vrátit nemohl, ale i jako invalidní důchodce se snažil dostat do kondice. Začal postupně chodit na procházky a snažil se být aktivní. Alespoň tak, co mu jeho stav dovoloval. „Koupili jsme si se ženou zahrádku a o tu jsem se začal starat. Náročné to bylo, když se nám po pár letech narodila dcera. Já s invalidním důchodem a žena na mateřské. Často jsme sotva měli na plínky. Tehdy jsem musel čas od času vzít nějakou brigádu, třeba jsem sázel stromky, abychom vyšli,“ vzpomínal.
Před téměř třiceti lety jej lékaři operovali v pátek 13. května. Petr je již dvacet let v péči přednosty kardioangiologické kliniky Nemocnice u svaté Anny Jana Krejčího. „Za ta léta nebylo samozřejmě vždy vše jen růžové, objevila se řada komplikací, které potransplantační průběh mohou doprovázet. Nicméně se nám je vždy podařilo společným úsilím zvládnout a vyřešit. Vždy je třeba i trocha štěstí a také pozitivní nastavení mysli, což v tomto případě platí vrchovatou měrou,“ vylíčil Krejčí.
Počet lidí se srdečním selháním na jihu Moravy roste. Každoročně podle odborníků v regionu přibude asi 6 500 nemocných, celkem jich je v kraji až 30 000. Jihomoravští kardiologové se obávají, že v nadcházejících letech bude trend pokračovat. Doznívá totiž efekt pandemie covidu-19, kdy lidé ze strachu z nákazy častěji přecházeli infarkty, což u nich vedlo k rozvoji srdečního selhání.
Srdeční selhání se stává čím dál častější důvodem, proč lidé končí v nemocnici. Podle Krejčího je více než polovina pacientů nad pětašedesát let hospitalizována právě kvůli zhoršené funkci srdce. Do pokročilé fáze srdečního selhání se v Česku dostane přibližně deset procent pacientů. U nich pak lékaři musí posoudit, zda jsou v tak dobré kondici, aby mohli dostat mechanickou srdeční podporu nebo absolvovat transplantaci srdce. „Bohužel pouze pro malou část pacientů jsou tyto zákroky vhodné a možné. U nás v nemocnici provádíme řádově desítky takových operací ročně. U starších lidí se snažíme zajistit důstojné dožití pomocí paliativní péče,“ dodal přednosta kardioangiologické kliniky.
Magdaléna Blažková
Brněnský deník
Přidejte odpověď