Pracovnice sdružení Tulipan, které zaměstnává handicapované spoluobčany, Soňa Pangrácová, vypsala sbírku. Pro svoji klientku a přítelkyni Zuzku Sipplovou z Jablonce nad Nisou chce vybrat dost peněz na to, aby si Zuzka mohla koupit automobil. Ten jí bude vozit nejen k lékaři, ale i do práce.
Zuzka totiž ráda prodává na trzích výrobky dalších klientů sdružení, sem tam vypomůže i při práci s počítačem. „Zuzka je neuvěřitelně vitální žena. Jiný s jejím postižením by zůstal sedět doma. Ale copak Zuzka,“ přiblížila Pangrácová.
Šestatřicetiletá Zuzka Sipplová sedí ve vozíčku před televizí. V obývacím pokoji je příjemně teplo, které musí Zuzka mít kvůli dětské mozková obrně se spastickou tetraparezou, tedy částečné obrně všech čtyř končetin. I když sedí pod dekou, podávaná ruka studí. „Musím mít určitý tepelný komfort, jinak mě chytají křeče do nohou i rukou,“ vysvětluje usměvavá žena.
Do práce v posledních letech jezdila straším vozem, který ale začíná vypovídat službu. „Poslední oprava mě stála 30 tisíc korun, což už úplně vysálo rodinný rozpočet. Navíc je to auto tak staré, že je problém s náhradními díly,“ přibližuje Zuzka.
Spolu se Soňou vyzkoušely už vše možné. „Oslovovala jsem firmy, celebrity, většinou ale pomoc odmítli s tím, že už toho mají buď dost, někteří projevili i nedůvěru,“ vzpomíná Pangrácová.
Auto jako nohy
Zuzka už má nové auto, které musí být přizpůsobeno jejímu onemocnění, objednané. „Dealer mi vyšel vstříc, za auto mám zaplatit výrazně nižší cenu, než je obvyklé. Ale i tak je to moc peněz, přes šest set tisíc korun. Zaplatila jsem zálohu, na kterou mi půjčila babička, teď jí to pomaličku splácím. Nedokážu si představit, že bych byla bez auta, to jsou moje nohy, bez kterých se nikam nedostanu. A já nechci sedět doma,“ energicky prohlašuje.
Na druhém konci místnosti sedí Zuzky matka. „Je to těžké, Zuzka si, protože je nemohoucí a já neřídím, musí platit řidiče. Samozřejmě, že to není nic horentního. Dříve jsme měli třeba čtyři pět ochotných řidičů, dneska jen jednoho, na kterého je zcela odkázaná,“ vypráví invalidní důchodkyně. Před čtyřmi lety se z ní stala vdova. „Když ještě žil manžel, mnohé zařídil, udělal. Teď jsme ale na všechno zůstaly samy. Zuzka je velmi ráda mezi lidmi, směje se. Ale samozřejmě, že na ni také někdy přijde lítost. Z té jí pomáhá nejvíc právě práce pro Tulipán,“ doplňuje.
Teď Zuzce zbývá jediné. Věřit v dobrotu potencionálních dárců. „Možná je moje přání obyčejné, ale já auto opravdu potřebuji, bez něho bych nemohla dělat nic. Přitom chci něco lidem přinášet, žít život, pracovat, dostat se mezi lidi,“ vysvětluje.
Sbírku Prosím pomozte Zuzce nesedět doma najdou zájemci na webu donio.cz. Zuzka potřebuje na nové auto vybrat 550 tisíc korun, ve sbírce je zatím něco kolem 170 tisíc.
Zuzčin příběh
Už jen, že se narodila, byl malý zázrak. Maminka měla v době před těhotenstvím zdravotní komplikace a dle lékařských vyšetření neměla otěhotnět. Ale stalo se. Celou dobu měla velmi rizikové těhotenství a Zuzka se narodila v sedmi měsících. Měla pouhých 1 400 gramů, narodila se přidušená a úplně modrá se žloutenkou. „Když jsem se narodila, mamince říkali, že se nedožiji příštího dne. Ale to se spletli, to bych nebyla já. Jsem velký bojovník už od narození,“ směje se sympatická žena.
Domů z porodnice Zuzku pustili za dva měsíce. Doma se začalo ukazovat, že něco není v pořádku, ale nikdo nevěděl co. Po nějakém čase se prokázala diagnóza: dětská mozková obrna. „Přijeli jsme do lázní a mamince bylo řečeno: dejte paní brožurku, vaše dcera bude jen ležet a slintat.“
Život byl a je pro Zuzku a její maminku velký boj. Ale úspěchy se dostavily. Ve třech letech začala mluvit a v 10 letech si po těžké operaci, v ortézách a s chodítkem, vyzkoušela i chodit. Ale bohužel jenom krátkou chvíli, od té doby je trvale upoutána na vozík. Prodělala několik operací, má v kotnících a kolenou šrouby.
Zuzka absolvovala klasické vzdělání, i přes svůj hendikep získala maturitní vysvědčení. Nyní ji hrozně baví prodávat výrobky z chráněné dílny. „Mám ráda tu atmosféru prodejů. Lidi, co se u mě zastaví a povídají si se mnou. Ale hlavně se cítím užitečná tím, že pomáhám lidem, co tyto krásné věci dělají.“
Miluje výrazový tanec. Pravidelně trénuje se skupinou vozíčkářů Patz a Odraz a potom vystupuje například v divadle nebo dělá radost důchodcům.
Jan Sedlák
Liberecký deník
Přidejte odpověď