Paralympionička Anna Luxová se za vítězku nad osudem nepovažuje. Ze svého postižení se snaží udělat přednost. I když jí nemoc přináší nepříjemnosti i v osobním životě, nevzdala se. Přesně tak, jak se od vrcholové sportovkyně žádá.
Balíte na další atletické soustředění. Jak časté cestování po světě zvládáte?
Jde o přirozenou součást mého života, asi bych si připadala neúplná, kdyby to najednou nebylo. Díky tomu, že jsem před pár týdny dokončila vysokou školu, mi odpadl jeden velký stres a uvolnil místo pro další, tentokrát sportovní. Cítím se nyní svobodnější.
– Jaký obor jste studovala?
Jsem magistra mediálních studií. Časem bych se žurnalistice ráda věnovala, ale teď se chci ještě nějakou dobu soustředit na sport. Zkoušela jsem už nastoupit do jedné redakce, ale pak se ukázalo, že lidé, kteří mě vzali mezi sebe, potřebovali mé stoprocentní nasazení. Což z jejich pohledu chápu, ale nebyla jsem schopna jim ho dát. Dokud to půjde, hodlám se věnovat atletice. Sportovní život je krátký, zvlášť když jste žena, tak si ho chci ještě užít.
– Je vám teprve pětadvacet let, takže máte ještě spoustu času.
Roli hraje více faktorů. Kromě věku hodně záleží i na mé nemoci. Jestli se bude zhoršovat. I když děláme vše pro to, aby se tak nedělo, mé pohybové schopnosti jsou omezenější. Je to boj s časem.
– Nepatříte mezi lidi, kteří se vzdávají. Jednou už jste velkému omezení v podobě zranění čelila, je to tak?
Ano. Od třinácti let jsem se věnovala sprintu, v patnácti startovala na první paralympiádě. K sedmnáctým narozeninám jsem ale dostala „dárek“ v podobě operace Achillovy šlachy. Dlouho jsem nemohla chodit, natožhh běhat. Zastavilo mě to skoro na tři čtvrtě roku. V paralympijském sportu jsou trochu jiná pravidla. Aby byly souboje férové, jsme rozděleni podle druhu a stupně postižení. Mám mozkovou obrnu, proto primárně soupeřím s lidmi se stejnou nemocí. V této kategorii je v atletice jen sprint nebo vrh koulí. Po operaci jsem stála před volbou, jestli se sportem definitivně seknout, nebo se začít věnovat kouli. Nechtěla jsem se vzdát, tak jsem začala s koulí.
– Ve sprintu už nesoutěžíte?
Závodím pořád. Sprinty si nechávám pro radost, protože je tam větší konkurence. V kouli jsem úspěšnější.
– Jaké jsou vaše nejbližší sportovní plány?
Až se vrátím ze soustředění, čeká mě cesta do Paříže na konferenci s Toyotou, které jsem ambasadorkou. Tato spolupráce mě těší, protože díky autu jsem samostatnější. Z Francie pak letím do Portugalska na světové hry.
– Vystudovala jste vysokou školu, řídíte vůz, sportujete… Člověk by ani nepoznal, že trpíte nějakou nemocí.
Já ale netrpím. Narodila jsem se s ní a nevím, jaké je žít bez mozkové obrny. Přidusili mě při porodu. Vnímám, že jsem jiná než ostatní, ale nepoznala jsem, jaké je být „normální“, tak mi to ani nepřijde. I když vím, že něco nezvládnu na sto procent a mám jistá omezení, dělám, co můžu.
– Jak přesně se vaše nemoc projevuje?
Je to neurologické onemocnění, které má základ v poškození mozku. Čím déle je mozek bez kyslíku, tím horší jsou následky. Levou polovinu těla mám slabší a svaly tužší.
– Máte pocit, že jste svůj osud porazila?
Vůbec ne! Pracuji s tím, co mám. Už jako malá jsem vnímala, že jsem jiná než ostatní, ale brala jsem to spíš z druhé strany. Že oni jsou divní. Nikdy jsem se neutápěla v sebelítosti. Co mě ale třeba mrzí, je, že nezvládnu tančit. A pak samozřejmě předsudky okolí. Navazování vztahů je občas složitější, možná proto, že na bench pressu zvednu víc než kdejaký muž, nebo kvůli mé odlišné chůzi. Ale nepropadám zoufalství. Snažím se spíš ze svého handicapu vytěžit co nejvíc. Aby se mé postižení stalo mojí předností. *
Žena a život časopis
Přidejte odpověď