„A kdo bude dítě vychovávat? Nebo ho dáte někam do ústavu?“ Dvě otázky, které dnes čtyřiačtyřicetiletou Olgu Feďjukovou před třinácti lety v porodnici šokovaly. „Nejsem žádná netykavka, vím, že si mnoho lidí asi neumí představit, jak může člověk s postižením zraku vychovávat dítě… Ale takové dotazy od zdravotní sestry?“ nechápe.
Olga připouští, že některé chvíle byly při výchově náročné. Třeba když jí dcera vymáchala mobil v čaji. Nebo když jí schovávala boty, aby nešly ven… „Spěchala jsem a ta potvůrka mi dala jednu botu na záchod a druhou pod postel… A já lezla bytem po čtyřech a hledala… No samozřejmě, že jsme v takových chvílích třeba autobus, kterým jsem potřebovala jet, nestihly,“ směje se dnes s odstupem let Olga.
Při výchově nekřičela. Snažila se, aby z ní dcera cítila respekt. „Měla jsem to nastavené tak, že jsem ji několikrát napomenula. A když stejně udělala něco nepatřičného – třeba naschvál vysypala všechna cédéčka, pak už dostala přes ruku. A již to neudělala.“
Jak se u toho dcera tvářila? Šklebila se? Vyplazovala jazyk? To Olga neviděla. „Neviděla jsem její výraz, tím pádem i ona věděla, že to stejně nemá cenu dělat. Věděla, že si půjdu za svým. I kdyby na mě něco ukazovala, stejně bych to neviděla, takže u nás fungovala hlasová komunikace,“ popisuje Olga, která bydlí s dcerou v Hostivaři.
Maminky utíkaly z hřiště
Olga je velmi otevřená, a tak se nebojím otevřít ani téma případného studu dceru. „Ano, styděla se za mě,“ přiznává.
„Trpěly jsme tím obě odmalička. Patrné to bylo už při vstupu do mateřské školy. Lucka chtěla také chodit spát ke spolužačkám, ale rodiče ostatních dětí se mi vyhýbali. Kolikrát jsem s dcerou přišla na hřiště a do čtvrt hodiny bylo prázdné… Ale nejhorší okamžik přišel na konci školky, kdy se mnou Lucka ležela v posteli a řekla mi: „Mami, já ti to musím říct… Já nechci takovou slepou mámu jako jsi ty, chci někoho, s kým budu jezdit na kole, na výlety…“
To zabolelo… Když Lucka mamince popisovala, jak se jí děti ve školce smějí a že si nemá s kým hrát, už to Olga nevydržela. Šla do školky, kde dostala prostor dětem vysvětlit, že její dcera má šťastné dětství. A že si hraje na hřišti jako každé dítě…
Třináctiletá dcera Lucka zrakovou vadu nezdědila. „Já mám retinopatii, její tatínek tupozrakost. Lucka je však naštěstí zdravé děvče.“ A zdravá mohla být i Olga. Kdyby se narodila o pár let později…
„V 70. a 80. letech se nedonošené děti dávaly do inkubátorů. Mnoha lidem tehdy poškodily trvale zrak. A bohužel to byl i můj případ.“
S asistentem k lékaři i na úřad
Vzhledem ke svému handicapu Olga využívá doprovod asistentů při cestě k lékařům či na úřady. A bez neziskové organizace Okamžik, která jí tuto službu umožňuje, si dnes již nedovede svůj život představit.
„Už ani nevím, kdo mě tam tenkrát kolem roku 2000 dovedl… Ale jsem za to vděčná, neboť Okamžik je organizací, která nabízí služby, které jsou jinde zpoplatněné. Dostala jsem se tak zadarmo na místa, kam bych se bez doprovodu jinak nedostala.“
Olga popisuje, že se hodně organizací zaměřuje na lidi se zrakovým handicapem. Ale Okamžik má pro ni přidanou hodnotu v tom, že pomáhá mimo jiné i zdravým dětem, které mají rodiče s problémy se zrakem. „Vysokoškolští studenti asistují dětem. Je to úžasná pomoc s domácí přípravou, na kterou my nevidíme.“
Nebýt zrakového handicapu, jejich život by vypadat úplně jinak. Olga si však uvědomuje, že její handicap Lucku v mnoha věcech i posílil. A připravil na život lépe než mnohé její vrstevníky. „Lucka je extrémně sociálně vyvinutá. Od útlého dětství se musela naučit rychle rozhodovat nejen za sebe, ale i za mě. Je extrémně soběstačná. A jak nemoc ovlivnila mě? Odnesla jsem si z toho, že to nikdy nesmím vzdát.“
———–
Okamžik ve zkratce:
* Okamžik podporuje lidi se zrakovým postižením na jejich cestě za samostatnějším a aktivním životem.
* Organizuje 140 dobrovolníků, kteří doprovázejí nevidomé lidi k lékaři, na úřady či na nákupy nebo dlouhodobě poskytují nevidomým vizuální pomoc doma, při sportu, kulturních aktivitách nebo předčítání.
* Neziskovka pořádá pro nevidomé volnočasové aktivity, poskytuje jim poradenství a individuální podporu. V neposlední řadě nabízí pomoc nevidomým rodičům při vzdělávání a rozvoji jejich dětí.
* Roční rozpočet organizace je 5,5 milionu korun.
Veronika Cézová
Deník.cz
Přidejte odpověď