Výlety do přírody, myslivost, čas strávený se synem – to byla ještě před třemi lety běžná náplň života Martina Jansy z Horní Čermné na Orlickoústecku. Nešťastná souhra náhod při práci v lese ale navždy změnila život nejen jemu, ale také celé Martinově rodině. Po vážném úrazu páteře usedl na invalidní vozík, prognózy lékařů přitom věštily daleko horší scénář.
Jansovi bylo v době jeho úrazu teprve 28 let. „Byl jsem živý kluk. Kromě sportu jsem měl rád přírodu a řadu let jsem pracoval v lese. Tu práci jsem skutečně miloval,“ vzpomíná na svůj život před vážným zraněním.
Jednoho dne s kolegou drtili větve stromů. Jeho parťák si tehdy vzal větší kus, který ale strojem nešel protáhnout. „Mávl na mě, ať mu jdu pomoci. V tom se ale stroj zasekl a i se stromem se převrátil,“ popisuje moment, který mu navždy změnil život. Jansa v tom okamžiku instinktivně začal utíkat. „Pak už si ale pamatuji jen ránu. Zůstal jsem klečet v bordelu s hlavou na stranu a už jsem se nemohl hýbat,“ dodává. Zůstal zaklíněný pod těžkým stromem a čekal na pomoc. „V tu chvíli jsem ze sebe vykřičel snad všechny emoce, napadlo mě, že zůstanu na vozíku,“ přemítá.
Následoval transport do nemocnice, kde první výsledky ukázaly vážné poranění páteře. „První týdny po úrazu byly kruté. Byl jsem nehybný od krku dolů a kromě toho jsem bojoval s dýcháním. Na začátku mi pomáhal ventilátor,“ popisuje. V té době hrozilo, že zůstane navždy připojený na dýchací přístroje. To se ale nakonec nestalo. „Měl jsem štěstí v neštěstí,“ říká Jansa.
Po dvouleté intenzivní rehabilitaci dnes Martin Jansa hýbe s téměř celou horní částí těla kromě prstů, které zůstaly nepohyblivé. Přes veškerou snahu lékařů, terapeutů i samotného Martina zůstala dolní polovina těla ochrnutá. Život ale rozhodně nevzdává, naopak. „Ani přes zdravotní komplikace a fakt, že mám velmi omezenou hybnost, jsem neztratil smysl pro humor, chuť žít a odhodlání být maximálně samostatný,“ uvádí. Dnes se 31letý muž pohybuje na elektrickém vozíku, se kterým dokáže fungovat v okolí svého bydliště a navštěvuje také svého sedmiletého syna. Mimo pravidelné rehabilitace se snaží sportovat, hraje ping pong a jezdí i na handbiku.
Jako bývalému myslivci mu ale velmi chybí les a příroda. „Nevzdávám nic. Mám v plánu podniknout se svým synem ještě celou řadu výletů,“ tvrdí. Proto si chce nyní pořídit speciální auto pro kvadruplegiky. „Abych byl opravdu samostatný, potřebuji vlastní vůz, se kterým bych mohl nezávisle na ostatních dojíždět na rehabilitace a hlavně za synem. A také bych se rád znovu vídal s kamarády,“ vypočítává své plány.
K cestě ke větší svobodě mu ale scházejí finanční prostředky, částečně mu přispěje úřad práce. „To bude ale maximálně 200 tisíc, což náklady na nákup auta a speciální vybavení rozhodně nepokryje,“ vysvětluje. Rozhodl se proto zkusit štěstí a o finanční prostředky nyní žádá širokou veřejnost skrz platformu Znesnaze21.cz. „Budu moc vděčný, pokud se mě kdokoliv rozhodne na mé cestě podpořit,“ vzkazuje.
Veřejnost může Martinovi přispět na pořízení speciálně upraveného automobilu prostřednictvím webu Znesnaze21.cz.
Karolína Velšová
Pardubický deník
Přidejte odpověď