/ROZHOVOR/ Zdeňkův život visel na vlásku, když měl v devatenácti letech těžkou nehodu na motorce. Kvůli vážnému poranění páteře ochrnul na všechny čtyři končetiny. Ale nevzdal to. Dnes je mu pětadvacet, oženil se a rekonstruuje dům, aby byl bez bariér a on se v něm mohl pohybovat. Vyrovnat se s handicapem pomáhá aktivnímu Zdeňkovi i rugby, které začal na vozíku hrát. Neobejde se při něm ale bez speciálního obrněného vozíku. Zaplatit mu ho pomůže charitativní projekt České basketbalové federace a Konta Bariéry „Bez faulu“.
Rugby je dost drsný sport, platí to i pro verzi na vozíku?
Určitě. Je to nejvíc kontaktní sport pro vozíčkáře.
A nebojíte se úrazů?
Úrazy už jsme měli větší… Ale ne, vážně, není to vyloženě nebezpečné. Občas se někdo překulí, to je docela normální, ale úrazy moc nejsou.
Hraje se na speciálním rugby vozíku. Jak vypadá a co všechno musí vydržet?
Vozíček je hodně obrněný, má masivní konstrukci, aby vydržel nárazy, které jsou hodně velké. Kromě toho má dvě malá kola nejen vzadu, ale i vepředu, aby byl stabilní a nepřevrátil se.
Všimla jsem si, že ne všechny vypadají stejně…
Jsou dva druhy rugby vozíků, obranný a útočný. Já mám obranný, protože mám největší handicap z kluků v týmu. Dělám na něm spoluhráčům cestu, bráním je, chytám hráče…, kolikrát se nemusím ani za sezónu dotknout míče, to je starost kluků, já jim pomáhám.
Před úrazem jste jezdil na motorce, skákal na kole… Jak pak padla volba na rugby?
Pravda je, že pro kvadruplegiky, kteří mají porušené vše od krku dolů, není výběr sportů až zas tak velký. Bez zdravých rukou věci jako třeba basket hrát nemůžu.
Máte v rugby i nějaké závodní ambice, nebo se pohybem hlavně udržujete v kondici?
Pohyb je důležitý, člověk nezatuhne. Ale zároveň se do hry snažím dát i co nejvíc, abychom byli s týmem konkurenceschopní a třeba i něco vyhráli. V České republice hrají rugby na vozíku celkem čtyři týmy, kromě našeho (Captains WRT spadající pod Sportovní Klub Nové Město nad Metují – pozn. autorky) ještě dva kluby v Praze a jeden v Ostravě.
Kdybyste se měl vrátit zpět v čase, když jste ochrnul, bylo vám 19 let, žil jste hodně aktivně… Jak jste se vyrovnal s tím, že věci, na které jste byl zvyklý, už dělat nemůžete?
Nic jiného mi nezbylo. Pro někoho je to možná těžší, pro mě asi až tak hrozně ne. A teda třeba pro mě je mnohem větší problém než to, že nemůžu chodit, že mi vnitřně nefunguje tělo, třeba močový měchýř.
Pomáhá vám srovnat se s novou životní situací i sport?
Rozhodně. Člověk doma neleží, ale je mezi klukama, což je také hodně podstatné. Pomáhá to i psychicky, když můžete být mezi ostatníma, vidět, že se někam posunujete.
Co dalšího děláte?
Hodně se věnuji autům. Mám postavený takový polozávoďák, se kterým jednou za měsíc jezdím. Dřív jsem hodně jezdil na motorce, což už teď nemůžu, tak jsou pro mě koníček auta. Jinak hlavně rekonstruujeme dům, aby byl bezbariérový a abych se v něm mohl pohybovat. To bere hodně času i peněz.
Jste vyučený automechanik. Je ve hře, abyste se v nějaké formě vrátil k práci?
Bohužel nedokážu moc dlouho sedět, mám pak problémy a bolesti. Je to celkem rarita, neznám moc takových lidí, spíš nic necítí… Hodně mě to omezuje, ale snažím se to řešit, rehabilituju, odpočívám… A co se týče práce – momentálně hledám u nás ve Škodovce v Mladé Boleslavi, kde jsem se vyučil, a vypadá to, že by to snad mohlo do budoucna vyjít, na pár hodin denně, ale detaily zatím nevím.
Boleslavský deník
Přidejte odpověď