Naše tělo je schránkou veškerých radostí i bolestí. Jenže někdy je těch bolestí znatelně více. Projekt Tělo s příběhem ukazuje ženská těla tak, jak je svět stvořil a jak je život postupně formoval. Třetí příběh, který zde zveřejňujeme, se týká Martiny, která si prošla procesem mentální anorexie i bulimie, což poznamenalo nejen její tělo, ale především i duši. Ta je však vždy s celým tělem spojená a jedno bez druhého nefunguje plně.
Mentální anorexie je u mladých dívek velmi častým psychiatrickým onemocněním. Dívky, které jí trpí, si připadají iracionálně při těle či vyloženě tlusté a tento svůj podvědomý obraz se snaží zničit odmítáním potravy, hladověním, někdy zvracením. Oficiálně mentální anorexie spadá pod poruchy příjmu potravy. Mnohem více se o mentální anorexii začalo diskutovat na přelomu milénia, kdy začaly být mladé dívky čím dál více ovlivněny obrazem, jaký o ženách vytvořil západní svět a média.
Bulimie je rovněž porucha příjmu potravy a vyznačuje se záchvatovitým přejídáním, které posléze takto postižený člověk kompenzuje zvracením a vylučováním. Projevuje se nejvíce rovněž v mladém věku, obyvkle u dívek do 18 let, ale není výjimkou ani u mužů nebo starších osob. Léčba této poruchy je nejúčinnější prostřednictvím psychoterapie.
Jmenuji se Martina a v 18 letech jsem onemocněla mentální anorexií.
Přišla nečekaně a bez pozvání. Nechtěla jsem ji, ale díky ní jsem získala něco, po čem jsem vždy toužila. POZORNOST.
Když mi bylo 18 let, začalo mi být špatně ze stresu. Zvracela jsem před každou písemkou, protože jsem měla nízké sebevědomí. I přesto, že jsem z většiny předmětů měla jedničky, pokaždé jsem měla strach, že danou písemku nezvládnu. Nebyla jsem pro sebe DOST dobrá.
Bohužel jsem kvůli zvracení před písemkami začala hubnout. Bála jsem se o tom komukoliv říct. Bála jsem se nepochopení. V tu dobu jsem ještě neměla problém. Problém nastal, když se mi začalo dostávat pochvaly na mou hubenější postavu. Konečně jsem přestala dostávat nevyžádané rady, co smím a nesmím jíst, abych nebyla tlustá.
A v této chvíli se to stalo. Dostala jsem strach, že když začnu jíst, přijdu o pochvalu a zase budu muset poslouchat, jak bych se měla stravovat, abych nepřibrala. A tak jsem začala žít v šíleném kolotoči plného strachu. Dokázala jsem pět dnů v týdnu nic nejíst. Pila jsem pouze vodu. Během víkendu jsem musela jíst normálně, aby rodiče na nic nepřišli. Všechno jídlo, které jsem snědla jsem chodila po taji zvracet. Nejdřív jsem chodila na záchod, ale časem se to provalilo, tak jsem si udělala skrýš, kam jsem si své zvratky schovávala.
Ten strach z přibrání byl nesnesitelný. Trvalo to skoro čtyři roky. Mentální anorexie se střídala s mentální bulimií. Postupem času jsem si uvědomovala, že takhle je to špatně. Že to chci změnit, ale nevěděla jsem jak. Když jsem začala normálně jíst a zakázala si zvracet, procházela jsem stavy, že mi má kůže na těle praská. Chtěla jsem si své tělo rvát na kusy, aby bylo zase hubené.
Ve 22 letech jsem si našla odbornou pomoc. Chtěla jsem zjistit, co je to mít se rád. Neznala jsem to. Znala jsem pouze nenávist. Odsuzování sebe sama. Vydání se na tuto cestu mi dopomohlo se částečně uzdravit z poruchy příjmu potravy. Píši částečně, protože z poruchy příjmu potravy se úplně uzdravit nedá.
Když onemocníte mentální anorexií, vyroste vám takový hlásek v hlavě, který vám začne řídit život. Který vám říká, co smíte a nesmíte jíst. Pokud se chcete uzdravit, musíte tento hlas utišit, abyste mu dokázaly přestat sloužit. Tento hlas tu bude s vámi už napořád, ale když mu nebudete naslouchat, on utichne a nebude mít nad vámi moc. Musíte se smířit s tím, že se může kdykoliv vrátit. Kdykoliv začnete o sobě pochybovat, budete mít nějaké těžší životní období, on se ozve.
Mým spouštěčem mentální anorexie nebyl pouze stres, ale také touha po krásném těle. Nálepky na mou postavu, které jsem odmalička dostávala. Vím, že nebyly myšleny zle, ale mě zraňovaly. Už jako malá jsem si o sobě myslela, že jsem tlustá a přitom jsem nikdy tlustá nebyla.
Martina Hoppová
Třebíčský deník
Přidejte odpověď