Stačil jediný okamžik, který před dvěma lety rázem změnil život nejen Janě Slováčkové, ale celé její rodině. Auto, které ji srazilo, když šla do práce, jí způsobilo vážné poranění mozku a kóma. Boj o život sice nakonec vyhrála, ale zůstala invalidní, odkázaná na pomoc ostatních. I když se zdá, že klasická medicína už vyčerpala své možnosti, Jana se rozhodla bojovat s osudem.
Dál poctivě rehabilituje, učí se postupně znovu mluvit i chodit a věří, že jednou zase bude moct dělat to, co má ráda. Sbírka, kterou pro ni založily její kamarádky, jí v tom pomůže.
Dnes osmatřicetiletá Jana ze Zlínska po škole pracovala jako grafička. Do Skotska původně jela na dovolenou za kamarádkou, která tam studovala. I když si říkala, že v cizině by nikdy žít nemohla, rozhodla se, že ve Skotsku rok zůstane a naučí se pořádně anglicky. Z jednoho roku se jich do osudného 14. září 2019, kdy ji ve Skotsku srazilo auto, nakonec stalo 11 let.
Jano ve Skotsku jste si původně chtěla jen zdokonalit angličtinu?
Řekla bych, že spíš naučit. Učitelka ve škole mi doslova řekla, že jsem blbá, anglicky se nikdy nenaučím a ať doufám, že angličtinu nebudu v životě nikdy potřebovat. A protože jsem docela tvrdohlavá, spíš mě to přimělo dokázat, že mi nikdo nebude tvrdit, co zvládnu a co ne.
Co jste tedy ve Skotsku dělala?
Dva roky jsem studovala angličtinu na jazykovce pro cizince v Perthu a přitom dělala nejrůznější práce. Protože jsem neuměla pořádně jazyk, tak to byly takové ty práce pro cizince jako je mytí nádobí v restauraci nebo pokojská v hotelu. Jsem vystudovaná grafička, takže jsem chtěla tu práci zkusit dělat i tam. Začala jsem proto studovat něco podobného, visual communication na Perth College, což mi kromě možnosti zlepšit se a získat nové zkušenosti přineslo i super zážitky.
Čím vás ta země tak okouzlila, že jste zůstala a jak jste tam trávila volný čas?
Při škole a práci jsem bohužel toho volného času moc neměla. Ale pokud nějaký byl, tak jsem ho trávila na výletech po čarokrásné skotské přírodě. Moji spolužáci ze Skotska si ze mě dělali srandu, že za tu krátkou dobu, co tam jsem, jsem viděla ze Skotska víc než oni.
S tím, jak se zlepšovala vaše angličtina, byla i možnost získat lepší práci?
Ano, začala jsem pracovat jako servírka v jedné francouzské restauraci, dělala jsem supervizorku. Poslední práce, kterou jsem ve Skotsku dělala, byla grafik – tiskař ve společnosti Dover v Dundee. Právě když jsem šla do práce, se mi stala ta osudná nehoda.
Jak došlo k tomu, že vás srazilo auto?
Stalo se to v místě, kde byla velmi špatná dopravní situace. Na tu hrůzu to vlastně ještě dopadlo dobře, protože jsem to přežila. Až díky téhle mé závažné nehodě to tam začali řešit, takže mohu mít alespoň dobrý pocit, že jsem přispěla k tomu, že se tam dopravní situace vyřešila a že už se tam nikomu nic hrozného nestane.
Když za vámi do nemocnice přiletěla vaše rodina, byla jste v kómatu, napojená na hadičky a od lékaře se dozvěděli, že operace není možná, protože nastalo druhotné vlásečnicové krvácení do celého mozku. Všechno ještě zkomplikoval zápal plic, museli vám provést tracheostomii. Ty kritické dny, kdy nebylo jasné, zda přežijete, pro ně musely být strašné. Jak dlouho jste v nemocnici ve Skotsku zůstala?
V nemocnici jsem byla od září 2019, odtud mě pak převezli do místního rehabilitačního centra pro lidi po zranění mozku Victoria Royal hospital v Dundee, kde jsem byla až do dubna 2020. Ve své péči mě ale měli i potom, to už jsem byla doma, kam za mnou jezdili třikrát týdně rehabilitovat. Takhle to trvalo do září 2020, kdy jsem dostala povolení jít své starší sestře na svatbu s tím, že po návratu budu dál pokračovat v léčení a rehabilitaci. Kvůli situaci s covidem, která byla, nám ale stále rušili let. Skotští zdravotníci, se kterými jsem byla stále v kontaktu, volali mi a kontrolovali mě, mi proto doporučili, abych v léčení a rehabilitaci pokračovala v Čechách. Protože jsem nechtěla nic zanedbat a chtěla pokračovat v rehabilitaci, začala jsem svoji léčbu a jízdu po nemocnicích tady.
Máte teď možnost srovnávat, jaká je zdravotní péče ve Skotsku a u nás?
Musím říct, že jak tady tak i tam jsem měla veliké štěstí na úžasné lidi a zdravotníky, kteří se mi velmi poctivě a intenzivně věnovali. Stále věřím, že naši zdravotníci mají v zahraničí velmi dobré jméno a patří mezi špičku. Ale měla jsem štěstí na super přístup a péči i ve Skotsku, takže věřím, že lékaři dělali a dělají maximum pro mé zlepšení i pro posun v rehabilitaci.
Poranění mozku, ke kterému po nárazu auta došlo, ovlivňuje vaši mobilitu, orientaci a působí vám řadu dalších problémů, takže se bez permanentní péče neobejdete. Musela jste se od základů učit znovu chodit s chodítkem, mluvit. Co na tom bylo nejtěžší?
Neustále pokračuji v rehabilitaci, takže se stále učím. Kvůli třesu na levé straně těla nemohu používat levou ruku k psaní ani k většině běžných činností. Protože jsem původně levačka, učím se teď dělat všechno pravou rukou, což je také běh na dlouhou trať. Porucha vidění, ke které po úraze došlo navíc způsobuje, že se mi stále točí hlava.
Kdo vám nejvíc pomohl?
Myslím, že nejde říct kdo konkrétně a poděkovat jednostranně. Všichni okolo jsou pro mě velkou oporou v této těžké chvíli, rodina, partner, kamarádi i všichni lidé dobré vůle. Neskutečně vděčná jsem mým kamarádkám, které na mě začaly dělat sbírku a daly mi tak naději na další posun v rehabilitaci a šanci, že se zase budu moct vrátit k tomu, co mám ráda. Poděkovat musím také úžasnému a milému teamu Nové naděje za jejich čas, podporu a zviditelnění sbírky. Dávají opravdu naději lidem, kteří se ocitli v těžké životní situaci. V takové chvíli je určitě potřeba mít kolem sebe lidi, kteří vám pomohou fyzicky i psychicky. Podstatné je ale nezapomínat na to, že neskutečně důležitá je i vlastní snaha a iniciativa. Takže věřím, že s intenzivními rehabilitacemi a dobrou vůlí bude zase líp.
Za dva roky od úrazu jste už ušla dlouhou cestu, poctivě rehabilitujete, udělala jste jistě všechno, co vám lékaři poradili. Existuje i nějaká alternativní léčba, kterou byste ještě chtěla a mohla zkusit?
O mnoha alternativách k léčbě mého zranění nevím. Ale z toho co vím a podařilo se mi zjistit, je klinika, která by v mé léčbě mohla pomoci. Nadchla mě i mé blízké. Bohužel je každá taková alternativní léčba neskutečně drahá a pacient si ji musí hradit sám. Kdybych tomu ale nevěřila a nemyslela si, že mi to pomůže, nikdy bych neměla odvahu požádat o pomoc.
Žebříček hodnot se mění v průběhu života každému z nás. Jak nehoda změnila ten váš a co vám teď dělá největší radost?
Hodnoty se určitě mění. Přestanete se zabývat nesmysly, které vás dřív štvaly a radujete se víc z každého nového dne. Máte neskutečnou radost, když zvládnete věci, které dřív byly normální a samozřejmé, jako se sám osprchovat nebo jít na WC. Člověk si to ani neuvědomí, ale když to najednou nedokážete, pak se radujete i z takových maličkostí. Od úrazu poctivě rehabilituji, dělám vše, co mi lékaři radí a nepřestávám věřit v to, že bych se jednou mohla vrátit zpět do života, k věcem, které mě baví, ke grafice. Jsem optimistka, to mi moc pomáhá. Doufám, že se zase projdu po kopcích a podívám se do míst, která ještě nemám prochozená.
Projekt Nová naděje, který pomáhá statečným a odhodlaným lidem, řešícím těžkou životní situaci, představil i příběh Jany Slováčkové. Pomoci jí získat peníze na léčbu, která by vrátila tuhle statečnou mladou ženu do života, můžete prostřednictvím platformy Donio: Jana Slováčková. Číslo účtu: 2801756480/2010 (Fio banka). Variabilní symbol: 116718. IBAN: CZ3520100000002801756480. Jana ví, že z její strany musí být velká snaha a píle a že to nikdy nesmí vzdát. A vy jí můžete svým dobrovolným příspěvkem pomoct splnit její sny.
Olga Tušicová
Deník
Přidejte odpověď