A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem – tak se zpívá v nádherné staročeské baladě o konfliktu duše a těla. Tento konflikt však neprobíhá jen v poslední hodině bytí, ale u některých doslova od narození. Definice tohoto pojmu se stejně jako definice zdraví měnila vlivem doby, prostředí ale i vzděláním. Kdysi byla projevem kouzel, či nepřízně bohů a dnes má stejně jako zdraví biopsychosociální charakter.
Až 20. století tomuto pojmu věnovalo náležitou pozornost a to díky renomovaným psychologům a psychiatrům, jakými byli například rakouský lékař a školitel Zikmunda Freuda Josef Breuer, praotec psychoanalýzy, respektive terapie mluvením.
Sigmund Freud myšlenky svého učitele a přítele výrazně rozšířil. Na vývoji psychosomatiky měli zásluhy i mnozí další, včetně v Česku vystudovaného lékaře Hanse Selyema, který se věnoval stresové reakci organismu.
S pojmem psychosomatické poruchy se dnes setkáváme často. Na otázku, zda se nejedná o výmysl dobových trendů a jak často se s tímto problémem potýkají děti, odpověděl renomovaný dětský psychiatr a psychoterapeut Vítězslav Kouřil: „Setkávám se s tímto problémem často, ale také často to není přijato okolím pacienta. Samotní rodiče často hovoří „Ti doktoři si s tím neví rady, pořádně dítě nevyšetřili a tak z něj dělají blázna.“.
Jiná situace je, když je z jejich pohledu znám viník, třeba exmanžel, zasedlá učitelka a dítě je obětí. Pak je to jasné a mělo by se to řešit. Je mi líto, ale psychosomatika existuje a je spojená hlavně s emocemi. I my užíváme běžně psychosomatický slovník – z něčeho je nám na zvracení, něco nám leze krkem. On zažívací trakt od začátku až po konec je nejčastějším rejdištěm psychosomatických potíží.
Nejhůře působí situace a emoce, které neumíme, nebo nemůžeme řešit, tedy jsme bezmocní. Pak začnou hovořit tělesné potíže, „druhý jazyk emocí.“ Pro život, zvláště partnerský, bych doporučil si zapamatovat úsloví “ nemoc je často bezmoc“. Uvažovat, že ten zvláštně nemocný člověk není simulant, ale možná uvízl ve slepé uličce.“
Duše strůjcem nemoci
V dobách, kdy ještě naši předkové vesele tančili kolem zapálených hranic s hříšníky, rodící se medicína vzala za vděk doporučením René Descarta, aby člověka pojala jako rozumný stroj a duši ponechala v rukou církve a filozofie. Medicína založená na důkazech člověka vnímá jen jako biologický objekt.
Duše, včetně emocí, které jsou také biologické děje, zůstala mimo jejího zájmu. Podle lékařských definicí má choroba totiž svůj základ, průběh a konec. A tak i mnoho lékařů dodnes tomuto problému nevěnuje pozornost.
Publikace pro lékaře z roku 2005 uvádí: „Psychosomatické poruchy včetně lékařsky nevysvětlitelných příznaků, dnes tvoří významnou klientelu praktických lékařů. Přístup k těmto pacientům ve všeobecných praxích je variabilní; často není optimální, nevede ke zlepšení a nepřináší pacientům potřebnou podporu. To vyvolává nejen zbytečně vynaložené náklady na diagnostiku a léčbu, ale i frustraci lékařů a pacientů.“
V praxi není brán dostatečný zřetel na komplexní biopsychosociální přístup ke způsobu jejich stonání. Přitom je možné často situaci zlepšit změnou přístupu zdravotnických pracovníků, jak prokázaly zahraniční i české výzkumné projekty.
Psychosomatické poruchy u dětí
Na internetu se objevují různé hlouposti, například, že postihují hlavně uzavřené introverty, co nesnáší sami sebe. Právě naopak – tyto potíže se mohou objevit u kohokoliv.
„Velmi často postihují usilovné, racionální lidi, kteří si nedokážou připustit, že mají psychické problémy a připustí si pouze bolesti hlavy, zánět střev nebo srdeční arytmii. V zacházení s emocemi jsou taky bezmocní. Psychosomatické poruchy u dětí jsou časté, neboť mají omezenou možnost řešit problémy – jak svoje, nebo rodiny vzhledem k věku, životní zkušenosti, nebo přístupu rodičů.
Cesta do pekel žačíná výroky „on je ještě malý, nemá z toho rozum“, nebo „ale vždyť se nic neděje,“ ale dítě vidí, že se opravdu něco děje. Tak mají pocit, že dítě chrání, na druhé straně s ním pořád chodí po doktorech,“ vysvětluje Vítězslav Kouřil.
Rodiče by si měli s dětmi pěstovat takový vztah, kde se dítě může se vším svěřit, nabádat je k tomu nenásilnou formou, protože nezájem, ignorace nebo dokonce přehnaně autoritativní přístup, může problémy jen zhoršovat.
„Do ambulance se nám dostávají i děti předškolního věku, potíže mají v podstatě stejné, jako školáci, nejvíce ADHD, které se projevuje jako problém doma i ve školce. A hned na druhém místě jsou to úzkostné poruchy, včetně těch, co se projevují jako tělesné potíže (psychosomatika) obvykle jídlo, spánek, bolesti hlavy a břicha, potíže s udržením moči a stolice,“ sdělil renomovaný dětský psychiatr a psychoterapeut Vítězslav Kouřil.
Cesta k vážným onemocněním
Některé choroby 20. století mohou mít přímou souvislost s psychosomatickými poruchami. Když se nepodchytí včas a nic se s nimi nedělá, můžou způsobovat vážné fyziologické a metabolické poruchy a dávají příčinu k propuknutí různých nemocí.
Typickým příkladem je Crohnova nemoc, kdysi označovaná jako „nemoc stresovaných dětí. Jedná se o chronický, nespecifický zánět zažívacího traktu, dodnes není jasná příčina jen souhrn faktorů, který k jejímu propuknutí přispívá. Nemoc často končí operacemi a invalidním důchodem v ranně produktivním věku.
Psychosomatickým poruchám často nevěnují pozornost nejen lékaři a rodiče, ale také učitelé a společnost. Naštěstí se minimálně posledních dvacet let postupně rozvíjí psychosomatický přístup lékařů, podporovaný semináři a možností výcviku, snad to k něčemu bude.
„Když mi byla diagnostikovaná Crohnova nemoc, bylo mi 19 let. V nemocnici mne trápili léčbou symptomů a omyly v diagnóze zhruba tři a půl roku, protože byla v té době Crohnova nemoc velmi vzácná. Padaly diagnózy jako anémie, leukémie, rakovina. Zánět zažívání lékaři u mne brali jen jako následek a mnoho léků a vyšetření vše jen zhoršovalo. Po třech letech jsem zhubnul více jak 50 kg.
Ve škole jsem byl pro třídního za feťáka, protože mi brali krev několikrát týdně a nitrožilně jsem dostával železo, což je na žílách vidět. Při celoživotní dietě, silné vůli, sebeovládání a troše štěstí, je tato nemoc sice omezující, ale zvladatelná. Ty první roky bolestí, pokusů, temných diagnóz a nepříjemných vyšetření bych ale nepřál ani nejhoršímu nepříteli. A byly momenty, kdy jsem to už chtěl mít za sebou jakýmkoliv způsobem.
Měl jsem obrovské štěstí na gastroenterologa, pana MuDr. Daňka, který mi doslova zachránil život a prakticky na černo mne dostal do nemocnice v Brně, pod křídla doktorů Dítěte a Válka. Tito tři andělé mě doslova vzkřísili k životu, za což jim budu navždy vděčný.
Poděkování také patří doktorkám Černé a Dokoupilové, které to roky se mnou nevzdávaly, podporovaly mne a neúnavně hledaly řešení. Díky nim a podpoře rodiny, mohu dodnes plnohodnotně žít pouze s dietetickým omezením, na rozdíl od přátel, kteří skončili v mladosti s těžkými komplikacemi, operacemi, v depresi a někteří i sebevraždou,“ prozradil své zkušenosti Radim Č., žijící s touto diagnózou přes dvacet let.
Radim Černý
Deník
Přidejte odpověď