Pokud dokázal nějaký veřejný projekt naštvat maximální počet lidí a vymazat politický kapitál několika ministrů, pak jsou to sKarty. Narodily se za pochybných okolností a stejně i umírají. Komentář HN.
Úplně první zmínka, tehdy ještě o „sociální kartě“, se vyskytla v důvodové zprávě návrhu zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Postižení, bez ohledu na handicap, okamžitě pochopili, že právě karta zmíněná na konci odstavce kdesi v závěru je tím, o co skutečně jde. Dokonce je nezmátlo ani rafinované tvrzení, že plastová kartička má být silnou zbraní proti falšování stávajících invalidních průkazek.
Dvě miliardy, které tehdy posílalo ministerstvo práce na dávky postiženým, ovšem ambicióznímu projektu karet nemohly stačit. Hned v počátcích bylo nutné obhájit jeho existenci co největším potenciálním záběrem budoucích uživatelů. V prvopočátcích totiž nebylo jasné, kdo bude kartu platit, takže podle vzoru Opencard se dalo předpokládat, že zavedení karty by mohlo stát víc než celkové vydané příspěvky.
Na začátku šlo hlavně o to, najít okruh lidí, kterým bylo možné kartu podstrčit. Exministr Drábek v tom měl jasno hned zkraje a nijak se tím netajil. V dubnu 2011 ji definoval jako „elektronický platební prostředek, který se bude týkat všech sociálních dávek a agend, bude tedy multifunkční a brzo také víceoborový“. Připustil ovšem, že kartu v novele ministerstvo málo popsalo. Tak málo, že by v ní slova o multioborovosti a více funkcích nenašel ani Sherlock Holmes.
Nejdříve měly jít karty postiženým, posléze šlo o celkem osm set tisíc příjemců sociálních dávek a nakonec v rámci akce „třetí tisíciletí v každé chalupě“ došlo i na důchodce.
Jediné, před čím se karta zastavila, bylo původně plánované sloučení s kartou zdravotního pojištění, čímž by se počet příjemců rozšířil nejen na deset milionů Čechů, ale i na další dva miliony cizinců působících v Česku. Po jejím předložení pak měl mít lékař přístup i k dokumentaci pacienta, což zjevně rozšiřovalo horizont využití na další veleúspěšný projekt IZIP.
Úměrně s tím, jak se rozšiřoval záběr sKarty, zvyšovaly se -mediálně – odhady, kolik toho uspoří. V prvopočátcích to mělo být čtyřicet milionů korun ročně. Za dva tři měsíce ovšem i ministerstvu práce došlo, že touto částkou nikoho neohromí. Roční odhad úspor proto změnilo rovnou na miliardu.
O necelé dva roky později se virtuálně uspořená miliarda mění na reálně vyhozených několik set milionů korun. Ministr, který ji navrhl, je v politickém důchodu, jeho náměstek ve vazbě a současnou ministryni Müllerovou nejlépe vystihují slova „průkopnice slepých uliček“. A vláda, která sKartu v květnu 2011 schválila, se teď tváří, jako že nic.
O autorovi: Julie Hrstková
Hospodářské noviny
Přidejte odpověď