Ondřej Kusl ze Zlína od malička miloval přírodu a tak se nebylo čemu divit, když se už jako malý kluk stal členem zlínského Skautu. Skautství ho pak provázelo celý život až do jeho dospělosti. Kromě přátel, nespočtu nádherných zážitků a zkušeností mu přineslo ještě jeden dar, jeho ženu Anetu, se kterou se díky Skautu poznali, později i dceru Sáru. Mladá rodina žila svůj šťastný život, až do 23. září 2020, kdy se Ondrovi stal osudný vlakový přejezd ve zlínské části Podvesná. Střetl se zde s přijíždějícím nákladním vlakem.
Při srážce Ondřej utrpěl mnohočetné zlomeniny a těžká zranění hlavy a plic, která se zdála být neslučitelná se životem. On se ale rozhodl bojovat. Přečkal první kritické hodiny a dny, a postupně přešel do bdělého kómatu. V lednu na přání své rodiny byl propuštěn do domácího ošetřování.
Brzy se ukázalo, že domácí prostředí a blízkost nejbližších, manželky Anety a dvou a půl roční dcery Sáry, Ondrovi v uzdravování velmi pomáhá. Každý den dělá pokroky, podle jeho ženy dokáže komunikovat v základních věcech, poznává ji a hlavně svou dceru Sáru, která je pro svého tatínka velkou motivací.
Náročná fyzioterapie
„Ondra se podrobuje náročné intenzivní fyzioterapii, kterou zajišťuje Neurorehabilitační klinika Axon. Tato terapie přináší velké pokroky a je zřejmé, že Ondra má na to, posouvat se dál,“ říká kamarád Aleš Jaroš, který společně s ostatními kamarády ze Skauta a rodinou Ondry zorganizoval sbírku pro úhradu náročné lékařské péče.
„Třítýdenní cyklus v domácím prostředí stojí 54 tisíc korun,“ připomíná kamarád Aleš Jaroš. Sílu přátelství, ale i zájmu o osud člověka, byť třeba cizího a dobrotu v srdci lidí, dokázala právě tato sbírka, kterou zlínští skauti na začátku května vyhlásili.
Již za šest týdnů přispělo okolo 1820 dárců celkovou částkou, která se pohybuje ve výši více než jeden milion šest set osmdesát tři tisíc korun.
Paní Anetě je nyní čtyřiatřicet let, Ondrovi jednatřicet. Přes svůj mladý věk musí oba bojovat za to, aby se Ondra mohl znovu vrátit do života, aby jejich holčička měla ve svém tátovi oporu, aby mohli zase jako rodina žít aktivní život, na jaký byli zvyklí.
„Jak se máme? Snažíme se dělat maximum pro to, aby se Ondrův stav zlepšoval tak, abychom společně čím dál víc mohli trávit život „aktivněji“. Aby Ondra mohl časem co nejvíc věcí dělat s námi,“ říká paní Aneta, která o svého manžela každý den pečuje.
„Člověk v našem věku si tohle nedovede představit, když se něco takového stane a zůstane upoutaný na lůžko. Je to úplně obrovská změna proti tomu jak jsme žili před tím, kdy jsme byli aktivní, chodili stále ven na procházky, výlety. I v tomto je to zásadně jiné,“ říká.
Velké díky lékařům
Přesto je vděčná především za úsilí lékařů ve zlínské krajské nemocnici. „Vážím si toho, že lékaři udělali maximum pro to, aby Ondrův stav byl lepší, aby vůbec přežil. To zase současně beru jako nějakou příležitost nebo jeho druhou šanci. Věříme, že to bude časem co nejlepší,“ doufá paní Aneta, která v úsilí za uzdravení manžela neskládá ruce v klín, ale věří v lepší zítřky.
Podle ní potřebuje Ondra zažívat nové podněty a proto cílem všech, kdo jej mají rádi je, aby byl ve stavu, kdy by si mohl sednout na invalidní vozík.
„Ondra to samozřejmě takto časově nevnímá, ale myslím si, že kdyby jsme ho mohli vzít třeba i na krátkou procházku, tak věřím tomu, že by mu to udělalo strašnou radost,“ vysvětlila Aneta s tím, že i v současnosti, i v rámci rehabilitace se hodně snaží Ondru posazovat.
Osudová chvíle
Okamžik, kdy otevřela 23. září roku 2020 dveře a tam stáli policisté, kteří jí o nehodě Ondry řekli, si pamatuje dodnes.
„Bylo to tak, že v první chvíli tomu člověk není schopný uvěřit, pro mě to byl hrozně velký šok. Ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře v půl jedenácté večer, a stála tam policie, tak v tu chvíli jsme věděla, že opravdu je něco hodně špatně. Myslím si, že tento moment nejde opravdu zapomenout, je to taková nepříjemná chvíle, která se vryje do paměti,“ svěřila se s nejhorším zážitkem v životě paní Aneta.
Zlepšení v domácí péči
A Ondra byl v prvních chvílích v opravdu vážném stavu ani nebylo jisté, jestli to přežije a v tomto stavu setrvával v umělém spánku, protože jeho zranění byla opravdu velká. V nemocnici byl až do půlky ledna.
„Hodně jsem usilovala o to, aby byl Ondra propuštěný domů, do domácí péče,“ uvedla manželka Ondry s tím, že doma se mu začalo ulevovat. Byl doma, mezi svými blízkými, slyšel slůvka i smích malé Sáry i vlídná slova jeho ženy.
„I když byla péče v nemocnici o Ondru skvělá, tak si myslím, že se nejlépe cítí doma a myslím, že pro něj to mělo velký efekt ve stimulaci podnětů v mozku,“ vysvětlila manželka Ondry. Podle ní se její muž výrazně zlepšil i po fyzické stránce, psychické, vnímání i v oblasti komunikace.
„V tuto chvíli je schopný odpovídat v nějakých kratších větách. Není to, že by byl orientovaný v běžných věcech, že věděl co je za rok nebo co je za měsíc nebo že by měl nějaké znalosti, které měl dřív. Ale už nějaká komunikace s ním je možná,“ přiblížila paní Aneta.
Jak upřesnila, její Ondra již například řekne, co ho bolí, jestli je mu teplo nebo zima nebo že chce, aby za ním šla Sára, či že chce pustit hudbu nebo naopak že chce spát. Když někdo přijde do místnosti, tak se pozdraví, řekne jak se máš.
„Poznává malou, pozná mně, ví že se jmenuje Ondra, což na začátku nebylo. Určitě je u něj nějaké základní vnímání lepší,“ věří paní Aneta.
Pomoc od všech kolem
S Ondrou jí nyní nejvíce pomáhá její maminka, od začátku však pomáhali i další rodinní příslušníci a přátelé.
„Určitě to není situace, kterou zvládne jeden člověk sám. To není možné, takže bez podpory rodiny a kamarádů by to určitě vůbec nešlo,“ zdůraznila Aneta. Další pomoc, která se Ondrovi dostala díky sbírce vyhlášené pro podporu jeho speciální rehabilitace, ji doslova vyrazila dech.
Velká vlna solidarity
„Je to úžasné, protože Ondrova rehabilitace je nákladná. Zároveň jsme nečekali, že vyhlášení sbírky na léčbu Ondry bude mít takový ohlas.
Byla jsem dojatá tady tři dny v kuse. Nad tím, jak a kolik je v lidech dobra. Kolik lidí si to má čas a energii přečíst ten náš příběh a třeba přispět i nějakou drobnou částkou. Kolik lidí nám napsalo nebo volalo ať třeba Ondrovi kamarádi nebo spolužáci ze základky nebo mí spolužáci z vysoké, ale i cizí lidi. Skauti z celé republiky, kteří psali vzkazy, to vše je pro mne něco neuvěřitelného. Najednou cítíte obrovskou podporu velké spousty lidí a to je opravdu moc příjemné a hezké. Vědět, že na tom ten svět ještě není vůbec špatně, kolik lidí je ochotných pomoci. Hrozně nás to překvapilo jsme za to strašně vděční ale nejradši bych každému člověku chtěla poděkovat zvlášť, což samozřejmě není úplně možné, ale je to úžasné,“ poděkovala ještě jednou paní Aneta.
Přání do budoucna
A co by si ona sama přála?
„Přála bych si, aby se Ondrův zdravotní stav zlepšoval co nejvíc to bude možné. Jsem vlastně svým způsobem, ačkoliv je to velmi těžká životní událost, šťastná za to, že to přežil a že máme tady tuto druhou šanci,“ říká s vděčností v srdci paní Aneta. Současně si přeje, aby její Ondra mohl mít co nejvíc plnohodnotný život a oni jako rodina mohli podnikat výlety.
„A aby Sára měla po svém boku tátu. Tohle bych si moc přála. Kdyby se náš život co nejvíce přiblížil tomu, jak to bylo před tím,“ svěřila mladá maminka Aneta Kuslová.
Jana Vozárová
Zlínský deník
Přidejte odpověď