Čtvrt století pracovala v obchodě a marketingu, a najednou zjistila, že musí změnit pole působnosti.
Myšlenka založit podnik, kde pracují zdravotně hendikepovaní, vyústila v založení společnosti Pasta Fidli, která vyrábí v Mníšku pod Brdy čerstvé semolinové těstoviny, ravioly, pesta, bramborové noky a bramborové knedlíky. Helena Cyrnerová vede společnost se svojí dcerou Gabrielou.
– Kde se ve vás vzala myšlenka na výrobu těstovin?
V komerčním sektoru mě už práce nenaplňovala, například jsem zakládala teleshoping na TV Nova, byla jsem ředitelkou dceřiné společnosti Beseda Holding, brand manažerkou firem Wonderbra, Elmex, Curaprox. Po smrti mého manžela mě práce po 25 letech již nenaplňovala, chtěla jsem začít dělat něco smysluplnějšího. Vypomáhala jsem v jednom občanském sdružení, které se staralo o postižené, a tam vznikl nápad založit firmu, která by nabídla práci hendikepovaným. Objevily se myšlenky na cukrárnu, na pekařství, ale hlavní okamžik nastal, když jsem se bavila s panem Borošem z Řevnic, který provozuje několik restaurací Potrefená husa. Povídá mi: „Pojďte vyrábět české těstoviny, jejich výroba není těžká, to hendikepovaní zvládnou.“ Mně se ta myšlenka zalíbila a už jsem se jí nepustila. Tak vznikla společnost Pasta Fidli.
– Když přišla zmínka o čerstvých těstovinách, co vás napadlo?
V té době jsem znala jen sušené těstoviny. Byl to vlastně nový segment, ale protože jsem obchodník, zmapovala jsem si trh a konkurenci a ujistila se, že startujeme správným směrem.
– S čím jste začínali?
Byly to základní tvary těstovin – špagety, tagliatelle, penne. Postupně jsme rozšiřovali sortiment o polévkové nudle, fleky, pappardelle. Časem jsme nakupovali nové stroje, začali jsme vyrábět bramborové noky, ravioly – to už bylo díky evropským dotacím. Nejčerstvější novinkou jsou bramborové knedlíky a pesta.
– Jak jste se ocitli v Mníšku?
Bydlím v pražském Radotíně, ale tam všude jsou prostory drahé. V Mníšku a okolí byla poměrně velká nezaměstnanost a k tomu se nám objevila nabídka na pronájem zajímavých prostor.
– Rok a půl uběhl od vzniku firmy do rozjezdu firmy. Jaký ten rok byl?
Úzce jsem spolupracovala s úřadem práce, od nichž vzešel kontakt na zájemce o práci. Samozřejmě nejdůležitější bylo sehnat peníze, na rozjezd jsme potřebovali 12 milionů.
– Proč tu nemáte linku, ale jen jednotlivé stroje?
Princip a smysl naší činnosti je dát práci hendikepovaným. Lince se vyhýbáme, potřebujeme, aby podíl ruční práce byl vysoký. Když budeme činnost automatizovat, stačí jeden člověk, a to nechceme.
– Vy jste získali z Evropské unie už tři dotace. Bez nich by byla asi vaše činnost složitá?
Obávám se, že bez evropské podpory bychom nefungovali. Musím říci, že předposlední dotace na pořízení strojů na výrobu noků a raviol nám v loňské krizové době doslova zachránila existenci. Loňský projekt byl zaměřen také na zvýšení počítačové gramotnosti našich hendikepovaných zaměstnanců, což bylo také velice přínosné pro zvýšení kvality jejich života a uplatnění na trhu práce do budoucna. Pro nás jsou evropské dotace životně důležité a díky za ně.
– Jak vlastně vznikl název Pasta Fidli?
To vymyslela agentura. V tom názvu je obsaženo to, že být hendikepovaný neznamená beznaděj a utrpení, ale naději, pohodu a také radost ze života. Že to není o tom každý den, přemýšlet nad osudem.
– S jakými pocity vlastně žijete v poslední době?
Do roku 2019 to byly pocity velice dobré. Teď je, vzhledem k situaci, už nemám. Mým hlavním cílem je udržet podnik při životě a udržet co nejvíce pracovních míst pro zdravotně postižené zaměstnance. Náš byznys musí běžet dál naplno, přeji si, aby se restaurace zase vrátily. Nejsem ale naivní, abych předpokládala, že to bude dříve než na podzim roku 2021. Proto se chceme zaměřit na nový segment, koncové spotřebitele. Jsme schopni v chladicích vozech dodávat naše výrobky po celé ČR, podrobnosti jsou na shop.pastafidli. cz.
– Co vás na výrobě těstovin v sociálním podniku nejvíce baví?
Jednoznačně, když vidím spokojené zaměstnance. S dcerou nechceme hnát firmu do stále vyšších obratů a zisků, postačí nám udržet chod o deseti zaměstnancích, nemám vyšší ambice. Snažíme se vytvářet rodinnou atmosféru, abych o lidech věděla co nejvíce, abychom se setkávali i mimo práci. Prostě vytvářet přátelské pracovní prostředí, aby se nám všem tady žilo příjemně. Pro mě je největší radost, když mi někdo ráno řekne, že se těšil do práce.
JIŘÍ MACEK
Pražský deník
Přidejte odpověď