Užívání léků každoročně roste. Největší nárůst je hlavně u léků, které mají pomoci psychicky nemocným. Není to ale tím, že někteří lidé berou léky zbytečně a farmaceutické společnosti si z prodeje léčiv dělají dobrý byznys?
Ve světových médiích se stále častěji objevují informace i komentáře o snahách farmaceutických podniků využívat pro své honby za ziskem buď pozitivní touhy některých psychiatrů i psychologů přicházet s novými objevy a zkušenostmi z jejich praxe, nebo je nepřímo či přímo finančně i jinak stimulovat, aby uspěchaně přicházeli s novými projevy skutečných nebo fiktivních nemocí, které budou vyžadovat nejen jiné léčení, ale především nové léky.
Der Spiegel s uspokojením konstatuje, že ne všichni psychiatři a psychologové jsou ochotni zvyšovat farmaceutickým firmám příjmy a předstírat, že učinili objev, který zasluhuje použití nových drahých medikamentů. Časopis ovšem také přináší fakta, která svědčí o tom, že jsou lékaři, kteří se zřejmě nechají přímo či nepřímo korumpovat.
Je nepochybně obtížné zjistit, kdy je nový objev produktem badatelského nadšení, záměru dosáhnout světového věhlasu, nebo produktem snahy se obohatit. Je však všeobecně stále více považováno za bernou minci, že, současná civilizace, nevyhnutelně plodí duševní choroby včetně tragických činů i sebevražd.
Kupříkladu posttraumatická zahořklost…
Nejvyšším cílem každého lékaře, který má vědecké ambice, je objevit zdravotní poruchu, která bude i mezinárodně spojena s jeho jménem. Podle týdeníku Die Zeit se k těmto otázkám vyslovil známý psychiatr Michael Linden: »Nejsme tady, jen abychom pořád přežvýkávali staré poznatky. Snažíme se objevit nové badatelské území, a občas se nové teritorium ukáže být dostatečně úrodné.«
Podle něj i některých jeho kolegů se po znovusjednocení Německa v bývalé NDR asi za 10 let objevilo nemálo velmi zatrpklých lidí. Řada z nich nezvládla přechod do nového pracovního prostředí. Linden říká: »Začali ke mně přicházet lidé se závažnými reaktivními poruchami. Běžné diagnózy se na ně nehodily.
Někdo přestal vycházet z domu, to vypadalo na agorafobii, pak řekl, že nemůže spát a pomýšlí na sebevraždu.
Poté pacient zjistil, že se bezdůvodně hádá s manželkou. To už byla porucha osobnosti. Objevili se další podobní pacienti. Došel jsem k závěru, že zde máme podskupinu, kterou musím podrobně analyzovat.«
Objevil se termín posttraumatické zahořklosti, dlouhotrvající efekt zatrpknutí. Popsali to někteří lékaři v odborných časopisech.
Za účelem oficiálního zakotvení svého objevu v odborném světě Linden i další kontaktovali Americkou psychiatrickou asociaci (APA). Je to největší světové sdružení psychiatrů čítající 36 tisíc členů. APA vydává základní psychiatrickou příručku »Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch« (DSM).
Tato příručka často předjímá změny v »Mezinárodní klasifikaci nemocí a souvisejících zdravotních problémů« (ICD), kterou publikuje Světová zdravotnická organizace. Obsah DSM je určující pro lékaře, včetně psychiatrů a psychologů na celém světě. DSM určuje, co není normální.
Nevyhnutelně vytváří marketingové bomby na trhu s farmaky a ovlivňuje, co si zasvěcenější veřejnost myslí o duševních chorobách.
Farmaceutický průmysl měl a má při přepracovávání příručky nemalé slovo. Přibližně 70 % zúčastněných autorů DSM pracuje jako poradci těchto podniků a dostává od nich honoráře. Jde hlavně o následující firmy: Pfizer, Eli Lilly, Johnson+Johnson, Novartis, Hoffman-Laroche. Lundbeck, Forest Pharmaceuticals, Servier Amerique, Solway Wyeth.
Každý třetí s duševní nemocí?
Podobně jako Linden, předložila řada psychiatrů a psychologů z celého světa APA návrhy nových, či růst staronových syndromů. Popisují osamělé staré lidi, kteří zanášejí svůj byt odpadky; popudlivé děti, které dohánějí své rodiče k šílenství a uklidní se jen u internetu; nervózní ženy, které si ničí pokožku pinzetami; lidí, kteří neustále touží po sexu, ačkoliv jsou spíše impotentní; zaměstnance, kteří mají strach z pracoviště; mladé lidi, posedlé mobilním telefonem a internetem, apod.
Každý psychiatr a psycholog by rád určoval, kde probíhá hranice mezi nemocnými a zdravými. Avšak rozhodování o tom, co bude zahrnuto do nového, připraveného 5. vydání příručky, tj. do DSM-5, je vyhrazeno skupině vyvolených, které k tomu APA pověřila. Tito mají právo rozhodnout, jestli návrhy jsou např. posttraumatická zahořklost a tím proslavit jejich vynálezce. DSM-5 se objeví v květnu. Bude se tam určovat, kdo má polykat psychofarmaka, kdo musí být poslán k psychiatrovi apod. Zdánlivě malé změny diagnostických kritérií mohou proměnit celé skupiny obyvatelstva v pacienty.
Projít normálně životem je stále více komplikovaná záležitost. Jedna ze studií EU tvrdí, že 33 % všech občanů tohoto teritoria prodělá alespoň jedno duševní onemocnění. V Americe dosahuje počet psychiatrických diagnóz stále nových výší. Wall Street Journal: »Stala se z nich nejčastější příčina pro snížení pracovní schopnosti.« Le Monde k tomu dodává: »Neustálá dosažitelnost pomocí mobilních telefonů a internetu, nejisté pracovní poměry, rostoucí požadavky v zaměstnání deprimují mnohé občany na Západě.«
Díky otevření debaty o syndromu vyhoření přestaly být psychické problémy stigmatem. Současně dochází k dalšímu snížení hranic pro psychické diagnózy. Co je dnes ještě považováno za přirozené chování, by zítra mohlo být označeno za duševní nemoc. Až vyjde v platnost DSM-5, mohou se miliony rázem proměnit v psychicky nemocné. Smutek může být považován za depresi, popudlivost za disruptivní poruchu regulace nálady, vysedávání u internetu za chorobnou mánii.
Více chorých, více peněz
Proti tomuto trendu se zvedla vlna nesouhlasu. Někteří lékaři přicházejí s otázkou, zda psychiatrie nezachází příliš daleko a zda se tím nestojí zájmů výrobců léků. Americký psychiatr Allen Frances vyzývá k nedůvěře vůči novému DSM-5 v časopise TIME: »Mohlo by dojít k obrovskému množství nepotřebných diagnóz a k nebezpečné nadbytečné medikaci. Farmaceutický průmysl to pochopil.
Nejlepší cesta ke zvýšení spotřeby léčiv je přesvědčit lékaře i veřejnost, že stále více lidí má mentální problém.« Frances vydá v dubnu knihu »Zachránit zdravý rozum.« New York Times k tomu dodává: »Normální lidi musí psychiatři nechat na pokoji. Jinak bychom mohli dospět tak daleko, že už nebudou žádní duševní zdraví lidé.«
Podle jedné ze studií splňuje v současnosti 46 % obyvatel USA kritéria psychického onemocnění. Podíl dětí, které jsou oficiálně klasifikovány jako duševně choré, stoupl během posledních 20 let 35násobně.« Der Spiegel píše: »Němci jsou na tom obdobně. Psychické poruchy patří k nejčastějším důvodům ošetření v nemocnici. Podle zdravotních pojišťoven stoupl počet psychosociálních intervencí u starších lidí v průběhu let 2005 až 2010 o 554 %.«
Členové zdravotního výboru Spolkového sněmu se zabývali nežádoucím chováním mnoha dětí, které nemají zájem o tělesný pohyb a roste u nich obezita. Předseda výboru, člen strany Zelených Herald Terpe, se obává, že DSM-5 podpoří proměnu dětství v nemoc: »Nemohu se zbavit podezření, že je zde chování dětí prostě příliš patologizováno.
Trpí tím právě děti, kterým je sugerováno, že nejsou normální, že mohou dobře fungovat pouze za pomoci léků. Farmaceutický průmysl bohužel tento trend podporuje tím, že propaguje psychofarmaka jako rychlé a jednoduché řešení a zamlčuje rizika.« Ozvala se i SPD, její specialista na zdravotnictví Karl Lauterbach prohlásil: »DSM-5 podporuje celosvětovou psychiatrizaci neobvyklých vzorců chování.
Ze zvláštních lidí se stávají lidé nemocní a v důsledku toho trpí. Psychiatři a farmaceutické firmy produkují více nemocných, aby vydělali více peněz.«
Symptomy versus prostředí
Časopis European Psychiatry se domnívá, že je těžko odhadnout, jak rozsáhlý je vliv zmíněných firem, a zda není větším viníkem televize a reklama. Každopádně autoři DSM-5 požívají mezi kolegy zvláštního statutu, jsou ve své branži odměňování velkou pozorností. Cestují z jednoho kongresu na druhý, jsou placenými poradci zmíněných firem. Jsou to ovšem současně odborníci, rozpracovávají např. Freudovy koncepce úzkostné neurózy. Američan Jerome Wakefield z New Yorku University tvrdí: »Duševně choré od zdravých často neodlišují příznaky choroby, ale vnější okolnosti.
Systém DSM zanedbává roli prostředí a sociálních faktorů, vliv nové techniky a komunikací. Proto existuje tolik pozitivních nálezů. Lékaři se dívají pouze na symptomy a nemoci hledají tam, kde nejsou.«
Příkladem může být tzv. primární insomnie. Je popsána jako stížnost na potíže s usínáním či udržením spánku, nebo jeho nedostatečnou kvalitu. Avšak na vliv okolní se kriteria neptají. A tak je již v současném DSM-4 ignorována jedna z nejčastějších příčin poruch spánku: hluk. Miliony lidí, jejichž ložnice se nacházejí poblíž leteckých koridorů, železničních tratí nebo frekventovaných silnic papírově naplňují kritéria duševní choroby. Řada mladých lidí má v uších neustále špunty, kterými teče hudba.
Rok držet smutek nebylo považováno za nic zvláštního. Lidé vždy brali jako normální, že člověk potřebuje hodně času, aby se vyrovnal se ztrátou blízké osoby. Tato lhůta je již v DSM-4 zredukována na dva měsíce a byla pak zkrácena na dva týdny. Kdo je tedy 14 dní po smrti příbuzného ještě těžce zdrcen, může být hodnocen jako duševně chorý a být proto léčen antidepresivy.
Také roztržitým lidem hrozí, že se stanou pacienty. Pod názvem hyperkinetická reakce v dětství se roztržité a neklidné chování objevilo v manuálu DSM již v roce 1968. Proslavilo se podnes běžným označení ADHD.
V současnosti je v Německu v každé třídě základní školy průměrně jedno dítě s touto diagnózou. A tak se podávání psychofarmak školním dětem stalo běžné. Spotřeba metylfenidátu, účinné látky podávané proti ADHD v Německu, explodovala: v roce 1993 bylo v lékárnách prodáno 34 kg tohoto léku, v roce 2011 skoro 1800 kg.
Nyní hrozí další epidemie ADHD. V DSM-5 má být tento syndrom poprvé zařazen mezi vývojové poruchy nervového systému, čímž se ADHD zařadí mezi onemocnění s organickou příčinou. Tím odpadá věková hranice. Obtíže mohou být nadále diagnostikovány nejen u školních dětí, ale u lidí každého věku. Roztěkaný školák, který má v ruce neustále mobil, tak dorostl do dospělosti.
Skutečně diagnóz přibývá?
Vznikají nové druhy dětských duševních onemocnění. Procento dětí, které trpí tzv. bipolární poruchou, v Americe od roku 2000 stouplo čtyřnásobně. Tyto děti jsou jednou rozčilené (maniacká fáze), jindy smutné (depresivní fáze). Diagnózu lékaři a psychologové stanovují často na základě školních výkonů, které souvisí i s IQ mnoha dětí. Děti dostávají léky, o kterých nikdo neví, jak ovlivní jejich vyvíjející se mozek.
Ellen Leibenluftová, psychiatrička z amerického Národního institutu duševního zdraví, je členkou skupiny zpracovávající v DSM poruchy dětí a mládeže. Domnívá se, že oblast dětských duševních nemocí stále ještě skýtá volný prostor.
Navrhla definici nové nemoci, kterou lze diagnostikovat do 10 let věku. Má mít název těžká porucha regulace nálad. Po dlouhých debatách bylo rozhodnuto, že děti postižené touto poruchou dostanou útočiště v DSM-5. Má nést název porucha regulace temperamentu. Když se informace dostala na veřejnost, okamžitě vnesli protest někteří rodiče problematických dětí. Název nemoci se jim zdál příliš nevinný, jako by děti byly pouze popudlivé, ačkoli vlastně mají těžkou mozkovou poruchu. Poté komise vynalezla termín, který zněl více lékařsky: disruptivní porucha regulace nálad.
Ve skutečnosti vědci jako epidemiolog Dirk Richter a psychiatr Thomas Reker nenacházejí důkazy o přibývání duševních chorob. I německá nadace na podporu lidí s depresí zpochybňuje dnes obvyklou tezi o jejich narůstání. Psychiatr Klaus Dörner, tvrdí, že za zvýšením počtu diagnóz stojí spíše přístup k životním úskalím, nová průmyslová revoluce, sociální problémy, které v důsledku krizí od roku 2008 rostou. Jde nyní o všeobecnou komplexní krizi společnosti.
Haló noviny
Přidejte odpověď