Známá pražská škola pro tělesně postižené děti na Vyšehradě, Jedličkův ústav, se snaží setřást pověst „ústavu“, odkud se klienti nedostanou ven. Šéf rady zdravotně postižených znovu otevřel polemiku, jestli tam klienti nežijí jako ve „skleníku“, který je nepřipraví na život.
Je odpoledne a studenti z Jedličkova ústavu se přesunuli ze školy do nově postavené budovy školního klubu s nádherným výhledem na vltavské údolí.
Neliší se od jiných škol. Upoutá snad jen mohutný bezbariérový chodník do vyšších pater, který nahrazuje schodiště. Se dvěma chlapci tam vychovatelé cvičí a další děti – zlobí, ale to k tomu patří.
Sedmiletá Veronika má namalovanou tvář jako kočka, jako by se chystala na karneval. „Po škole bych se chtěla stát vychovatelkou nebo učitelkou,“ vykládá dívka upoutaná na vozík. Člověk z ní má příjemný pocit, že přece taková školačka žádný „ústav“ už skoro ani nepotřebuje. O to snadnější to bude mít, až ho bude opouštět.
Pokud máte představu, že Jedličkův ústav je nějaký zámek, kde jsou od rána do večera zavřeni tělesně a mentálně postižení a popojíždějí na kolečkových křeslech po temných chodbách, je to úplně jinak.
Jedličkův ústav sídlí v domě, na nějž narazí každý turista cestou od pražského Kongresového centra na Vyšehrad za první branou pevnosti. Tento měsíc slaví 100 let od založení. Před sto lety obsadil budovu bývalých kasáren, ale postupně se celý areál rozšířil na několik budov směrem k Pankráci.
Většina studentů na Vyšehrad dojíždí jen do školy, ale bydlí doma, jen menšina mimopražských tu má k dispozici domov mládeže.
„Ústav začal působit tady na Vyšehradě a podařilo se několikrát odolat pokušení ho přestěhovat. Díky tomu má dneska Praha na významném místě zařízení, kde žijí lidé s viditelným postižením. Je to výhoda pro společnost, že nemůže před postiženými zavírat oči. Všude jinde v Evropě takové školy mají z různých bohulibých důvodů někde na okraji města u lesíka,“ vypráví ředitel Jedličkova ústavu Jan Pičman.
Pražský Jedličkův ústav původně vznikl jako zařízení pro děti po úrazech. Skončily tam, když například přišly o nohu nebo o ruku při práci v zemědělství či v průmyslu. Dnes se tam dostávají nejčastěji děti, které mají postižení už od porodu, například se jim nedostatečně vyvinuly končetiny. Prakticky však neexistuje přesná hranice, kdy už dítě „patří“ do Jedličkova ústavu a kdy ještě zůstane v normální škole.
Jeden příklad: Předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása vysvětluje, že by tam nemusel, kdyby ho jeho základní škola v Benešově neodmítla v 60. letech vzdělávat (dnes by podobné jednoduché odmítnutí odporovalo zákonu).
Diskuse o „skleníku“ a smíření
Krása před pár dny v jednom z rozhovorů v souvislosti s výročím nazval Jedličkův ústav kriticky „skleníkem“. Nepopírá však, že byl ve „skleníku“ ve své době šťastný. Kritická polemika pak na chvíli zastínila celé oslavy stoletého výročí.
Krása měl na mysli, že uzavřený ústav nedokázal své klienty dostatečně připravit na přechod do světa venku a spíš je navykal na život za dveřmi, byť s všestrannou péčí.
„Kdybych mohl chodit do normální školy, byl bych na tom dnes lépe. Tehdy to ale možné nebylo,“ řekl Krása v rozhovoru pro ČTK, který vyvolal velký rozruch. Pro MF DNES pak konkrétně rozvedl, že škola v Jedličkově ústavu neklade na děti vysoké nároky jako školy „venku“ a student Krása měl pak co dohánět. Jedličkův ústav podle Krásy nepřestal být „skleníkem“ ani dnes, protože určité bariéry odstranit nejde.
Jedličkův ústav dnes funguje především jako škola, kde speciálně vyškolení pedagogové pracují s postiženými a dokážou jim nabídnout rehabilitaci, aby se jejich postižení nezhoršovalo, či sporty, kterých by se při tělocviku v normální škole jen těžko dočkali. Vlastně by ho spíš vystihovalo pojmenování „Jedličkova škola“, byť se oficiální název zatím nemění.
Už dávno nemá status ústavu sociální péče, odkud se klienti dlouhé dny nedostanou ven. Ředitel Pičman však uznává, že ústav se podařilo více otevřít směrem k vnějšímu světu až v posledních patnácti letech. Pořádá kulturní akce, má vlastní obchod či kavárnu. Většina klientů už tam dojíždí pouze za studiem a večer se vracejí domů do rodin.
Proto ředitel chápe zdejší chovance, kteří jím prošli za socialismu a neodpustí si kritiku.
I když v posledních letech převládá trend za každou cenu postižené děti začlenit mezi zdravé žáky a „zamíchat“ je do kolektivu, v Jedličkově ústavu na to tak jednoznačný názor kupodivu nemají. „V běžné škole se stává, že postižené děti při mnoha činnostech zůstávají trochu pozadu. V určitém věku je pro studenty důležité sdílet věci s lidmi, kteří se ocitli ve stejné situaci,“ dodává Pičman.
Docela trefně diskusi rozetnul jeden mladý vozíčkář z Jedličkova ústavu v dokumentárním filmu Století jedle, který ukazuje zdejší prostředí. „Když jsem přišel do Jedličkova ústavu, bylo tam pět šest lidí jako já. Někteří pak zase odešli.
Zažil jsem tam určité smíření,“ říká mladík ve filmu. Smířil se sám se sebou, protože se dostal do komunity sobě rovných.
Století jedle
U příležitosti stého výročí natočil režisér Tomáš Škrdlant dokumentární film o Jedličkově ústavu Století jedle. Začíná sto let starou černobílou fotografií pána, který nese postižené děti v nůši na zádech.
Ukazuje, že současný život postižených může obsahovat i humorné momenty. „Je to taková horská dráha, jezdil jsem to i smykem,“ komentuje jeden z místních vozíčkářů, jak sjížděl z kopce po bezbariérovém chodníku několikapatrovou budovu Jedličkova ústavu.
V posledních letech se Jedličkův ústav potýká s přiškrceným rozpočtem. „Musíme šetřit jako všichni, když se krátí dotace. Už před dvěma lety jsme museli všem zaměstnancům snížit roční plat o sedm procent. A protože se dotace stále zmenšují, museli jsme loni i pár lidí propustit. Ale když vidím, čím trpí někteří naši klienti a jaký mají optimismus, tak by mi bylo stydno stýskat si na úspory,“ odpovídá na otázku ředitel Pičman. Sám by o rozpočtu nezačal.
Absolventi
Jedličkův ústav není na „doživotí“. Obvykle jeho služeb klienti využívají po dobu, kdy se připravují na budoucí povolání.
Ze známých osobností jej kromě Krásy absolvoval například bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt, hráč sledge hokeje Zdeněk Krupička či novinář a učitel Radek Musílek, který dělá mluvčího Jedličkova ústavu.
„Za socialismu někteří chytří a vzdělaní lidé nemohli jinde pracovat, tak učili v Jedličkárně. Pro mě to bylo místo setkávání se zajímavými lidmi,“ vzpomíná Cikrt, který tam strávil osm let. Ten trpí takzvanou kostní dysplazií, tedy pořádně nevyrostl. Měří pouhých 139 centimetrů. V Jedličkově ústavu pobýval od šesti do čtrnácti let. Později vystudoval farmacii. V dospělosti založil sdružení Paleček pro pomoc podobně postiženým. „Ústav byl založen před sto lety na velmi moderních základech. Rudolf Jedlička byl osvícený člověk a třeba se jako rentgenolog znal s manžely Curieovými,“ vykládá Cikrt.
V dnešní době více přátelské k postiženým už by se Cikrt jako dítě do „Jedličkárny“ podle svých slov nejspíš nedostal. Mohl by chodit do běžné školy.
Podle ředitele Pičmana se také zhruba třetina absolventů Jedličkova ústavu umístí na běžném trhu práce. Další třetina se také uplatní, i když potřebují podpůrné programy. Jen zbylá třetina zůstane odkázána na pomoc.
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď