ilustrační foto
Stačila vteřina a kamarád Standa zvaný Sajfi, který věčně sportoval a těšil se domů do Mladé Boleslavi za svými dvěma dcerami a manželkou, se ocitl na invalidním vozíku. Jak? Trefil zábradlí, když se na Bedřichově vyhýbal ve sjezdu běžkařům, co spěchali do kopce. Zlomený pátý hrudní obratel a poraněná mícha znamenají, že má ochrnutou část těla cca od prsou dolů. Trocha štěstí v neštěstí – fungují mu ruce a hlava.
„Aby se mohl začít vracet do aktivního života s rodinou, sbíráme finance na elektrický handbike a další pomůcky, které Standovi usnadní návrat do aktivního života. S nimi a s vaším příspěvkem se bude moci Sajfi zase začít aktivně fungovat. Do sbírky na platformě Donio.cz se může zapojit každý. Počítá se každý dar, každé přeposlání kamarádům, známým i kolegyním a kolegům ve firmách. Pomohlo už přes 250 lidí z celé České republiky. Sbírka poběží do 12. února, tedy do dne, kdy se Standa přesně před rokem znovu narodil. Přidáte se? Všichni dárci najdou od Standy osobní videovzkaz.
Standův příběh
Jsme Sajfiho kamarádi a snažíme se mu pomoci k návratu do aktivního života. Jak z něho vypadl? Nejlépe, když si přečtete jeho příběh sami. Děkujeme vám.
„Další poctivý trénink na běžkách. Dal jsem si ten den v Jizerkách téměř 40 kilometrů, svítilo sluníčko a já se těšil domů za svými holkami. Dvěma krásnými dcerami a manželkou Pavlínou. Už jen sjezd na stadion v Bedřichově. Poslední kilometr v serpentinách. Jel jsem to tu už snad stokrát. Běžky jsou pro mne relax po práci stavbyvedoucího. Vlastně byly. Pak už si matně vybavuju jen vrtulník. A že nic necítím. Moje tělo. To není moje tělo. Střih. Kladruby. Špička mezi českými rehabilitačními ústavy. Zároveň místo, který když řeknete, jasně vzkazuje: Je to zlý. Jestli mi chcete pomoci, tak to prosím dočtěte dál.
Ta nehoda se mi stala v únoru, teď máme za sebou letní prázdniny i znovu zavřené školy. Už nemyslím na to, proč mi protijedoucí běžkaři na Bedřichově nenechali ani kousek místa, jak v protisměru do kopce spěchali a předbíhali ty pomalejší. Jak málo mi možná chybělo, abych se při vyhýbání jim spadl jinam než na dřevěné zábradlí. Nic z toho už nezměním, tak na to nemyslím. Byl a jsem životní optimista. Je mi sedmačtyřicet, dělal jsem rád svojí práci, trávil čas s rodinou, lezl po horách, hrál volejbal, jezdil na kole. Stále věřím, že tělo i nohy spolu s fyzioterapeuty uzdravíme a já zase budu chodit. Nicméně nyní jsem odkázaný na invalidní vozík. Dvanáct zlomených žeber, hrudní kost … no nic, detailů vás raději ušetřím. Nejpodstatnější byla stejně jedna kůstka. Pátý hrudní obratel. Zlomený. To znamená poškozená mícha.
Po dvou operacích, rekonvalescenci na spinální jednotce v Krajské nemocnici v Liberci a v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech mám stále ochrnutou část těla cca od prsou dolů bez jakýchkoliv známek citlivosti a hybnosti. Ale přeci jen v tom neštěstí je velká dávka štěstí – fungují mi ruce a hlava. A abych se mohl začít vracet do normálního života, začít – v rámci možností, samozřejmě – fungovat se svými holkami, postupně začít sportovat, pracovat, …. k tomu potřebuji spoustu různých pomůcek. V prvé řadě poctivý vozík, Motomed – trenažér, který mi procvičuje ztuhlé nohy, trenažér na posilování horní části těla, handbike trenažér, žíněnky, vertikalizační stojan a v neposlední řadě elektrohandbike, který mi umožní prožívat krásné chvíle se svými holkami na kole třeba zase v Jizerských horách.
Problém je v tom, že všechny tyto pomůcky stojí peníze. Vzhledem k tomu, že se na stavbu hned tak nevrátím a drží mne momentálně nemocenské dávky, tohle bez vaší pomoci nedám. Každému, kdo to dočetl až sem, moc děkuju. A stejně tak díky za každý váš dar. Věřím, že i díky dobrým lidem jako jste vy dáme ten elektrický handbike dohromady a já se budu moci vydat se svými holkami na pořádný cyklovýlet i s ochrnutýma nohama. Koneckonců, když to klapne, co kdybyste na tu vyjížďku vyrazili se mnou? Děkuju vám.“ Standa.
Autor: Roman Meliška
Příbramský deník
Přidejte odpověď