Při práci v ostravských dolech přišel o ruku, jenže ani takový hendikep ho od kuželek neodradil. Vavřinecký rodák Jan Šmerda naopak víc trénoval a dostal se až na mistrovství světa tělesně postižených. Pořádně ale proháněl i nejlepší „zdravé“ sportovce z republiky. A neustále trénuje, dvakrát týdně si zahází v blanenské kuželně, kde dělá správce. „Je to moje vášeň,“ vyznává se Šmerda.
Za svou kuželkářskou kariéru toho dokázal už víc než dost. „Mám třináct titulů mistra České republiky v tělesně postižených, můj největší úspěch je třetí místo na mistrovství světa tělesně postižených v Brně v roce 2014. Dobře se na to vzpomíná, byla tam hromada lidí,“ vypráví dvojnásobný účastník světového šampionátu v Brně a Rokycanech.
V západočeském městě se konal velký turnaj v roce 2019. „Tam jsem se dostal do kategorie nad šedesát let. Sice žádný velký úspěch jsem neudělal, byl jsem asi až dvaadvacátý, ale zahrál jsem si na mistrovství světa,“ podotýká Šmerda, jenž s českými tělesně postiženými hráči jezdí každoročně na turnaje do Slovenska, Polska, Rakouska, Maďarska či Rumunska.
Vůbec první kuželky shodil v sedmnácti letech. „Ke kuželkám jsem se dostal jako učeň, když jsem se učil v ČKD Blansko. Byla tam dvojdráha a tomu místu se říkalo u Kanca. Teď je to zbourané, ale hrál jsem tam dva roky, pak se v Blansku postavila šestidráha,“ líčí Šmerda.
Už v té době, tedy kolem roku 1977, měly kuželky v Blansku slušnou tradici. Místní klub byl založen roku 1954. „Tady hrávali muži v osmdesátých letech i nejvyšší soutěž, ženy tady začali hrát první ligu v roce 2000 a dodnes tam jsou,“ zdůrazňuje Šmerda.
Ten je s kuželkami v Blansku neodmyslitelně spjatý. V jihomoravském městě trénoval děti, ženy i muže, jako jeden z hlavních organizátorů nachystal světový pohár za účasti šestadvaceti zemí a už dvaadvacet let se stará o místní kuželnu. „Tenkrát se tady nabídlo to místo, tak jsem ho vzal, protože jsem se o kuželky dost zajímal. Baví mě to dodnes,“ vykládá. A co taková práce představuje? „Potřebujete k tomu kýbl, hadr, vodu a mazání. Dráha se musí blýskat, aby to padalo,“ usmívá se Šmerda.
Rodák z Vavřince nedaleko Blanska se vyučil v ČKD soustružníkem, poté narukoval na vojnu. „Z ní jsem se vrátil zpátky do ČKD, chvíli jsem dělal soustružnickou, pak jsem šel do sléváren, kde jsem byl tři nebo čtyři roky,“ popisuje Šmarda své pracovní zkušenosti.
Odtud ho zavál vítr na sever Moravy, konkrétně do Ostravy. „Šel jsem na nábor do dolů,“ přibližuje Šmerda. Tam strávil šest let, vydržel by možná i daleko delší dobu, jenže … „Jednou jsem uklouzl, chytl mě dopravní pás, nebyla na něm ochrana a přišel jsem o ruku. Teď už za těch třicet let jsem se s tím srovnal, je to bez problémů, ale rok a půl až dva to bylo všelijaké. Když jsem přišel o ruku, žena byla v devátém měsíci těhotenství a narození dcery mě pak drželo při životě,“ říká po letech.
I přes úraz ovšem na práci v dolech vzpomíná jen v dobrém. „Dalo mi to opravdu hodně. Byli tam dobří lidé, dobrá parta, na to se dá vzpomínat vždycky. Tenkrát se dělali pořád rekordy v ražbě, hodně jsme v tom soutěžili a nějaké rekordy jsme s partou samozřejmě udělali, ale to už je za námi, to už se ani nepočítá,“ praví skromně Šmerda.
I s jednou rukou jeho vášeň ke kuželkám neutichla. „Musel jsem se naučit hrát levou rukou, bylo to těžší hlavně kvůli rovnováze, ale za rok a půl jsem se všechno naučil,“ ujišťuje. Téměř čtyři roky hrál stále i se zdravými závodníky. „Brali mě, jako bych byl normálně zdravý. Můj hendikep nebyl ani znát, dostal jsem se i třikrát nebo čtyřikrát na republiku a tam jsem skončil asi sedmý, nejlepší výsledek bylo páté místo,“ říká Šmerda.
Kromě kuželek se občas postaví i na bowlingovou dráhu. „Abych se přiznal, bowling netrénuju. Mám ale kamaráda z Děčína a s jeho partou hraju už osm nebo devět let. Vždycky musím odehrát jeden turnaj, abych se dostal třeba na mistrovství České republiky v bowlingu. Za sedm let jsme tam čtyřikrát vyhráli,“ popisuje.
Přes všechny jeho medaile a účasti na světových šampionátech ovšem zmiňuje i jiné úspěchy. „Když jsem trénoval děcka od desíti let, tak jsme tady vychovali takových šest sedm mistrů světa. Třeba tady byla i Vaverková z Rosic (mistryně světa Lucie Vaverková – pozn. red.). Určitě mě těší víc úspěchy svěřenců. Je skvělé, když pak za vámi přijdou, že vyhráli mistrovství světa. Klobouk dolů,“ dodává.
Šmerda se také pravidelně otužuje. A nejde jen o nějakou krátkou záležitost. Do studené vody poprvé vlezl v patnácti letech i díky Zasloužilému mistrovi sportu z roku 1976. „Můj táta založil otužilecký oddíl, kam chodil i František Venclovský. Ten mě k tomu vyhecoval. Říkal mi: Když tam vydržíš déle než já, jsi dobrý. Tenkrát měl natrénováno, vydržel ve vodě patnáct až dvacet minut, já zvládl asi dvanáct, ale bez tréninku, jen doma jsem si dával studené sprchy. Byl to ale obrovský zážitek, když člověk ví, co pan Venclovský dokázal,“ vybavuje si setkání s otužilcem, který dvakrát přeplaval kanál La Manche, poprvé 30. července 1971.
Otužovat se chodí třikrát týdně do lomu v Blansku. „Do vody skočím i teď, nejnižší teplota byla kolem jednoho stupně. Určitě mi to pomáhá psychicky, člověk přijde na jiné myšlenky, udělám si v hlavě pořádek, všechno vymažu, na klouby mi to dělá dobře,“ uzavírá Šmerda.
Pavel Šťastný
Blanenský deník
Přidejte odpověď