Praha – Za minulého režimu pracovala v ústavu pro nevidomé na Hradčanech, v 90. letech si pak dala za cíl transformaci sociálních služeb. Zakladatelka a propagátorka rané péče Terezie Hradilková letos za své celoživotní dílo získala ocenění od Nadace Via.
Stalo se tak v rámci 23. ročníku cen s tématem (Ne)rozdělená společnost v kategorii Srdcař.
„Znamená to pro mě ohodnocení mé činnosti, nemyslím to kvůli mně, ale dali tím váhu významu celé té práce,“ říká Hradilková.
Nynější manažerka a metodička v sociálních službách má v paměti živou zkušenost z ústavů v komunistické éře. Děti s postižením tehdy vyrůstaly v naprosté izolaci.
„Bylo to dvojí postižení, neviděly a navíc jim byl odebrán život mezi ostatními lidmi, nemohly je poznávat a učit se od nich,“ vypráví.
Cílem sociálních služeb je podle Hradilkové začlenění člověka do společnosti, nikoliv jej z ní vyloučit.
Za minulého režimu tomu bylo ale úplně naopak.
„Když se u dítěte zjistilo nějaké postižení, oznámili rodičům, ať jej dají do ústavu, že tam jsou odborníci, kteří se o něj umí starat. Mnoho rodičů to udělalo,“ vzpomíná Hradilková.
„V rodičích to zanechávalo obrovské výčitky, rány a jizvy. Navíc to posílilo zakořeněnou tendenci dávat si za vinu, že postižení je dědičné, že mají v rodině nějaké stigma,“ vypráví bývalá vychovatelka z internátních škol.
Děti zde vyrůstaly mnohdy již od tří let. „Často brečely, volaly rodiče a chtěly nějakou věc, která v zařízení nebyla,“ říká sociální pedagožka. Rodiče si pro své potomky mohli přijet jednou za měsíc, ne vždy se ale tomu tak dělo. „Jednou si pro dvě děti nikdo nepřijel ani na Vánoce. Bylo mi tehdy 18, domluvila jsem se s rodiči, že si je vezmeme na svátky k sobě,“ vzpomíná.
NEDOKONČENÁ TRANSFORMACE
Po revoluci pracovala Terezie Hradilková na osvětě mezi lékaři a vychovateli. „Zakládali jsme Společnost pro ranou péči, aby děti s postižením nemusely žít izolovaně. Až po deseti letech začaly počty dětí v ústavech klesat a klesají doteď,“ říká držitelka Ocenění Olgy Havlové, která stála také u zrodu hnutí Pražské matky, usilujícího o zlepšení stavu životního prostředí.
Transformace sociálních služeb dle jejích slov probíhá stále velmi pozvolna. „To, co se neodehrálo v 90. letech, se už nestalo,“ myslí si. „Pereme se s tím dodnes, společnost se vůči lidem s postižením neotevřela, je stále uzavřená a segregující,“ popisuje.
Podle ní je největší překážkou zakořeněný institucionální model, který se předává dalším generacím. „Ve chvíli, kdy je inkluze lidí s postižením odmítaná a démonizovaná, vyrůstají tady další generace dětí, které nesedí ve třídě s někým, kdo má postižení, nehrály si s ním na hřišti,“ uzavírá Hradilková.
Co jsou Ceny Via Bona?
– Každoročně je uděluje Nadace Via.
– Cílem je vyzdvihnout inspirativní příběhy dobročinnosti a poděkovat všem, kteří nezištně pomáhají druhým.
– Do 23. ročníku obdržel spolek celkem 118 nominací z celé České republiky.
– Odborná komise z nich vybrala 5 finálových příběhů.
PAVEL KOPECKÝ
Pražský deník
Přidejte odpověď