Těžký pád v osmém měsíci těhotenství zapříčinil, že se Irena Maixnerová narodila jako neslyšící. „Celá rodina je slyšící. Mám o šest let staršího bratra a už odmalička jsem na něho znakovala. Pamatuji si, jak ho to rozčilovalo,“ směje se šestačtyřicetiletá Irena.
Protože vyrůstala mezi slyšícími, docházelo odmalička k různým komunikačním nedorozuměním. „Například jsem jako malá automaticky znakovala – hladila si bříško. Maminka si myslela, že mám hlad, a tak mi dala v dobré víře jídlo na talíř. Ale já jsem znakovala, že chci na záchod.“
Když se dostala do školky pro neslyšící v Holečkově ulici v Praze 5, byla naprosto nadšená. „Konečně jsem byla mezi vrstevníky, kteří se mnou mluvili znakovým jazykem! Ve školce i škole to bylo úžasné, ani jsem se netěšila domů. Co doma? Tam byla nuda. Hrála jsem si sama.“
Rodiče se nikdy nenaučili znakový jazyk. Maminka s tatínkem ji však inspirovali. A do života jí nadělili vášeň pro motorky.
NEDOSTALA LÉKAŘSKÉ POTVRZENÍ
„Miluji zvuk motorek. Sice ho neslyším jako slyšící, ale cítím ty úžasné vibrace… Chtěla jsem se přihlásit do motoškoly, ale bohužel mi doktor nedal lékařské potvrzení, takže jsem nemohla nastoupit.“ V průběhu let si Irena našla druhého manžela. A s ním ji spojuje právě záliba v motorkách. Přestože nemá řidičák a svou motorku, jízdu si díky manželovi na jeho stroji užívá.
Když spolu s Irenou a tlumočnicí znakového jazyka Monikou Boháčkovou z Centra pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj děláme rozhovor, vytahuje Irena mobil a ukazuje nám video. A na něm znakuje její neslyšící muž.
Dozvídáme se tak, že si udělal v roce 1991 řidičské oprávnění na motorku. A že tehdy dotyčný instruktor neviděl žádnou překážku v tom, proč by neslyšící nemohl absolvovat autoškolu. Na jedné motorce seděli on i instruktor.
A jak konkrétně tehdy vypadaly jízdy? „Instruktor se vždy dotkl mé pravé nebo levé paže, dával mi pokyny pomocí poklepání. Věděl jsem tak, kdy mám jet, kdy brzdit, kdy zatočit… Bez problémů jsem autoškolu absolvoval,“ říká Pavel Maixner.
ŘIDIČÁK JEDINĚ PŘES MIKROPORT
A jak je to dnes? Z toho je Irena, vášnivá motorkářka, rozčarovaná. „Dnes se výcvik na motorku provádí pomocí mikroportu. Žák jede na motorce, instruktor za ním v autě,“ popisuje. Neslyšící by tak paradoxně dostával hlasové příkazy, které nemůže slyšet, a tudíž neví, co po něm instruktor chce.
V Rakousku, Německu či Polsku si ale neslyšící běžně papíry na motorky dělají.
„Instruktor jede v autě před žákem na motorce a dává mu světelné pokyny. Když to jde tedy v okolních zemích, nevím, proč by to nemělo jít u nás,“ podivuje se Irena.
Rozhodla se proto, že to tak nenechá být. A má v plánu obrátit se na ombudsmana Křečka. „Tohle je diskriminační přístup. Mladí teď nemají možnost si udělat řidičák na motorku. S tím se nesmířím. Neslyšící mají mít stejné právo řídit motorku jako slyšící.“
—
Centrum pro neslyšící a nedoslýchavé
Hlavním cílem je poskytování sociálních služeb pro osoby se sluchovým postižením všech věkových kategorií.
Kromě tlumočnické služby poskytuje i sociální rehabilitaci.
V příštím roce chce organizace rozjet projekt „IT gramotnost pro osoby se sluchovým postižením“.
Roční rozpočet organizace je 7,8 milionu korun.
VERONIKA CÉZOVÁ
Pražský deník
Přidejte odpověď