Od loňského ledna neblaze dopadá na hendikepované nové nastavení posuzování nároku na příspěvek na péči. Hovoří o tom šéf Sdružení zastánců dětských práv Miroslav Prokeš i ředitelka Nadačního fondu Mi Mundo Perchta Kazi Pátá (foto).
»Základním problémem je, že ministerstvo změnilo svou vyhlášku o posuzování závislosti za účelem poskytování příspěvků osobám závislým na druhých osobách. V minulosti bylo 36 kritérií – různých okruhů životních situací, které posudkoví lékaři posuzovali, v současnosti jsou vtěsnány do pouhých deseti základních životních potřeb.
A tato nově vytvořená kritéria jsou natolik zjednodušená a schematická, že posudkoví lékaři nedokážou podle nich, pokud se jimi skutečně řídí, což musí, skutečnou závislost nemocného ohodnotit. Těmito kritérii jsou mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Mnozí postižení se prostě do kolonek nevejdou,« zdůraznil pro Haló noviny šéf české sekce Sdružení zastánců dětských práv (DCI) Miroslav Prokeš. Hlavní chybu vidí v tom, že ministerstvo práce změny nekonzultovalo s odbornou veřejností a připravilo je tzv. od stolu.
Na problém dosti rázně upozornili účastníci semináře, který připravilo Sdružení zastánců dětských práv v Senátu. Mnozí postižení totiž nyní dostávají mnohem nižší příspěvek než v minulosti, a přitom se často neobejdou bez celodenní soustavné péče druhého člověka, nejčastěji jednoho z rodičů.
»Jsou například situace týkající se jak dětí, tak dospělých, ale u dětí je to samozřejmě mnohem horší, kdy se při posuzování mobility nově stanoví, zda postižený je schopen pomaloučku, s přestávkami ujít 200 metrů.
Někdo oněch 200 metrů třeba i s amputovanými končetinami skutečně nakonec ujde, v tom okamžiku pro posudkového lékaře není dítě v oblasti mobility na nikom závislé. A rodiče okamžitě přijdou o příspěvek na auto…
Podobně posudkoví lékaři bez vlastního zavinění zázračným způsobem uzdravují spousty postižených. Ještě snad problematičtější je to v oblasti duševních poruch, kdy lékař podle metodiky třeba zjišťuje, zda dítě slyší. A když zjistí, že mu sluch funguje dobře, zaškrtne, že oblast sluchu je bez problémů. Ale už se vůbec nezabývá tím, jestli dítě tomu, co slyší, také rozumí,« uvedl příklady Prokeš.
Situace postižených se zhoršila
Zakladatelka Koalice za lepší péči, ředitelka Nadačního fondu Mi Mundo Perchta Kazi Pátá souhlasí s tím, že loni přijatá novela o sociálních službách situaci »výrazně zhoršila, neumožňuje objektivní posuzování postižených pro nárok na příspěvek na péči, některým rodinám byl snížen, jiné o něj dokonce přišly«.
Postěžovala si i na nekompetentnost některých úředníků. Sama je matkou autistického dítěte, takže situaci zná moc dobře z každodenního praktického života. S nepříznivou realitou »pomoci« státu se potýká doslova denně stejně jako další stovky rodičů postižených dětí. Nejen ona, ale i další účastníci semináře poukazovali na to, že Česká republika nedodržuje Úmluvu o právech dítěte.
»V praxi se ukazuje, že novela, která platí od ledna 2012, bohužel neumožňuje objektivní způsob posouzení nároku na příspěvek na péči. Stovky příjemců se propadly do nižších kategorií a přišly až o třetinu příspěvku, aniž by se jakkoli změnila jejich situace. Některým byl příspěvek odebrán úplně,« uvedla Pátá. »Kopírujeme jiné státy, tam ale existuje ještě rozčlenění oněch deseti kritérií. U nás to prostě nefunguje stejně jako v Anglii, Holandsku nebo Německu,« řekla.
Výše příspěvku na péči je odstupňována podle závislosti dítěte nebo dospělého na pomoci jiného člověka, kategorie jsou čtyři – lehká, středně těžká, těžká a úplná. Děti mají nárok na příspěvek ve výši tří, šesti, devíti nebo dvanácti tisíc korun měsíčně. Dospělí ve výši osmi set korun, čtyř tisíc, osmi tisíc a dvanácti tisíc korun.
Přístavem jistoty je rodina
Pátá upozornila, že v České republice je jen 170 posudkových lékařů (jejich průměrný věk je 59,6 roku, více než třetina posudkářů je ve věku nároku na starobní důchod), kteří musí vypracovat 150 až 170 tisíc posudků ročně a jednoduše řečeno – nestíhají.
S postiženým dítětem obvykle zůstává matka doma, a stane-li se samoživitelkou – 70 procent otců totiž opouští rodinu s postiženým dítětem, »musí o něj pečovat celodenně, nemá možnost zaměstnání. Taková žena bere jen příspěvek na bydlení, na péči a nejednou také jen občas výživné, dostává se často do svízelné sociální situace a jedinou možností, jak přežít, je pro některé matky ústavní péče pro své dítě, což je strašné,« upozornila Pátá.
Přístavem jistoty pro každé postižené dítě je však jeho rodina, nikoli ústav. Nejednou má rodina s postiženým ještě další dítě či děti, a matka ne vždy může zůstat doma. Její plat rodině chybí. »Ve vyspělých zemích je běžné, že stát se chová k postiženým, zvláště pak dětem, jako matka, u nás se však chová v poslední době jako macecha,« je přesvědčena Pátá.
Podle ní se hodně rodin s postiženým dítětem ocitá v těžké finanční situaci, a bez pomoci rodičů a dalších příbuzných, se nejednou dostávají do hmotné nouze.
Chybí zákon na ochranu dětí
Aleš Hodina z Mezinárodního institutu pro rodinu a dítě se angažuje ve prospěch péče obou rodičů o děti, provozuje webový portál Střídavka.cz. Na semináři uvedl, že pozitivním trendem v současnosti je preference rodiny proti ústavní výchově. Podporu rodiny považuje za velmi důležitou. Za důležité považuje i to, aby dítě po případném rozvodu rodičů bylo v kontaktu s oběma rodiči, ovšem jen v pěti procentech případů zůstává dítě v péči obou rodičů. »Dítě ztrácí jednoho z rodičů už v průběhu soudního řízení.
Problém je v justici, soudci nerespektují nutnost zachování rodinných vazeb,« konstatoval. Podle něj je třeba změnit zákon o rodině i občanský zákoník, svůj díl viny tu nese ministerstvo spravedlnosti i ministerstvo práce a sociálních věcí.
Antonín Bůžek z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se zabývá speciální pedagogikou. Je přesvědčen o tom, že rodiče by měli chránit práva dítěte spolehlivěji než zákony. Zároveň však poukázal na absenci zákona na ochranu dětí, o kterém se mluví už 20 let!
Dětská psychiatrička Jana Schmidtová zase na semináři zmínila, že děti do ústavů posílají nejednou nekompetentní sociální pracovnice, mnoho dětí je v ústavech se špatnou diagnózou, leckdy tam končí pro nezvladatelnost a speciální péče se jim nedostane.
Co vlastně vládu vedlo k tak nepříznivé změně podmínek pro rodiny s postiženými? »Obávám se, že z nepřímých důkazů vyplývá, že je to opět snaha šetřit jako v ostatních podobných případech – ať už na penzistech nebo nezaměstnaných. A nemocných obecně – viz tzv. regulační poplatky ve zdravotnictví, « tvrdí Prokeš.
Je přesvědčen o tom, že český stát situaci postižených – dětí i dospělých – stále zhoršuje.
»Trend je u nás sestupný. Třeba ve Finsku má postižený člověk včetně dítěte nárok na osobního asistenta placeného státem v takovém rozsahu, o jaký si sám řekne. V některých státech je to omezeno počtem hodin týdně či měsíčně. Ale ve Finsku, když se postižený potřebuje někam dopravit třeba i za účelem trávení volného času, má právo i na bezplatnou přepravu a asistenta,« přiblížil situaci v této skandinávské zemi Prokeš.
Pokud se ohlížíme po vzoru sociálního státu, jsou to podle něj rozhodně státy skandinávské, které »celospolečensky vzato jsou na špici životní i ekonomické úrovně, mají nejnižší zadluženost, a zároveň se tam platí nejvyšší daně, funguje tam přerozdělování…
Je to spojeno konsenzem celé společnosti,« míní šéf české sekce DCI s tím, že dokud si lidé u nás neuvědomí, že obvyklé mediální klišé – že přerozdělování je špatně a každý se má postarat sám o sebe – nefunguje, asi životní úrovně severských zemí nedosáhneme. A budeme se naopak řítit do Řecka nebo někam do třetího světa.
Účastníci semináře odhalili problematická místa v naplňování Úmluvy o právech dítěte a shodli se, že je třeba, aby všechny složky státní moci zajistily opatření pro systémové řešení naplňování práv dítěte v České republice.
Senátoři se ujmou iniciativy
Účastníci semináře schválili petici, kterou doručili petičním výborům obou komor parlamentu. Petici, schválenou na hromadné akci, musí poslanci a senátoři projednat v petičním výboru (aniž by musela povinně obsahovat nejméně 10 tisíc podpisů, jak je tomu v ostatních případech), zástupci vlády budou muset zaujmout stanovisko ke konkrétním požadavkům petentů.
Účastníci semináře žádají vznik nezávislého orgánu pro koordinaci plnění Úmluvy o právech dítěte, podporují uzákonění úřadu ombudsmana pro děti, chtějí iniciovat v Poslanecké sněmovně vznik komise pro dětská práva…
Petiční výbor Senátu už zmíněnou petici projednával. Miroslav Prokeš se zúčastnil jednání jako zástupce petentů, za ministerstvo práce a sociálních věcí byl přítomen náměstek pro sociální a rodinnou politiku David Kafka (ODS), který řídí odbor rodiny a ochrany dětí, odbor sociálních služeb a odbor nepojistných dávkových systémů.
»Ten se tam doslova znemožnil, rozvláčně prezentoval své osobní názory, ale předseda výboru Marcel Chládek (ČSSD) ho dlouho mluvit nenechal. Očekával, že přijde s připraveným oficiálním stanoviskem resortu, což se nestalo. Chládek to považoval za urážku Senátu a vzal mu slovo,« líčil jednání v senátním výboru Prokeš.
Senátoři se podle jeho slov návrhy a požadavky velmi seriozně zabývali. To, co se týká exekutivy, postoupí příslušným ministerstvům a dalším orgánům státní a veřejné správy s návrhy na opatření. A pokud jde o legislativu, senátoři se prý ujmou například změny zákona o sociálních službách, ale také zákona o náhradním výživném.
»Takové senátní iniciativy by mohla horní komora parlamentu zhruba v roce, který zbývá do sněmovních voleb, vypracovat a schválit. A poslat je pak do nové vlády a nově zvolené sněmovny k připomínkám. Po volbách by už byla šance na změnu, Poslanecká sněmovna i vláda budou v novém složení k takové senátní iniciativě jistě přistupovat úplně jinak, než by to bylo za koaliční, pravicové vlády Petra Nečase, « informoval o tom, jak vidí situaci, Miroslav Prokeš.
Jednání v senátním výboru vlastně mělo charakter veřejného slyšení, veřejnost byla přítomná. Veřejné slyšení Senátu k tématu rodiny a všemu, co s tím souvisí, se však uskuteční 20. května.
Sněmovna také bude posuzovat návrh poslankyně Kateřiny Klasnové a dalších členů klubu Věcí veřejných. Jde o novelu zákonů o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, o sociálních službách a o zaměstnanosti. Vláda už k němu však podala negativní stanovisko. Takže nemá velkou naději na schválení.
O autorovi: Stránku připravila Marie KUDRNOVSKÁ
Přidejte odpověď