Lidi po úrazech, při kterých byl poškozen mozek nebo pacienty po mrtvicích učí znovu mluvit. Jak obtížné a náročné to je a jaké metody používá moderní logopedie, o tom v Radiožurnálu mluvili s klinickou logopedkou Ivanou Šemberovou.
moderátorka
„Ztratíme-li bohatství, neztratíme nic. Ztratíme-li zdraví, o hodně přijdeme. Ztratíme-li schopnost mezilidské komunikace, přijdeme úplně o všechno.“ To říkáte jako žena, která pracuje s lidmi, kteří často úplně o všechno přišli. Můžete to nějak přiblížit.
Ivana ŠEMBEROVÁ, klinická logopedka
Mám bohatství, mám milion a o něj přijdu. Ano, někdo si řekne, přišel jsem o hodně, ale pořád mám zdravé ruce, mám zdravou hlavu, mám zdravý mozek, takže může dostat nějaký podnikatelský nápad a může si znovu ten milion vydělat. Ztratím-li zdraví, přijdu o hodně. Třeba běhám, rád sportuji a stane se, že přijdu o část končetiny, ale pořád ještě existuje sport handicapovaných. Můžu našetřit nebo dostat z nějaké nadace speciální protézu a můžu se tomu sportu věnovat dál. Ale ztratím-li schopnost mezilidské komunikace, přijdu úplně o všechno. Protože jestliže se s někým nemůžu domluvit, nemůžu vyjádřit ani tak ne to co chci, ale důležitější to co nechci, říct dost, pak nejsem lidskou bytostí, protože mezilidská komunikace, v podstatě verbální řeč, nás od zvířat odlišuje.
moderátorka
Když to napíšu, pomůžu si? Nebo když jsem po mrtvici, tak jsem v takovém stavu, že to nejsem schopná ani napsat?
Ivana ŠEMBEROVÁ
Pokud ztratíte ten verbální slovník a vnitřní řeč, tak nejste schopná psát. To často příbuzní přinesou do nemocnice sešit a tužku a říkají, „Tak když to nemůže říct, ať to napíše.“ Ale vy nemáte to slovo uvnitř. Vy ho nemůžete napsat, protože ho ztratíte.
moderátorka
Protože ho nemůžu najít?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano.
moderátorka
To je pěkná detektivka ta vaše práce.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Je.
moderátorka
Je to víc práce detektiva, víc práce logopeda nebo víc práce psychologa?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Všechno dohromady.
moderátorka
Vy jste první a možná asi i poslední, kdo tomu apatikovi opravdu důrazně naslouchá. Jak moc v tom hraje roli rodina a příbuzní?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Obrovskou. A tady bych chtěla zdůraznit, že my jako kliničtí logopedové nepracujeme jenom s tím člověkem, ale i s celou jeho rodinou. Musíme naučit komunikovat i rodinu s pacientem. Jsme takoví tlumočníci. Musíme být pořád nastavení, to je ta detektivka, co asi ten člověk chtěl říct. Dopídit se k tomu, co chce vyjádřit. A někdy to musíme i tlumočit rodině.
moderátorka
No mě by spíš zajímalo, jak se k tomu dopídite, když vlastně… My se dostaneme i ke složitým operacím, u kterých asistujete a je vás tam profesně zapotřebí a tam toho pacienta předtím znáte, když ještě mluvil. Ale najednou přijde někdo po mrtvici, koho jste v životě neviděli, jak se člověk vlastně dopátrává k tomu slovníku, k tomu co chce říct? Používáte obrázky? Používáte příbuzné? Jak to funguje?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Nejdřív musím zjistit lokalizaci a lézi a podle magnetické rezonance a mého vyšetření speciálního určit, o jaký typ poruchy se jedná. To už je takový první návod. Jestli má pacient víc poruchu porozumění nebo víc poruchu motorické funkce řeči, že si nemůže vzpomenout na slovo, anebo to slovo ví a nemůže ho říct. Tak to je pro mě první vodítko.
moderátorka
Jak se to zjišťuje?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Takovým speciálním vyšetřením, který se jmenuje MAST, neboli Mississippský afaziologický screeningový test.
moderátorka
Ten pacient vlastně asi nemůže mnoho absolvovat, ne?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Nemůže, je to na nás. V podstatě zkráceně se hovoří, jestli ten pacient mluví, jakou má fluenci. Pro zajímavost, norma pro český jazyk je 120 slov za minutu a fluentní, neboli plynulou řeč považujeme od 50 slov za minutu. Potom, jestli dokáže po mě zopakovat, jestli dokáže sám pojmenovat podle předmětu, podle obrázku. Jestli dokáže psát. Jestli dokáže psát na diktát a jestli ví obsah, rozumí napsanému a rozumí slyšenému. Takže takové testové otázky, třeba: je dříve snídaně a potom oběd nebo nejdřív si oblékám kabát a potom klobouk a pak košili. Tak na tom všechno jakoby toho pacienta nachytáme. To jsou testové otázky a vyhodnotíme ten test.
moderátorka
Co se děje potom? Když, dejme tomu, ten pacient má nějaké lehčí postižení, jak dlouho trvá vaše spolupráce třeba po té mozkové mrtvici, dokud nedojde k nějakému návratu a co potom ten člověk může se svojí rodinou dělat sám?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Vždycky je to v řádu měsíců až několik let. Mám i pacienta třeba 7, 10 let.
moderátorka
To je poměrně nemilosrdně dlouhá doba. Jak to psychicky ti lidé zvládají?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Těžko. Těžko, proto je nutná i práce s rodinou, protože žít vedle někoho, kdo běžně mluvil, měl plně rozvinutou komunikační schopnost, četl, psal, povídal si se mnou a najednou v podstatě ze dne na minutu tuto schopnost ztratí. Třeba dobře komunikuje, třeba rozumí a je schopný říkat ano/ne, ale máme takovou poruchu řeči, druh afázie, která se jmenuje Wernickeova afázie. Ti lidi dříve končili než byly zobrazovací metody, magnetická rezonance a CT vyšetření, v psychiatrických léčebnách, protože ty lidi mají vnitřní řeč zachovanou, ale ven vychází buď v těžším případě naprostý nesmysl, to nevíte, jestli je to čínština, japonština, čeština, všechno dohromady, anebo probíhá hovor – vy o koze a já o voze. Jako příklad opravdu z mé praxe pán, který přišel a já jsem říkala, tam na chodbě vaše dcera vozí miminko. A on, jo, jo. – No a kolik mu je? A pán mi na to odpověděl 8. Já říkám, no počkejte týdnů? Já jsem matka, já jsem to miminko viděla. To mu není. A 8 let taky ne. A pán, 8. – Ale jděte. 8 mu není. A pán na mě, 8 a takhle velký komár to byl.
moderátorka
Je těžké vysvětlit příbuzným, že ten člověk se třeba uvnitř vůbec nezměnil, že vás miluje úplně stejně jako vás měl rád předtím a přidala se k tomu velká trýzeň.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Je. Možná na začátku ještě tak ne, ale protože ty pokroky někdy opravdu jsou po milimetrových krůčcích a trvá to dlouho, tak tam naděje a víra u příbuzných klesá.
moderátorka
Četla jsem knížku bývalého šéfredaktora Elle, myslím, že Jean nebo Claud Dominique Bauby, kniha se jmenuje Skafandr a motýl. Pojednává o locked in syndromu. Můžete vysvětlit, co to je?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano, je to léze mozkového kmene, kdy člověk nemůže hýbat ničím jiným než očními víčky. A vnitřní řeč je zachovaná a myšlení vůbec není porušeno.
moderátorka
Mně připadá úplně fascinující, že ten člověk dokázal vlastně sepsat knížku. Je to jedno z vodítek, které můžete použít třeba při své práci, když někomu vysvětlujete, jak vypadá vnitřní svět toho člověka, který takhle žije?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Určitě. A mě spíš přijde fascinující, že ta logopedka tam na to přišla, jak mu umožnit komunikovat. To je hodně o naší práci. Pořád vymýšlet a přemýšlet, jak tomu člověku pomoct. Neexistuje 1 návod, který je na všechny.
moderátorka
Trápíte se, když na to nemůžete přijít?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Trápím, bohužel trápím.
moderátorka
Jak moc je lidský mozek nevypočitatelný ve smyslu, že 2 lidé mohou mít zhruba stejné postižení, ale 1 prostě po roce, po roce a půl začne normálně mluvit a normálně komunikovat a druhý to nedá.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
V první řadě je to otázka toho, jak člověk byl premorbidně, jaký měl duševně bohatý život, jestli hodně četl, rád komunikoval, veselil se v hospodě, vyprávěl vtipy, byl bavič, jak měl důležitou komunikaci, jak ta komunikace hrála v jeho životě velkou roli. Také věk. Samozřejmě u mladších lidí je ten mozek ještě takový pružnější a víc ochotnější se nějak změnit. Potom záleží také na rodině a na okolí.
moderátorka
Takže je v tom nesmíte nechat?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ne.
moderátorka
Jak se vlastně má člověk chovat k pacientům s afázií, aby neudělal něco špatně, aby jim neublížil ještě více, než jak to mají těžké.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
My to nazýváme obecně narušená komunikační schopnost. A je to velmi, velmi těžké. Vzpomeňte si třeba na příhody z dovolených, když si někdo objednává a servírka mu nerozumí a teď pořád zvyšuje hlas – „No kafe. Kafe. Slyšíš? Kafe. Rozumíš?“ Máme tendenci, když nám někdo nerozumí…
Mluvit nahlas.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Mluvit nahlas a ten hlas zvyšovat a tlačit.
moderátorka
Rozhodně nezvyšovat hlas, protože ten člověk mi velmi dobře rozumí, a tak dále.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano. Nejsou hluší.
moderátorka
Jak je to s dotyky.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Dotek je velmi důležitý, protože dotek nás upozorňuje, něco se děje a obrací pozornost právě na toho komunikujícího. Takže dotýkat se hodně. Když se vás někdo dotkne, tak se cítíte být zapojená do komunikačního procesu, i když nemluvíte.
moderátorka
Řekněte mi ještě pár pravidel, ať neudělám něco špatně.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Když byste s takovým člověkem mluvila, tak určitě byste měla dbát, aby vám dobře viděl do obličeje. Řeč není jenom práce mluvidel a tvoření hlásek a hlasu, řeč je i pohled očí, mimika i ten jas, který máte v očích, jestli se na mě díváte se zájmem. A samozřejmě třeba úplně nerozumím co říkáte, ale podle toho, jak se na mě tváříte, můžu se domyslet, co po mně chcete. Další pravidlo – třeba používat velmi krátké věty s jasným a jednoznačným výrazem. Pro takového člověka s narušenou komunikační schopností je nejhorší říct, „Hele, nedáš si kafe, anebo víš co, ne, dáme si čaj. Anebo teď jsem na to přišel, dáme si kakao.“ Takže než ten člověk vymyslí, že čaj je ta hnědá tekutina s cukrem, s citronem, tak vy už tam máte kakao a kávu a on je naprosto zmatený a nerozumí ničemu. Čili, „Dáš si kávu?“ Počkat – ano/ne.
moderátorka
Řekněte mi, kdo je, protože já jsem četla nějaký váš starší článek a ten se jmenoval Další Dohnálek Ján. Řekněte mi něco o tom, kdo je Dohnálek Jan?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Jan Dohnálek, on se určitě neurazí, byl mým pacientem. Já jsem osoba, která je velmi povzbuzující a mám ráda sport a pro mě je vždycky nejlepší, když najdu někoho, kdo se mnou nějaké mé záliby sdílí. Jan Dohnálek byl velmi, velmi nešťastný, mluvil strašně nahlas a křičel. Rodina ho za to vždycky, „Ticho! Sousedi budou…“
moderátorka
A měl po nějaké mozkové příhodě.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano, ano, ano, měl po mozkové příhodě. Jednou si takhle stěžoval, že by hrozně rád lyžoval a že rodina ho od toho odrazuje. A já jsem ho tak povzbudila, že on opravdu na ty lyže šel a sjel asi 4 m. A to byl velký zvrat, velký zvrat opravdu v terapii. Překonali jsme i to, že mluví nahlas jenom tím, že je lepší, když mluví nahlas, protože ubrat jde vždycky, ale naopak je to samozřejmě daleko horší. Byla výborná spolupráce i s rodinou. A nakonec to došlo tak daleko, že mi poděkoval, že já jsem byla jediný, kdo mu věřil, že to dokáže, že všichni ho od toho lyžování zrazovali. A vyústilo to ve spolupráce ve společnosti Iktus.
moderátorka
A jak je na tom teď? Mluví, lyžuje?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Výborně.
moderátorka
Dělá všechno?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Dělá všechno. Plave, a dokonce organizuje rekondiční pobyty pro další takto postižené lidi a dodává jim tu víru a tu odvahu, že všechno můžou a že rozhodnutí je daleko lepší než odhodlání.
moderátorka
A je?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
A je samozřejmě.
moderátorka
Ivana Šemberová je klinická logopedka, která se mi představila jako paní Colombová neurochirurgů a já jsem se tomu velmi smála, než jsem to pochopila. Ale vysvětlete to, prosím.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Já jsem klinický logoped, který v Ústřední vojenské nemocnici je přítomen při operacích v takzvaném awake režimu. To znamená, že pacient u té operace nespí, je jenom analgeticky sledován. Jednak ho připravuju na to operaci. Jednak během té operace sleduji, monitoruji velmi bedlivě jeho fatické, to znamená komunikační funkce a kognitivní funkce, to jsou takové ty funkce orientace místem, časem, osobou, daty, událostmi a samozřejmě se o něj starám i po té operaci.
moderátorka
Vy jste na té operaci přítomna ve chvíli, kdyby se ten zákrok týkal blízkosti řečového centra.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano.
moderátorka
Kolik času potřebujete s tím pacientem strávit a co vlastně všechno potřebujete od něj vědět a znát?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Já se s pacientem před operací vidím minimálně 2×. Poprvé je to v takovém velmi přátelském duchu. Já si sbírám data pro tu operaci. Protože já se nemůžu s tím pacientem na sále bavit jen tak o něčem. To mě vždycky mrzí, když se dozvím, „Ty se máš. Ty si tam povídáš a oni mu mezi tím vezmou kus mozku a jsi slavná,“ a ono to tak vůbec není. Kolikrát mi tam teče i pot strachy po zádech.
moderátorka
Čeho se bojíte?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Velmi napětí a toho hlídání a vteřinové rozhodnutí, jestli zakolísání řeči je v důsledku toho, že pacient je unavený nebo něco odvede jeho pozornost, nějaký zvukový efekt, světelný efekt nebo i čichový vjem na sále anebo jestli se opravdu něco děje.
moderátorka
Dobře. Takže když budu já váš pacient a budeme si spolu povídat, co bude důležité, abyste navnímala v mojí řeči a vůbec jako v mojí osobnosti?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Vaši melodii, vaši dikci. Jestli používáte dlouhé věty a hodně slov anebo jestli jste typ člověka, který před Berounem řekne Beroun. Ano. A dále musím od vás získat takové informace, které na tom sále budu vidět jenom vy a já, na které bude ta jednoznačná odpověď. Takže začínám většinou rodinou, rodinnými vztahy, zájmy, zálibami. Takové jednoduché otázky, jakou barvu má auto vašeho manžela, třeba.
moderátorka
Černou.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Černou. No a teď si představte, že takhle na sále byl pan autolakýrník a já jsem se dozvěděla, že barva auta manželky je VXY 289543.
moderátorka
Takže číslo motoru.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Pin kód. To jsem se musela naučit. Ptám se, kam třeba cestují, co čtou, jaké mají rádi víno, alkohol, pití, jakou kuchyni, jakou poslouchají muziku.
moderátorka
Takže vy před každou operací šprtáte.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Šprtám, udělám si poznámky. Potom samozřejmě používám Google, abych mohla třeba říct, „No, jak jedete na tu chalupu, tak to berete zadem okolo Sobotky.“ A pacient, když je v pořádku, řekne – Ne, ne, ne, žádná Sobotka. To jste úplně na druhé straně. To já jezdím támhle k Vlachovo Březí třeba, teď jsem si to vymyslela. To si všecko zpracuju. Potom na tom sále přicházím ve chvíli… No a samozřejmě se ještě s pacientem vídám den před operací. Tam se domluvíme, jaké bude mít náušnice. Takže zrovna teď ty co mám na sobě.
Ivana ŠEMBEROVÁ
Ty jsem si schválně vzala kvůli vám. To jsou mé operační náušnice, abych byla pro pacienta velmi dobře identifikovatelná. Hned na první dobrou, aby věděl, že jsem to já.
moderátorka
Já si myslím, že teď v té době rouškové, to každý pochopí.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano. Přesně tak. Přesně tak. Nejenom, že s pacientem tam mluvím, ale i ta příprava na tu operaci je v tom, že ho ujišťuju, že se nic nestane, že já všechno uhlídám, že mi může důvěřovat a připravíme na to, že se ho budu docela dost dotýkat. Představte si, že máte hlavu ve svěráku mám a máte .
moderátorka
A mám.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
A máte. Máte přivázaná předloktí, máte volnou jenom pravou ruku od lokte. Já pacienty držím za ruku. Jednak samozřejmě je to psychická podpora a jednak já si ohmatávám svalový tonus. Pomáhá mi to v tom, jestli pacient usíná, protože ten tonus samozřejmě klesá anebo jestli se něco děje. Občas neurochirurg taky potřebuje zkontrolovat motoriku končetiny, takže vždycky říká, „Zkontroluj mi motoriku.“ A my hrajeme hru, kolikrát jsem vás zmáčkla nebo jakým prstem vám teďka hýbu. A podobně. Potom pacienty drbu. Ležíte 2 – 2,5 hodiny a nemůžete se pošimrat nikde.
moderátorka
Je toho hodně, co má na starosti dnešní host – klinická logopedka Ivana Šemberová. Bavíme se o tom, co se vlastně děje při operacích mozku v awake režimu. To znamená v režimu, kdy pacient je vzhůru. Jak dlouho tam takhle s tím pacientem zhruba jste?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Byly doby, kdy jsem tam byla 4 až 4,5 hodiny a teď jsme po domluvě změnili strategii, protože já opravdu validně jsem schopná pozornost pacienta udržet do dvou a půl hodin, takže je lepší, když je to nějaký větší nádor, raději tu operaci udělat 2×. Protože pacient potom už je unavený a začne usínat a začne to myšlení jakoby odcházet. Mozek se brání. Už je toho na něj moc a chce spát a chce jít pryč.
moderátorka
To znamená, že se dělá ta operace nadvakrát? 1 den se operuje a pak za týden další část operace?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Za čtrnáct dní může být. Stalo se, ano.
moderátorka
Kdy operaci zastavíte nebo v jakou chvíli jste to vy, kdo řekne tomu operatérovi „Končíme.“
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Když se něco děje. Když vím, že ta odpověď není správná nebo pacient začne dělat takové ty, já tomu říkám slovní parazity a je vidět, že těžce přemýšlí. Já si vždycky představuju, že tam běhá pidimužík a otevírá šuplíky a hledá to slovíčko. A když vím, že ten pidimužík to slovo nemůže najít, tak je něco špatně.
moderátorka
Takže zase je to jako v případě mozkové mrtvice. Ten pacient nemusí zmlknout, nemusí říkat nesmysly, ale vám stačí jenom vidět, že to slovo hledá a už by ten operatér vlastně neměl v té operaci pokračovat.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano.
moderátorka
Jak snášíte, když se to nevede? Ne třeba vám, ale když víte, že ta operace bude na 2× a že ta druhá část bude komplikovaná, protože musíte vědět, když tam ty komplikace jsou.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ony se někdy samozřejmě stanou i určité komplikace na tom sále. Je mi z toho vždycky těžko. Já každou tu operaci, musím říct, prožívám. Prožívám ta odpovědnost a opravdu napětí a vysoká pozornost, takže většinou po té operaci dělám nějaký sport, abych si trošku odpočinula a ulevila si. Ulevila své hlavě. A samozřejmě o to větší je potom práce nejenom s tím pacientem, ale s tou rodinou.
moderátorka
Víte, já taky dělám sport. Ten sport má jednu krásnou vlastnost, že pakliže se nemusíte soustředit, třeba při lezení, ale jenom někam běžíte nebo jedete na kole, tak si stejně toho pacienta musíte nést s sebou, ne?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Bohužel. Momentálně poslední dobou /nesrozumitelné/ i metoda jedenáctého kilometru. Představte si to.
moderátorka
Co to je metoda jedenáctého kilometru?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Mladý muž, u kterého jsem nevěděla, jak mu zpomalit řeč a donutit ho, aby lepší artikuloval a na jedenáctém kilometru mě to napadlo, že si bude takhle nenápadně ťukat prstem do dlaně a tím si hezky tu řeč zpomalí.
moderátorka
Byli jsme na sále Ústřední vojenské nemocnice u obtížných neurochirurgických operací. To číslo asi za poslední dobu hodně vzrostlo, viďte?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano. Ze začátku se dělali třeba 2-3 maximálně do roka. Letos už to nebo poslední dobou to číslo vzrostlo na 10 až 15. Za prvé ten pacient je strašně statečný. Ne každý je vhodný pro tento typ operace. A uvědomme si, že ten člověk je opravdu neuvěřitelně, neuvěřitelně statečný. Takže…
moderátorka
Omlouvám se, může se stát, že ten člověk řekne, „Mně se nikdo zaživa v mozku vrtat nebude. To radši zemřu.“ A tu operaci nepodstoupí.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Nebo podstoupí operaci, u které spíš, s tím rizikem, že tedy může mít potom poškozenou kvalitu života, to znamená řeč, rozumění řeči, čtení, psaní. Operace v awake režimu je velmi náročná na multifunkční operační sál. Ta operace celkově od té doby, kdy tam ten pacient přijde a kdy sál opouští, je v řádu 7 až třeba 12 hodin. Není to jako že v 8 hodin ráno je páteř a v 10 jde na řadu loket a koleno a takhle. Je to velmi, velmi zdlouhavý, zdlouhavý, pomalý proces.
moderátorka
Musíte mít, když se to povede, obrovský pocit radosti a zadostiučinění. To je to, proč to děláte? Proč tu práci máte ráda?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Já mám svoji práci ráda. Já ji mám ráda. Nedělám to proto, ale naopak je to pro mě velmi, velmi náročné. Jsem za ty lidi šťastná. Asi úplně největší zážitek byl, když jsem viděla pacientku Zuzanku, která 2 hodiny po tomto výkonu si psala s manželem esemesky, a to mě přišlo úplně fantastický.
moderátorka
Po skončení operace mozku.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano.
moderátorka
V awake režimu.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Ano.
moderátorka
Psala manželovi esemesku. Tak to je nádhera. Máte přátele díky vlastně tomu co děláte? Protože možná v nějakou chvíli, když přijde mozková mrtvice a i ta rodina začne postupně prostě upadat, můžete být jediný přítel, kterého ten člověk vlastně má.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
To jste trefila docela hřebíček na hlavičku, protože jak ty zážitky na sále, tak i zážitky z té dlouhodobé terapie jsou takové, že se, troufám si říct, polovina mých pacientů stává mými přáteli i jejich rodiny. To je moc fajn.
moderátorka
Proč jste si vybrala zrovna tohle? Protože když se řekne, mým hostem bude logopedka, tak si všichni představí vlídnou paní, která pracuje převážně s malými dětmi.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Já jsem u malých dětí samozřejmě začínala, protože taková logopedie potom s dospělými musí navazovat na dobrou znalost řečového vývoje fyziologicky, ontogeneticky. A potom mě oslovila neurologická klinika Všeobecné fakultní nemocnice a klinika rehabilitačního lékařství a od té doby už potom po atestaci se můj vývoj ubíral tímto směrem s těmi dospělými až skončil tam, kde jsem.
moderátorka
Jen tak mimochodem, kolik těch básniček tohohle typu tak máte v hlavě?
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Strašně moc.
moderátorka
Takže bysme klidně hodinový rozhovor mohli strávit tím, že mi tady budete recitovat a pomůžete vylepšit mojí drobnou vadu řeči.
Ivana ŠEMBEROVÁ,
Můžeme si dát soukromou hodinu.
moderátorka
Klinická logopedka Ivana Šemberová byla hostem Radiožurnálu. Děkuju za upřímnost. Přeju hodně štěstí při práci vám a hodně štěstí vašim pacientům a ať se vám daří.
Přidejte odpověď