Radiožurnál hovořil se speciálním hostem na startu Sbírkových dnů Světlušky Martinou Půtovou, jež oslepla poté, co ji bývalý partner napadl kyselinou.
moderátor
V našem vysílacím airstreamu v Praze na Andělu, kde nás celou hodinu můžete potkat, nám taky tady u nohou leží, já tam teda teď nevidím, ale myslím, že tam pořád leží, vodící fenka zlatého retrívra Bianka. Je to tak, je tady?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Je, je tam.
moderátor
Martino, je pondělí. Pro spoustu lidí je to den, který by chtěli úplně zrušit, pokud možno, protože se musí do práce. Vy jste po útoku kyselinou při léčbě popálenin a při objevování světa nevidomých nemohla vlastně do žádné práce dobré 3 roky. Jak vy berete pondělí dneska? Je to pro vás taky otrava?
Martina PŮTOVÁ,
Dneska už ne, ale samozřejmě předtím, když jsem normálně chodila do práce, před tím úrazem, tak samozřejmě to pondělí jsem taky nesnášela. No ale samozřejmě potom při tom léčení a v té nemocnici, kdy opravdu nemůžete vlastně skoro nic, tak co já bych za to dala, kdybych mohla v pondělí do práce. Takže dneska už to mám úplně jinak a jsem za to opravdu vděčná. Já jsem i takový hodně činorodý člověk, takže pro mě jakoby být doma a nemoci nic dělat, bylo opravdu za trest. Takže teď jsem moc ráda, že dneska jsem mohla přijet tady do Prahy do studia, že prostě mám ty dny naplněný a můžu bejt nějakým způsobem užitečná a něco dělat.
moderátor
A co třeba dneska máte v diáři? Jakmile skončí vysílání Hosta Radiožurnálu v 10 hodin, kam máte namířeno,
Martina PŮTOVÁ,
Tak dneska toho mám opravdu hodně. Vlastně tady po vysílání jdu na poradu v našem projektu Návštěvy potmě, kde navštěvujeme seniory. No a potom odpoledne máme ještě školení pro divadla, se kterými spolupracujeme. Oslovili nás tím, že by chtěli přizpůsobit divadla pro nevidomé, takže my je vlastně budeme školit pro to, aby to pro nás bylo co nejpřístupnější a co nejsnazší tam chodit sami bez pomoci.
moderátor
Bývalý přítel, nyní ve výkonu trestu, na ní po rozchodu zaútočil kyselinou. Martina přišla o zrak. Prošla bolestivou léčbou popálenin, ale po těžkých sedmi letech je držitelkou Ceny Olgy Havlové za pomoc lidem, což se, Martino, všude uvádí. Takhle se to vždycky odbude touhle tou obecnou formulací – za pomoc lidem. Co si pod tím můžeme, konkrétně, představit?
Martina PŮTOVÁ,
Tak ta pomoc lidem tam je, i když mě to teďka zní vlastně tak jakoby trošku zvláštní, protože to co dělám, nedělám za nějakým takovým účelem jako získávání cen. Ale dostala jsem tu cenu za projekt, který jsme spolu založily se Simonou Rýdlovou a ještě s dalšíma kolegyněma. Jmenuje se to projekt Burn Fighters a vlastně pomáháme lidem po úrazu popálením. Protože já vlastně, když jsem ležela v té nemocnici po tom popáleninovém úrazu, tak mi hrozně chyběl někdo, kdo by si prošel tím samým, kdo by vlastně už měl ty zkušenosti a věděl třeba, že se to dá zvládnout, nebo jak to vůbec probíhá a co mě čeká. Vlastně, když jsem se potom seznámila se spoluzakladatelkou Burn Fighters Simčou Rýdlovou, tak jsme si hrozně sedly a popovídaly jsme si o tom, co se nám vlastně stalo, co jsme prožívaly. No a mně to hrozně pomohlo. A já jsem si říkala, tak když mi takhle s Simčou to můžeme probírat, můžeme si vlastně vyměňovat zkušenosti a obě jsme se shodly na tom, že nám v té nemocnici chybělo to samé, ty informace o tom, jak se vlastně starat o ty jizvy nebo i ta psychická podpora v tom, že na to člověk není sám. Tak jsme si říkaly, tak když tady nic takovýho není, tak proč bysme vlastně my nemohly být ty, který založí ten projekt Burn Fighters a budou tady pro ty ostatní, který budou v podobné situaci.
moderátor
Další věc je Návštěvy potmě. Vy už jste se o nich zmínila. Já si říkám, jestli to pnutí navštěvovat třeba seniory v domovech a podobně, jestli to plyne z té doby, kdy vy jste sama byla upoutána vlastně na lůžko, probíhala ta léčba a jakákoliv návštěva pro vás bylo vlastně jediné nějaké spojení s okolním světem.
Martina PŮTOVÁ,
Přesně tak. Přesně tak to bylo. A já vlastně ještě před projektem Návštěvy potmě vlastně asi měsíc nebo 2 dopředu, tak jsem přemýšlel o tom, že bych dělala takovou nějakou sociální podporu lidem v nemocnicích, že bych právě chodila za pacienty, kteří jsou tam dlouhodobě a buď tam za nima nikdo nechodí nebo vlastně ta rodina třeba na ně nemá tolik času nebo prostě to není možné. No a do toho se mi prostě najednou objevily Návštěvy potmě, projekt vlastně tady Nadačního fondu Českého rozhlasu. A já jsem si říkala, to je přesně to, co bych chtěla dělat. Protože to bylo propojení nevidomých se seniory a v těch nemocnicích jsem právě narazila na ten problém, že když nevidím, tak jak tam vlastně budu chodit. No a Návštěvy potmě tohleto všechno propojují a ještě je to zaměřené na osamělé seniory buď v domácnostech nebo v domovech, ve speciálních zařízeních. A pro mě je to to neuvěřitelný pocit moct takhle někomu pomoct, protože přesně jak jste říkal, tak já vím, jak se ti lidi cítí, jaký to je ležet v té nemocnici a vlastně jenom čekat. Tam ty dny hrozně neutíkají. Tam opravdu čekáte prostě od snídaně do oběda. Pak je třeba nějaká terapie nebo nějaký zákrok. Já jsem se potom ve finále těšila i na operaci, protože se aspoň něco dělo. Ale ten čas tam prostě hrozně neutíká, a já se vlastně snažím trošku to vynahradit těm seniorům, který to mají hodně podobně.
moderátor
Ono to, co popisujete, Martino, připomíná trošku takový ten úděl literárního Tuláka po hvězdách, který si prostě musí z vlastní mysli udělat celý vesmír, aby to celé nějak vydržel, to odloučení od toho světa. Jak vy jste na tohleto šla?
Martina PŮTOVÁ,
No já jsem pořád tak nějak věřila, že to prostě bude lepší a že se jakoby ten můj život zase třeba vrátí aspoň částečně nějak do normálu. A pořád jsem si snažila nepřipouštět, že to je opravdu tak špatný a že opravdu nejde dělat nic, že už je tohleto konečná. Tak nějak jsem pořád vnitřně věřila, že to třeba bude lepší. A že až mě pustí z tý nemocnice, tak třeba budu zdravá, což se nestalo. Vždycky jsem měla takový nějaký mety nebo takový menší krůčky. Třeba dostat se domů z nemocnice, pak třeba jet do lázní, pak z těch lázní třeba se začít učit s počítačem. Mě teda potom hodně pomohlo, když jsem mohla právě se začít učit s těma různýma kompenzačníma pomůckama, který nám nevidomým hodně pomáhají a vlastně jsem tak jakoby spěla k té samostatnosti. A jak jsem takhle pomaličku postupovala, tak mi to vždycky motivovalo se zase učit třeba něco dalšího nebo zase zvládnout třeba chození s bílou holí. To pro mě bylo asi jako nejtěžší. Takže tohleto mi dodávalo tu sílu to nevzdat.
moderátor
Na ty kompenzační pomůcky pro nevidomé právě vybírají finance také Světlušky v rámci Nadačního fondu Českého rozhlasu. Světlušky můžete potkat po celý tenhle týden ode dneška až do pátku v ulicích českých měst na mnoha místech. Můžete si zakoupit nejrůznější drobné předměty a tím prospět právě nevidomým a tomu jejich prozření, které se děje skrze ty kompenzační pomůcky. Martino, jenom teď stručně, co je taková vlastně nejmíň očekávaná kompenzační pomůcka, kterou člověk, který vidí, vůbec nepřipadne v těch úvahách o tom. Všichni známe bílou hůl. Vidíme nebo vídáme vodící psi. Ale co je taková klíčová věc, o které skoro nikdo neví, že je důležitá?
Martina PŮTOVÁ,
Tak teď jste mě trošku zaskočil.
moderátor
Vy jste, Martino, velice krutým způsobem vstoupila do světa nevidomých lidí. Jak moc jste předtím věděla o okolnostech jejich života, to jste trošinku už naznačila v tom našem úvodu, ale jak moc člověk vlastně si uvědomí, že o tom vůbec nic nevěděl?
Martina PŮTOVÁ,
Tak já jsem o tom nevěděla opravdu vůbec nic. Myslela jsem si, že lidi s bílou holí nevidí vůbec a vůbec jsem si nedovedla představit, jak žijou, nebo že chodí do práce nebo jak vlastně fungujou. Opravdu jsem ani nikoho neznala. Takže to byl pro mě velikej šok. Ale dneska už mi to zase přijde úplně jakoby samozřejmá věc, že mě už vlastně ani třeba nevadí jakože nevidím. Mně už to přijde tak jakoby přirozený, že teď jste mě zaskočili s těma pomůckama.
moderátor
Já se na ně ještě zeptám. Teď jenom, kdyby to byla indiskrétní otázka, tak mi to odpusťte nebo případně můžeme jít od toho, ale jak, Martino, nevidíte vy?
Martina PŮTOVÁ,
Tak mě teda zbyl trošku světlocit, že jsem schopná poznat světlo – tmu, ale už nerozliším obrysy, barvy nerozliším. Prostě, když si přede mě stoupnete, tak vás budu spíš vnímat jako pocitově. Já třeba říkám, že cítím, že tam je barák, ale samozřejmě je to prostě takový jakoby kombinace akustiky, pocitu nebo prostě toho, že tam opravdu jakoby něco je.
moderátor
Je to myslíte o něco lepší, a to samozřejmě ve velkých uvozovkách, než úplná tma?
Martina PŮTOVÁ,
Určitě. Já si myslím, že určitě. Každý zbytek zraku je prima a všichni lidi, který ty zbytečky mají, tak vám potvrdí, že jo. Ale samozřejmě otázka je, jestli opravdu ty, co mají tu úplnou tmu, jestli vlastně jim to nějakým způsobem vadí.
moderátor
My jsme načali ty pomůcky, protože Sbírkové dny Světlušky, které dneska začínají, mají samozřejmě za cíl vybrat finance na to, aby se nějaké ty kompenzační pomůcky pro nevidomé mohly koupit. Já jsem říkal, že obecná představa nějaká je. Pro vás je to samozřejmě úplná rutina, určitě o tom mluvíte často. Ale co je třeba takové, co člověka běžného nenapadne. Já jsem třeba v nějaké reportáži slyšel pípat skleničku, do které jste natáčela vodu.
Martina PŮTOVÁ,
Tak přesně tak. Tomu se říká hladinka a je to vlastně takový indikátor toho, že se nalévá voda do sklenice nebo do hrnečku. A je to taková krabička, která se dvěma pacičkama zavěsí na okraj skleničky nebo toho hrnečku a když se ta hladina dotkne těch paciček, tak začne vibrovat, vydávat takový pištivý zvuk. Takže nás to upozorní, že už ta hladina se blíží k tomu okraji, abychom nepřelili nebo si neopařili ruce, pokud někdo chce kontrolovat tu hladinu tím, že si tam strčí prst, což není úplně ideální, když je to horká voda, že jo.
moderátor
Taky jsme se zmínili o projektu Burn Fingers. Vy jste mluvila, Martino, o Simoně Rydlové, která má podobnou zkušenost ve smyslu popálenin. Kdo ještě další se skrývá pod tím slůvkem my v Burn Fingers?
Martina PŮTOVÁ,
Tak ještě vlastně naše třetí kolegyně, která si taky prošla popáleninovým úrazem, je Kája Dolečková. Ta měla autonehodu a tím pádem taky potom popáleniny. Ale asi bych měla zmínit určitě Jarmilu Štukovou, fotografku a dokumentaristku, se kterou jsem se seznámila v nemocnici díky mýmu psychoterapeutovi, který nás dal dohromady. A s ní jsem právě hodně řešila tady tu situaci ohledně těch popálenin, ty informace, tu osvětu nebo o tom, že se opravdu o tom hodně málo mluví. A ona měla zkušenosti ze zahraničím, protože natáčela různé dokumenty v India a v dalších zemích. No a díky Jarmile, která se o ty popáleniny začala daleko víc zajímat, začala psát článek pro Respekt o popáleninách, tím pádem se seznámila se Simonou Rýdlovou a potom nás dohromady propojila.
moderátor
Vy jste vytvořily takový poměrně drsný klip, jsem se díval na webu, kde zobrazujete takové mladé lidi ze sídliště, kteří prožívají své divoké životy, jejichž součástí může být i, nazvěme to frajeřinou, prostě selfíčko na střeše železničního vagonu, kde ale samozřejmě může čekat popálení elektrickým proudem z troleje. Je tohleto tak častý případ, že zrovna na tuhletu konkrétní věc jste napřeli tu pozornost v tom klipu?
Martina PŮTOVÁ,
No, ono se může zdát jakoby že ne, ono těch případů ročně, teď nechci kecat, ale bylo to něco mezi 10-15 případy ročně, což by se samozřejmě v tom množství těch popálených lidí tady za rok mohlo zdát jako málo, ale tam ty případy jsou opravdu fatální. A myslím si, že spoustu lidí si právě neuvědomí, jak moc nebezpečný je vůbec na ten vagon vylézt nebo se k němu prostě přiblížit, protože tam samozřejmě hrozí riziko toho elektrického oblouku. No a ty případy potom prostě velice často končí smrtí, anebo k tomu bývají přidružené ještě další úrazy, jako třeba přeražení páteře. Tím pádem potom ty pacienti končí na vozíčku. Pokud to vůbec teda přežijou. Takže opravdu se holky rozhodly natočit tuhle tu kampaň. Simča s ní vlastně jezdila i potom po školách. Dělaly jsme osvětu o tom lezení na ty vagony a ten počet se snížil. Ono je to…
moderátor
Fakt?
Martina PŮTOVÁ,
Z těch 10-15 je to třeba 2-3 případy ročně, což prostě je super. Za mě je to super.
moderátor
Já jsem se právě chtěl ptát, jestli jste se někdy potkaly s nějakou reakcí ve smyslu, že za vámi při nějaké nebo po nějaké školní besedě přišel někdo z těch žáků nebo ze studentů a řekl, no měl jsem takový nápad, ale teď tam teda nepolezu. Ale možná že to, že se snížil ten počet těch případů, je lepší, než kdyby vám to takhle chodili říkat.
Martina PŮTOVÁ,
určitě. A tak ty děti se k tomu takhle úplně jako nepřiznají a spíš je samozřejmě zajímá jako, jaký to bylo a prostě jak se potom člověk cítil, nebo co prožíval. Ale myslím si, že už jenom to, že jim řekněme, co to může udělat, ukážeme jim fotky, na Simče samozřejmě jsou ty popáleniny taky vidět, takže myslím si, že to by pro ně mělo být dostatečně odstrašující nebo odrazující, si to rozmyslet.
moderátor
Martino, já v sobě nemůžu zapřít, že jsem člověk z rozhlasu, který je zvyklý poslouchat lidské hlasy. Já si říkám, že vy jste se tehdy v době té léčby ocitla v situaci, kdy jste prostě musela buďto ještě na lůžku při té léčbě, ale i potom, kdy bylo jasné, že už neuvidíte, strašně moc spoléhat na lidské hlasy. Mě by zajímalo, jestli jste se v nich naučila nějak číst. Jestli se dokážete v lidském hlase orientovat jako třeba člověk vidoucí v lidské tváři a v mimice. Jde to nějak?
Martina PŮTOVÁ,
Já myslím, že trošku jo. Zase asi teda nechci mluvit jakoby obecně, ale sama za sebe. Já si pamatuju samozřejmě, jak lidi vypadaj, pomocí toho hlasu, pomocí jakoby chování, nebo toho, co z člověka vyzařuje, tak jsem schopná si poskládat obraz toho dotyčnýho a tím pádem si ho potom představuju jakoby jako reálnou postavu. Samozřejmě ne vždycky to asi bude…
moderátor
To může někdy klamat ale docela dobře.
Martina PŮTOVÁ,
Ne vždycky to může odpovídat, ale musím říct, že čím dýl toho člověka znám, tak tím jsem schopná si ho jakoby představit reálněji a musím říct, že mě to i baví.
moderátor
Poznáte vy třeba z hlasu nebo z projevu nějakého člověka dobrou vůli nebo poznáte povahu? Umíte tohle?
Martina PŮTOVÁ,
Tak asi třeba ne úplně napoprvé, ale musím říci, že samozřejmě si i vybírám lidi, kteří jsou mi podle hlasu příjemný. A myslím si, že už po těch zkušenostech, co mám, tak že jsem schopná odhadnout i ten charakter toho člověka nebo líp se v tom jakoby orientovat. Ale samozřejmě mě to stalo docela blbou zkušenost a nebylo to úplně jednoduché.
moderátor
Tohle je taky věc, na kterou se chci zeptat, i když samozřejmě kolem toho je potřeba našlapovat velmi opatrně. Jak člověk po takhle strašné zkušenosti nachází zpátky důvěru v lidi? Potkat se s lidmi. Vyjít ven. Navázat vztah.
Martina PŮTOVÁ,
No docela dost těžko. Já musím říct, že mi to taky nešlo samozřejmě hned od začátku, ale mám skvělou rodinu a měla jsem kolem sebe prima přátelé nebo pořád ještě mám, takže s těma jsem se samozřejmě potkávat nepřestala. A zároveň se mi tady po tom zranění dostalo do života tolika nových lidí a řekla bych daleko ještě příjemnějších, jakoby mě ještě pocitově jako bližších, takže trošku, ne, že bych za to byla ráda, ale zase mě ten život jakoby dal úplně jiným směrem a asi bych se ke spoustě věcí nedostala nebo do různých situací. A svým způsobem mě to baví.
moderátor
Jakým způsobem člověk naloží s tím, že určitě v těch počátečních fázích má v sobě obrovský hněv, obrovský vztek. Někdo vám prostě tak drastickým způsobem přesměroval život, někdo, kdo vám byl blízký, že se s tím člověk nemůže srovnat rychle. Jak se hledá cesta k tomu nezanést si vlastně celý život tím hněvem a tím vztekem?
Martina PŮTOVÁ,
No, tak mě určitě hodně pomohl můj psychoterapeut, psycholog, kterýho jsem dostala hnedka od začátku, co jsem se dostala na Vinohrady do nemocnice. A jsem opravdu vděčná, že ke mně přišel, že se mi věnoval. A opravdu ta péče jeho byla každodenní, když jsem byla v nemocnici. A vlastně potkávám se s ním v podstatě doteď nebo ta léčba… Prostě nejde říct, teď už je to ukončený.
moderátor
A dá se říct, v čem je ten úhelný kámen, ten bod, to téma, ten obraz, nevím, kdy člověk si řekne, aha, tak musím to takhle nějak přijmout a nějak to vzít a nějak s tím žít? Toho člověka odstříhnout nebo ho nějakým způsobem si zpracovat sama v sobě?
Martina PŮTOVÁ,
Tak mě s tím zpracováním hodně právě pomohl můj psycholog a nemůžu říct, že to bylo třeba za rok za 2 za 3, asi to byl takový nějaký postupný proces. Ale já jsem si říkala, že prostě i tady v tom mém životě, že prostě nebudu přemýšlet nad věcma, který nemůžu dělat, ale který můžu dělat. A takhle to mám i s tím člověkem, který mi tohle udělal. Já si vlastně nechci kazit náladu nebo den tím, že budu řešit co mi provedl nebo co se stalo. Nemělo by to pro mě smysl.
moderátor
Prostě cesta do budoucna.
Martina PŮTOVÁ,
Ano.
moderátor
Ať je pozitivní, ať je dobrá, ať je plná dobrých lidí, ať je plná i té důvěry i těch dobrých vztahů. Já se s váma, Martino, loučím. Přeju vám všechno dobré a moc děkuju vám i vaší fence, která je tím vodícím psem, který vám dává ty oči a která vrhá to světlo do tmy, která vás obklopuje. A ať se vám hlavně moc daří. Děkuju.
Martina PŮTOVÁ,
Moc děkuju. Moc děkuju za pozvání.
moderátor
Do vysílacího airstream na pražském Andělu přibyla teď k mikrofonu Radiožurnálu ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová. Začínají Sbírkové dny Světlušky. Loni skoro 5 000 000. Uvidíme, kolik to bude letos. Jak může Světluška… Mimochodem, to je nejstarší projekt Nadačního fondu, že jo?
Gabriela DRASTICHOVÁ, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu
Je to tak. Slavíme 18 let, protože první Sbírkové dny Světlušky se konaly 15. září v roce 2003.
moderátor
Jakým způsobem může Světluška a tahle ta pomoc nevidomým ovlivnit třeba to, jak přistupuje stát k nevidomým?
Gabriela DRASTICHOVÁ, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu
Nám se docela hezky daří za těch 18 let mapovat vlastně ty živé potřeby zrakově postižených, protože na nás se obrací většinou úplně jako poprvé, kdy je ta životní událost potká. A my jsme pak vlastně schopný ty požadavky, přání, potřeby sdělovat úřadům, které pak mohou upravovat své příspěvky právě zrakově postiženým podle toho, jaké ty potřeby reálné jsou.
moderátor
Čili v podstatě vytváří jakýsi přehled, databázi toho, co je potřeba.
Gabriela DRASTICHOVÁ,
Je to tak.
moderátor
Tímhle přispíváte. Co čeká Světlušku, respektive Nadační fond Českého rozhlasu letos na podzim na přelomu roku?
Gabriela DRASTICHOVÁ,
No my se moc těšíme, protože k těm dvacátým narozeninám Nadačního fondu Českého rozhlasu, které jsme nezmínili, tak jsme dostali krásný dárek od našeho zřizovatele, od Českého rozhlasu, a to je projekt Ježíškova vnoučata. Takže Nadační fond Českého rozhlasu bude od letošního roku stát na dvou velice silných pilířích, a to je Světluška a Ježíškova vnoučata.
moderátor
Jestli celý tenhleten týden, milí posluchači Radiožurnálu, potkáte někde v ulicích dobrovolnice a dobrovolníky ve žlutých tričkách a budou mít na hlavě tykadla, ať už ta plastová na těch pružinkách, anebo ta nová ekologická papírová, jak mi Gábina prozradila, že jsou teď novinka, tak se zamyslet nad tím, jestli chcete, jestli můžete, jestli máte nějakou možnost prospět a něco drobného si kupte. Ono z toho drobného příspěvku se pak třeba stane zásadní kompenzační pomůcka pro někoho nevidomého. Gábina Drastichová, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu, uzavřela dnešní speciální, tak trošku, vydání Hosta Radiožurnálu. Děkuju, ať se daří.
Gabriela DRASTICHOVÁ,
Já děkuji za přání.
Přidejte odpověď