Jiří Suchánek i na vozíčku žije aktivní život.
„Do deváté třídy jsem se věnoval judu, aikidu a vůbec mě bavily bojové sporty. Hrál jsem také fotbal, hlavně obranu. Autonehodu jsem měl v sedmnácti letech. Za peníze z brigády jsem si koupil Škodu 110, jel na zábavu a zrovna neabstinoval. Při návratu jsem nezastavil na stopce a hodil auto na střechu. Při nehodě došlo k poranění krční páteře, takže mám postižené i ruce. Po transportu na traumacentrum do Liberce mě se svým týmem operoval dnes ředitel liberecké nemocnice Richard Lukáš. Po komplikacích jsem si užil pobyt také na oddělení ARO.
Asi jsem byl vždy bojovník. S takto závažným stavem jsem se ale nikdy nepotkal. Samozřejmě, že největší oporou mi byla rodina, která se opravdu kvůli mně obětovala, a kamarádi. Po třech letech střídavé rehabilitace a zevlování přišel nejdůležitější zlom. Našel jsem zaměstnání. Měl jsem tedy zaměstnání (náplň) a žil relativně jako běžný člověk.
Se stolním tenisem jsem začal až po přibližně pěti letech na vozíku. Když jsem žil ještě u našich v Chlumíně na Mělnicku, zkusil jsem více sportů a chvilku to vypadalo, že pro mě bude ideální ragby na vozíku. Kvůli zaměstnání jsem se přestěhoval do Liberce. Pokud bych se ragby chtěl věnovat, musel bych dojíždět do Prahy. Na Liberecku byl hlavním sportem stolní tenis, a tak byla jen otázka času, kdy se k němu dostanu.
Za největší sportovní úspěch považuji medaili z Ria. V Riu jsem porazil dokonce obhájce zlata z Londýna, pro mě to znamenalo neskonalý úspěch. Ale mám také několik medailí z mistrovství Evropy. Například bronzovou z roku 2017. Zde jsem hrál proti kolegovi z Ukrajiny, kterého jsem od roku 2014 neporazil. Konečně to vyšlo a v boji o medaili. Pocitově to byl pro mě nejtěžší zápas nejenom za poslední dobu, ale asi zatím za celou svou dosavadní kariéru.
Hradím v podstatě vše, ale díky větším či menším dárcům se to dá zvládnout. Kdysi jsem sahal poměrně dost do vlastní kapsy. Dnes to už dělám tak, že na co nejsou finance, to prostě nedělám. Mám rodinu a upřímně, už mě nebaví někde něco platit na úkor rodinného rozpočtu. Snažím se věnovat hlavně rodině. Rád si sednu někam k vodě a nahodím pruty. A co bych vzkázal handicapovaným nejen sportovcům? Je třeba jít dopředu a mít v životě náplň. V rámci možností žít. Ne přežívat.“
Jiří Louda
Liberecký deník
Přidejte odpověď