Plavec Martin Kovář patří mezi nejúspěšnější české handicapované sportovce. V životě toho dokázal hodně a ne pouze v bazénu.
„Na paralympiádách získal v plaveckých disciplínách celkem pět medailí. Nejraději bude asi vzpomínat na Atény, kde v roce 2004 získal tři zlaté medaile. Úspěšný byl ale i čtyři roky předtím v Sydney, odkud si přivezl zlato a bronz.
Martin Kovář zůstal ochrnutý po úrazu v roce 1989. Jeho osud velmi připomíná příběh herce Jana Potměšila, který po úraze v době sametové revoluce také zůstal na invalidním vozíku. „Jsme kamarádi odmala. Naši rodiče spolu studovali a my dva vyrůstali podobně, sportovně. A podobně taky skončili, na vozejku. Naše matky si pobrečely, jak jejich synové dopadli, ale že to přežili,“ říká Kovář.
S Potměšilem se pak potkával na plaveckých kempech ve Strakonicích, které Martin Kovář před pětadvaceti lety vymyslel a kam postižení plavci rádi jezdí v létě dodnes.
K plavání ho přivedl spolužák Jan Nevrkla, který se stal jeho trenérem. Společně založili Kontakt bez bariér a začali pro plavce s postižením pořádat tréninky, kempy a jezdit na závody. „Po úraze jsem vůbec nechtěl změnit způsob života. To znamená třeba učit, chytat ryby a sportovat. Všestranným sportovcem jsem byl odmalička, a tak jsem si přál, aby se ani po usednutí na vozík můj život moc nezměnil,“ svěřuje se Kovář.
S handicapem se pral statečně a jeho úsilí přineslo ovoce. Kromě čtyř zlatých z paralympiád si ještě dvakrát vyplaval titul mistra světa a plavat se od té doby naučilo stovky handicapovaných.
Sportovní kariéru pověsil na hřebík po Aténách, ale bez sportu dlouho nevydržel a na paralympiádě se objevil znovu po osmi letech v Londýně. „Chytlo mě kolo. Zpočátku jsem ale jezdil jen doma na trenažéru. Nakonec se mi povedlo vyjet nominaci na paralympiádu. Škoda, že se v Londýně jelo na takové horské dráze. Kdyby to bylo víc na rovině, asi bych jel o medaile,“ vzpomíná na poslední vrcholnou akci Martin Kovář.
Aktivním byl během sportovní kariéry i po jejím skončení. „Učil jsem na gymnáziu v Písku, byl poradcem ministrů práce i premiéra Vladimíra Špidly, pracoval v nadaci ČEZi Charty 77, v privátním školství…, byl to fofr,“ jmenuje namátkou některé ze svých aktivit. Nyní pracuje v bance.
Ač je rodákem z Prahy, cítí se Martin Kovář Jihočechem. Ve Vimperku absolvoval sportovní gymnázium, s rodinou žil dlouho v Písku a nyní jezdí do Třeboně. „Pochází odtud má partnerka, se kterou máme dva synky. Jezdím s nimi na kole nebo na ryby. Kluky vychováváme ke sportu, všestrannosti a soutěživosti.“
V životě toho dokázal Martin Kovář navzdory nepřízni osudu hodně, jedno ho ale mrzí. „Jako trojnásobný paralympijský vítěz a poradce premiéra pro sport, jsem nedokázal po roce 2004 prosadit svoji koncepci moderního pojetí sportu vůbec, zejména toho handicapovaných. Teď o podobných věcech slýchám mluvit hokejistu Hniličku, avšak s patnáctiletým zpožděním. Pro jednu generaci lidí s handicapem je to vážně škoda,“ uzavírá paralympijský sportovec.
Michal Havelka
Českobudějovický deník
Přidejte odpověď