Každý vozíčkář v Česku se použitím vlaku ke své přepravě vydává na velkou i riskantní cestu, která může skončit i ve stanici vzdálené řadu kilometrů od vytyčeného cíle. Zjistili to právníci kanceláře ombudsmanky při prověřování toho, nakolik je železniční doprava připravena na handicapované cestující.
Výsledek průzkumu je podle ochránkyně práv Anny Šabatové žalostný. Po ministerstvu dopravy proto žádá nápravu.
V Česku je téměř 2600 železničních stanic a zastávek, přičemž jen pětina z nich má bezbariérový přístup. Na vozíčku se lze dostat k pokladnám jen na 140 stanicích, tedy na pouhých pěti procentech všech stanic v zemi. Bezbarié rové toalety jsou vzácností.
Obdobně katastrofálně skončil podle Šabatové její průzkum mezi železničními přepravci. Pouze Leo Express Global garantuje na všech svých spojích přepravu lidí používajících elektrický invalidní vozík. České dráhy umí tuto přepravu zařídit u 70 procent svých spojů.
Arriva sice přepravu zajistí, ale vozíčkář musí dobu přepravy strávit u záchodků. Do vagonu s vozíčkem neprojede. Společnost RegioJet není schopna vozíčkáře na elektrickém vozíčku, který má na šířku 80 cm a váží 160 kg, zajistit vůbec.
Problém je především při jízdě do menších měst a obcí. V republice je na nádražích 89 plošin na naložení a vyložení vozíčkáře, jenže chybějí lidé schopní je používat. Všechny mají v užívání České dráhy, které plošinu zapůjčí konkurenčnímu přepravci za 3000 Kč na den, což je pro potřebu sedmiminutové nakládky či vykládky vozíčkáře finančně neúnosné.
Po 17. hodině není jediný zaměstnanec na nádraží, který by uměl plošinu použít. Vozíčkář proto míří vlakem do neznáma, tedy do dalšího města, kde ho snad z vlaku vysadí, uvedla Šabatová.
Piktogramy pro vozíčkáře ve vlacích jsou často zavádějící. Připomněla případ ženy cestující vlakem a spoléhající na znak ve vagonu informující o tom, že má plošinu. Zařízení v něm chybělo. Šabatová při zjišťování toho, jak se v ČR cestuje vozíčkářům ve vlaku, vyslala do terénu i právničku své kanceláře Veroniku Vítkovou, která je upoutána na elektrický vozíček. Její cesta skončila právě kvůli scházející obsluze plošiny úplně jinde, než měla.
Handicapovaná právnička uvedla, že některé společnosti nutí postižené si přepravu s vozíčkem zamluvit dva dny předem. Podle ní nemá vozíčkář podmínky na to, aby jezdil do práce vlakem.
„Nejvíc mě mrzí, že lidé rezignovali. Neochotu přepravců pomoci jim, berou jako svůj osud. Drážní úřad neeviduje na panující situaci jedinou stížnost. Upozornit na to, že nefunguje to, co fungovat má, je ale jedinou cestou, jak dosáhnout zlepšení,“ míní ochránkyně práv.
Přidejte odpověď