Měl to být super sportovní víkend s kamarády v jižních Čechách. Skončil v pravotočivé zatáčce čelním nárazem do protijedoucího vozu. Vášnivému běžci Renému Kujanovi bezpečnostní pás rozdrtil hrudní kost, žebra a zlomil obratel. Řekli mu, že už běhat nebude. Ale jak píše měsíčník Kondice, naštěstí se pořádně spletli.
„René Kujan seděl na místě spolujezdce, kde nebyl airbag. Právě to bylo příčinou vážných zranění. A kdyby na nedalekém paloučku nemohl přistát vrtulník, zřejmě by nehodu nepřežil vůbec. Vědomí ztratil několikrát – jen ve vrtulníku cestou do nemocnice ho museli třikrát ‚nahodit‘. Příběh má ale šťastný konec: René strávil šest dnů v nemocnici, podstoupil několikaměsíční rehabilitaci, nesmířil se s verdiktem lékařů a dnes běhá víc než kdy dřív.
René Kujan miloval sport a už od střední školy hodně běhal, poslední maraton absolvoval ve Švýcarsku 14 dnů před tragickým úrazem, který se stal v roce 2007. S tím, že by běhání zmizelo z jeho života, se nechtěl smířit: už během pobytu v rehabilitačním ústavu v Kladrubech se zeptal své ošetřující lékařky, kdy si myslí, že si zase zaběhne maraton. Odpověděla, že může být rád, že chodí, a na maratony může zapomenout. Dost ho to vzalo.
O pár týdnů později položil stejný dotaz na spondylochirurgii v pražském Motole (specializované pracoviště zabývající se chirurgií páteře). Tady už byla odpověď příznivější: „Dělejte vše, co vám strach a bolest dovolí, vzdát to můžete vždycky,“ poradil mu lékař Michal Barna. A toho se držel.
I chůze prospívá vašemu tělu: Tělo plné šroubů
Bojoval ale od začátku: snažil se chodit s berlemi (nejdříve pár metrů, pak na nich trávil i osm hodin denně), doma posiloval na posilovací lavici. A půl roku po úrazu začal běhat: nejdříve to dost bolelo, protože měl tělo sešroubované zevnitř. A šrouby mají matici s hodně ostrým okrajem. Utrpením bylo jet tramvají, natož běhat…
Ale nevzdával se. Běhal. Po roce stál opět na startu oblíbeného horského maratonu ve Švýcarsku. Dobře se ale začal cítit až poté, co mu z těla po roce a čtvrt vytáhli poslední titanové šrouby. „Měl jsem před sebou dvě možnosti: dělej vše, co chceš, anebo to vzdej. Já jsem to vzdát nechtěl,“ říká pětačtyřicetiletý muž, který dodnes vzpomíná na některé lidi v rehabilitačním ústavu v Kladrubech.
„Jejich prognóza byla velmi špatná, bylo jasné, že už z vozíku nevstanou, a přesto sršeli energií a dobrou náladou. Ve srovnání s nimi jsem byl zdravý člověk, ale psychicky jsem na tom byl velmi špatně. Dodnes mají můj velký obdiv,“ dodává.
Běhat pro druhé
René Kujan má na triku mnoho rekordů. Pět let po úrazu, na podzim 2012 oběhl v rámci projektu „1 muž – 30 dnů – 30 maratonů“ jako první na světě ostrov Island a urazil 1311 km. Prvenství si na Islandu vyběhal i o rok později, kdy ostrov přeběhl napříč z nejsevernějšího do nejjižnějšího bodu (556 km). A další léto si to ‚dal‘ podélně z nejvýchodnějšího do nejzápadnějšího bodu – samozřejmě že i tohle dokázal jako první.
Další z jeho běžeckých výzev začala v Česku, v létě 2017 se rozhodl zdolat 342 km dlouhou běžeckou pouť od pramene Vltavy k prameni Labe. Šestidenní cestu překonal jen s minimálními zásobami jídla a nejnutnějším vybavením. „Nebaví mě oficiální závody, mám rád výzvy, zkusit si, co ještě půjde,“ říká René.
Všechny jeho projekty a výzvy jsou zároveň charitou. René spolupracuje se Sportovním klubem vozíčkářů Praha a Českou asociací paraplegiků. Svou první třicetidenní islandskou výzvu pojal jako fundraisingový projekt.
„Zavázal jsem se, že vyběhám třicet tisíc. Za každý maraton aspoň tisícovku, a pokud to neklapne, tak zbytek doplatím ze svého. Třicet tisíc se vybralo ještě dřív, než jsem odjel. Nakonec to bylo úžasných 150 tisíc,“ vypráví muž, který z práce v Praze každý týden alespoň jednou běhá do Kralup – někdy naboso a občas to proloží kolem.
A tak to funguje dodnes: když René Kujan něco běží, za každý kilometr zaplatí nějakou částku a k tomu se snaží strhnout i další lidi. V budoucnu by si rád zkusil něco zaběhnout ve Skandinávii nebo kolem polárního kruhu.
„Běhání mě baví čím dál víc. Když si uvědomím, že jsem tohle už zažít nemusel, užívám si i to, že mě bolí nohy, protože si uvědomuji, že jsou lidé, které už nohy nikdy bolet nebudou,“ dodává otec tří dětí. Občas se mu při běhu daří nemyslet na nic, jindy něco zásadního vymyslí a vyřeší.
„Nechodím do závodů na krev, spíš si to užívám, kochám se,“ říká René Kujan.
MICHAELA BUČKOVÁ
denik.cz
Přidejte odpověď