Úpěnlivé prosby, doplněné nezřídka fotografií dítěte, jež potřebuje pomoc, mají oblomit srdce, aby přispěly. O čem to svědčí?
REDAKČNÍ SLOUPEK
Často mi chodí dopisy se smutným obsahem. To či ono občanské sdružení žádá o příspěvek, zpravidla pro postižené děti.
Úpěnlivé prosby, doplněné nezřídka fotografií konkrétního dítěte, jež potřebuje pomoc, mají oblomit mé srdce, a samozřejmě i dalších adresátů, abychom přispěli.
Už se neprosí o horentní sumy. Často i o drobné částky.
Takových zásilek dostáváte i vy, milí čtenáři, jistě víc, než by se patřilo na slušnou společnost. Signalizuje to, že peníze se v naší zemi rozdělují vadně, když jedni je mají i na rozmařilosti a druhým se nedostává ani na nezbytné věci či služby.
A zase se mi na mysl derou slova Václava Havla z ledna 1990, jimiž proklamoval, že sní »o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí«.
Kolik lidí mu uvěřilo a dalo jeho politice podporu, přičemž skutečnost je přesně opačná… Není dne, kdy by neprobíhala na ulicích českých, moravských a slezských měst nějaká sbírka, jejíž výnos má sloužit – snad – dobré věci.
Ten, komu stojí za zády televize, rozhlas nebo aspoň nějaká celebrita, má naději, že bude úspěšnější. Ti ostatní rozesílají prosebné dopisy.
Ve světle tohoto každodenního prosíku jsou ztracené, zbytečně promrhané a rozkradené finanční prostředky ze společné kasy krutou obžalobou těch, kteří je »ztratili«, rozkradli nebo svou nečinností, lhostejností, nekompetentností či naopak promyšleným tahem to celé umožnili. Není dne, kdy bychom o »pouštění žilou« z eráru neslyšeli.
Případ pokuty za chyby ROP Severozápad, které se Miroslav Kalousek s neskrývanou škodolibostí, sobě vlastní, chopil jako rákosky na levicové koalice vládnoucí v dotčených dvou krajích, nebo případ karet na pražskou integrovanou dopravu a další služby pro Pražany ukazuje ve své nahotě, jak celá naše země krvácí.
Je to stejné, jako když někdo neustále vylévá barely kvalitní pitné vody do kanálu a jiný člověk trpí žízní, která mu snižuje kvalitu života, ba dokonce fyzicky trpí.
Takový stav zcela logicky vyvolává nezájem občanů o veřejné dění, o politiku a také o řádné plnění svých povinností vůči státu. Je potřeba to politikům neustále připomínat.
Monika HOŘENÍ
Haló noviny
Přidejte odpověď