Pražské středisko Diakonie Českobratrské církve evangelické pomáhá čtyřem stovkám převážně mladých lidí. O těžce hendikepované klienty se nezisková organizace stará v denních a týdenních stacionářích i v domově s trvalým pobytem.
ilustrační foto
ŘEDITEL DIAKONIE PRAHA JAKUB SUCHEL ŘEKL PRAŽSKÉMU DENÍKU:
„Klademe si otázku, co dál. Naši klienti totiž samozřejmě stárnou. Třeba ve stacionáři ve Stodůlkách je oficiální věková hranice 35 let. Nechceme ale uvažovat tak, že když někdo limit překročí, už tu pro něj není místo. Chceme jít spíš cestou rozšiřování kapacit,“ uvedl Jakub Suchel, který vede tým sedmdesáti lidí.
– V Praze máte čtyři budovy s pobytovými službami nebo denními stacionáři. Jsou vaše kapacity dostatečné vzhledem k aktuální poptávce?
Nejsou a rádi bychom je navýšili. V Dolních Počernicích jsme si nedávno pronajali dům od spolku, který ho postavil, ale nemá už sílu na jeho provozování. Požádali jsme proto magistrát o navýšení našich kapacit o budovu v Dolních Počernicích, což by ze strany města znamenalo i závazek, že nám na to bude přispívat. Rozhodnutí čekáme v nejbližších měsících. Úplně jisté to není, protože finanční prostředky na sociální služby jsou samozřejmě omezené. Jak ukázaly nedávné rozpočtové tanečky mezi státem a kraji, tak finanční výpadky hrozí i už existujícím službám. A v našem případě jde navíc o rozšíření.
– Souhlasíte s kurzem, který razí v sociálních službách současná pražská koalice? Radní Milena Johnová chce mimo jiné posilovat ambulantní služby jako alternativu k ústavní péči.
Nemyslím si, že chce paní Johnová nějak potlačovat pobytové služby. Cílem je asi spíš eliminovat velké ústavy a zařídit, aby byl v ambulantních službách větší výběr a bylo jich celkově víc. Samozřejmě ale pro někoho je pobytová služba jedinou možností. I náš týdenní stacionář může přestat vyhovovat stárnoucím rodičům, kteří už nemají sílu starat se o nemocného potomka přes víkend. Obecně by měl být pobyt ústavního typu až na posledním místě a k němu by mělo být co nejvíc alternativ, jako například chráněné bydlení. My ale jako poskytovatelé služeb reagujeme na poptávku. Upozorňujeme magistrát, že máme patnáct přihlášek do pobytové služby a že proto potřebujeme kapacitu zvýšit. V Dolních Počernicích chceme vytvořit pobytovou službu, protože vnímáme potřeby klientů a jejich rodičů. Nemělo by tam ale být víc než osmnáct klientů – právě proto, aby to nebyl ústav.
– To platí obecně?
Je nějaký standard, který říká – nové budovy by měly mít určité parametry. Na pokoji by měli být maximálně dva lidé. Mělo by tam existovat nějaké společenské zázemí, jedna toaleta pro maximálně čtyři osoby, jedna sprcha pro šest. Velký dům pro sto klientů je levnější, ale vlastně nehumánní. My se snažíme jít v souladu s moderními trendy a do souladu se snažíme dávat i budovy, protože si uvědomujeme, že třeba některé pokoje by měly být takzvaně vzdušnější a prostornější. Všichni už si uvědomují, že ta nejjednodušší cesta v podobě „absolutní“ péče o klienty, za které se vše dělá, není správná. Takoví klienti jsou pasivní a nezlobí. Naším úkolem je naopak vést je k samostatnosti. Mohou mít také třeba touhy, které neumíme včas rozpoznat. I tito lidé by proto měli mít možnost prožít důstojný a šťastný život.
– Jak obtížné je pro vás aktuálně shánění peněz na provoz, platy a investice?
Musím říct, že na tom nejsme špatně, protože jsme v hlavním městě. Od státu dostáváme na klienta řekněme podobně jako v jiných krajích, ale dalších asi třicet procent dává metropole ze svého rozpočtu. To znamená, že v sociálních službách na území Prahy to není na nějaké vyskakování, ale ani na zavírání nebo omezování služeb. Nemáme důvod naříkat, že nepřežijeme konec roku. My samozřejmě musíme pracovníky platit trochu víc než jiné kraje, aby nám neutekli do Lidlu. A to si Praha uvědomuje. Poměrně dost dává na platy i naše organizace. Ale řeknu to otevřeně – průměrný plat pečovatele je tady kolem 25 tisíc hrubého. To je sice lepší než před několika lety, ale pořád dost málo. A další problém je ten, že nevíme dne ani hodiny. Teprve v únoru či v březnu se obvykle dozvíme, kolik dostaneme peněz a jestli vůbec nějaké dostaneme. Právě připravujeme rozpočet na příští rok, ale bez jakýchkoliv jistot. Už jsme si na to ovšem zvykli.
– Napadá vás, jak systém jednoduše zlepšit?
Správnou cestou je podle mě určitě víceleté financování. Pokud jsou služby registrované a splňují standardy kvality, jsou osvědčené řadu let, tak není důvod, aby musely rok co rok žádat znovu o peníze a čekat, jak to dopadne. Díky lepší předvídatelnosti bychom také mohli snáze oslovovat sponzory. Náš specifický problém pak vychází z toho, že jako nezisková organizace v nadprůměrně bohatém regionu EU si v podstatě nesáhneme na investiční peníze. Z unijních fondů nezískáme nic, a téměř všechny investice tak závisí na sponzorech. Inspirovat bychom se mohli třeba v Německu, kde dostávají určitou sumu na klienta a den. Organizace si tyto peníze může dávat stranou, takzvaně šetřit do prasátka. Za pět nebo deset let je z toho několik milionů eur a za to se může například postavit nová budova. Každé euro je třeba zkontrolovat, musí to být transparentní. Ale ty peníze se vyúčtují až třeba po těch deseti letech a je to v podstatě jednoduchá administrativa. Nemusí se to dělat každý rok znovu a znovu.
– Plánujete otevřít váš areál ve Stodůlkách veřejnosti. Co si od toho slibujete?
Chceme zpřístupnit hlavně zahradu. Už to tak máme u budovy domova a centra denních služeb v Krči, kde k nám chodí maminky s dětmi na hřiště. Cílem je, abychom propojovali život místní komunity a ten náš. Abychom se neuzavírali do nějakého ghetta v tom smyslu, v jakém se dřív posílali lidé s postižením do pohraničí. Myslím si, že vzájemné potkávání nemusí být obohacující jen pro naše klienty, ale i pro veřejnost z okolí. I třeba školní skupiny si tu budou moct udělat vlastní program, což už jsme si vyzkoušeli s úspěchem během jednoho dne, kdy k nám přišla zhruba stovka školáků. Nejde to ovšem hned. Musíme ještě tu zahradu dovybavit nějakými prvky, aby měli lidé důvod sem chodit. A je třeba naučit pracovníky, aby se nebáli, že se něco stane, když sem přijde cizí člověk.
——————-
Kdo je Jakub Suchel?
Narodil se v roce 1973. Vystudoval VOŠ Jabok, později Fakultu humanitních studií UK. Následně pracoval v organizaci Život90 jako vedoucí poradenství. Ředitelem Diakonie ČCE – střediska Praha, dříve Diakonie Stodůlky je od roku 2008. Téměř celý život bydlí v Praze 5 na Smíchově, s manželkou Gabrielou vychovává pět dětí. Mezi jeho zájmy patří cyklistika a astronomie.
JAN PROKEŠ
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď