Je mistryní republiky v simulované zvukové střelbě. Sportu, který je určený pro nevidomé a slabozraké, se věnuje pouze dva roky, onemocněním oční sítnice však trpí od narození. Život i přesto bere s úsměvem.
ilustrační foto
„Jsem srandista, baví mě, když se lidé smějí,“ říká osmačtyřicetiletá Eva Macháčková ze Zlína. Od malička miluje sporty, mrzí ji však, že lidé mnoho věcí berou jako samozřejmost. „Řídit auto, motorku, to je opravdu vzácnost. Kdybych mohla, mám choppera a užívám si to,“ říká o svém životě.
Co to vůbec zvuková simulovaná střelba je?
Je to sport pro nevidomé a slabozraké. Vznikl u policie jako trénink střelby. Vymyslelo se to z toho důvodu, aby šetřili peníze za náboje.
Zbraň se upravila, vysílala paprsek na elektronický terč a policajti mohli mít tréninkových zásahů klidně tisíc a nic je to nestálo. My máme zakryté oči, protože někteří mají zbytek zraku jako já, jiní jsou zcela nevidomí a během soutěže potřebujeme mít všichni stejné podmínky.
Máme sluchátka na uších, ve kterých hraje flétna a my se orientujeme podle výšky tónu. Ten udává místo, na které mířím na terči. Jakmile zamířím na střed, flétna vydá nejvyšší tón, který musíme rozpoznat.
Může tento sport dělat i člověk, který nemá zrakový handicap?
Na závody jezdíme se svými průvodci, protože nás někdo musí na místo dopravit. Ti mají ve střelbě svou vlastní soutěž, která sice není oficiální, ale má svůj žebříček a svou kategorii. Pořádáme takovou sranda soutěž, kde jsme všichni společně, ale to je jen pro zábavu.
Jakou konkrétní nemoc máte vy?
Vidím z pěti procent. Mám od narození degeneraci sítnice. Od prvního dne mého života mi zraku začalo ubývat. Zmenšuje se mi zorné pole a vidím opravdu jen malý střed. Když se dívám na obličej člověka, vidím jeho oči, nos, ale pusu už ne. Periferně nevidím vůbec nic, proto miluji pohledy do dálky. Sice vidím jen svých pět procent, ale když je to v dálce, mohu vidět třeba celý dům nebo tři stromy vedle sebe.
Kolem vašeho zorného pole je tma?
Nemůžu říct, že by tam byla tma, tam je prostě nic. Stejně tak jako vy nevidíte za sebe, já nevidím více než malý výřez.
Sportu se věnujete dva roky. Jak je možné, že už vyhráváte první místa?
Já jsem prostě talent (směje se). Když jsem ještě mohla, hodně jsem sportovala, takže mám silné ruce a netřesou se mi, což je výhoda pro úchop zbraně. Mám hudební sluch, což taky hodně pomáhá. Když ho někdo nemá, těžko rozeznává tóny. Někteří pouze poznají, že tón je vysoký a že už by to mohl být on. Já ho ale slyším a poznám naprosto přesně.
Jak funguje systém soutěží?
Jednou měsíčně je soutěž v různých městech. Přes zimu máme prázdniny, takže je zhruba devět turnajů za rok. Sezóna vždy končí na konci října nebo v listopadu mistrovstvím. Soutěží zvlášť ženy, muži a dvojice. Mým partnerem ve střelbě je Zdeněk Hradil, který je velice šikovný a společně se nám spolu daří.
Kolik lidí se tomuto sportu věnuje?
Záleží, v kterém městě soutěž zrovna je. Průměrně se nás na soutěži sejde kolem čtyřiceti.
Říkáte, že dříve jste mohla sportovat více. Kdy vám lékaři diagnostikovali vaši nemoc?
Přišli mi na ni ve 24 letech, ale měla jsem ji od narození. Chtěla jsem si udělat řidičský průkaz a musela jsem podstoupit zdravotní prohlídku, kde jsem potkala poctivou paní doktoru a ta mi udělala test na periferní vidění. Zjistila, že vidím už jen na dvacet procent. Takže se hrozila a bylo po řidičáku.
Takže vy sama jste nevěděla, že nějaký problém máte?
Věděla jsem, že asi něco není v pořádku. Ale mozek se vám pokouší vytlačit nějaké katastrofické scénáře. Také jsem od první třídy měla nosit brýle, které jsem nenosila, protože jsem se sama sobě v nich nelíbila. Byly obrovské, věčně polámané a slepené izolepou. Doma jsem je tedy poctivě nosila, ale ve škole ne. Takže jsem si první myslela, že si za ten problém můžu sama.
Kdybyste je nosila, pomohlo by to?
Ne. Je to vrozená vada, která si žije vlastním životem. Byla jsem i na operaci, aby se průběh nemoci zpomalil, ale zastavit to prakticky nejde. Jediná spása pro mě bude digitalizace zraku, na které se už pracuje.
O co jde?
Do mozku do centra vidění se vloží čip se senzory a do oka se voperuje kamerka, která snímá obraz. Problémy jsou zatím v rozlišení v megapixelech. Kamera je velmi malá a vložit do ní dobré rozlišení je komplikované. Hodně si o tom čtu a dohledávám informace, je to zajímavé.
Dokážete tedy sama ještě číst a pracovat s počítačem?
Ano, ale už je to horší. Na levém oku mám výpadek i v zorném poli, což mi u čtení trošku překáží. Pravé oko to ale táhne a zatím to zvládám. Vydržím ale číst jen krátkou dobu.
Jak jste se dostala k simulované zvukové střelbě?
U mé choroby je jasný progres, slepota. Mám vodicího psa, takže jsem musela splnit orientační kurz, kdy jsem se učila chodit s holí. Tím jsem se dala dohromady s organizací Tyfloservis, která uvádí člověka, který přijde o zrak, zpět do života. Další organizací, s kterou jsem úzce spjatá, je SONS, což je Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. Pořádají spoustu aktivit a střelba je jedním z nich.
Jak často trénujete?
Tréninky máme přímo v SONSU, a trénujeme velmi málo. Asi třikrát měsíčně, zatím nám to ale stačí.
Mistrovství bude za pár týdnů. Chystáte se soutěžit?
Ano. Máme e-mailovou konverzaci, kde jsou všichni závodníci, a společně tam komunikujeme. Všem vždy z legrace píšu, že se těším, až jim vytřu zrak (směje se). Máme štěstí, že mezi námi není rivalita, ale spíše kamarádství.
Jakmile je člověk mistr republiky, co dál? Pořádá se například mistrovství Evropy?
Bohužel ne. Tento sport je akorát v Polsku, u nás, na Slovensku a možná ještě někde, ale určitě ne v celé Evropě. Je to spíše regionální sport. Od letošního roku se dokonce může už oficiálně střílet i z pušky.
Takže se rozlišuje několik kategorií?
Ano. Máte lehkou a těžkou pistoli a pušku. U každé kategorie máte tři nástřelné, a pak deset opravdových výstřelů. Po deseti ranách vám paní z počítače řekne, jak jste stříleli, například osmička na deváté. Devítka je orientace podle hodin, takže je to osmička v levém boku. Na konci po deseti střelách řekne celkový počet, jdete na druhou střelnici na druhou zbraň a opakuje se ten samý postup.
V listopadu si opět jdete pro vítězství?
Nervozita dělá svoje. U mistrovství opravdu cítíte chvění v nohách a velkou nervozitu. Já jsem soutěživá, mám ráda sporty a bez toho by to nešlo.
Co vám výhra přinesla do života?
S výhrou je to v tomto sportu velmi komplikované. Hledat sponzory je těžké. Ale když nevidomý za výherní místo získá tužku a zápisník, tak je to prostě hloupé. Co my si tam tak můžeme napsat? Chtělo by to sport přiblížit lidem, ale z toho hlediska, aby i ti sponzoři zapřemýšleli, že pro nás jsou třeba mnohem lepší USB flash disky. Máme na nich spoustu věcí. Informace, audio knihy, a to jsou věci, které by nám určitě pomohli a udělali radost.
Takže je to v podstatě jen o pocitu získání titulu?
Původně jsem za tím šla určitě z toho sportovního hlediska. Dneska už je to o tom, že znám spoustu úžasných lidí. Vždy se na ně těším, mám tam pár velmi blízkých přátel. Takže je to už hodně o kamarádství. Máme se rádi a vzájemně se podporujeme.
KAROLÍNA MACHŮ
Kroměřížský deník
http://kromerizsky.denik.cz/
Přidejte odpověď