Rozbitá pračka a závada na elektrickém invalidním vozíku se pro paraplegičku Lenku a její malou dceru málem staly likvidační. Protože byl rodinný rozpočet už tak napjatý, musela kvůli opravě obou zařízení sáhnout po kontokorentu. Postupně rostoucí úroky ji však vehnaly do dluhové pasti. Zachránil ji finanční příspěvek Sociálního nadačního fondu města Brna a Jihomoravského kraje (SNF).
„SNF působí jako rychlá finanční injekce, která má za úkol odvrátit úplný sociální propad lidí, kteří se – často ne svojí vinou – ocitli v tíživé životní situaci,“ vysvětluje předsedkyně správní rady SNF a primátorka města Brna Markéta Vaňková.
Důvodem vzniku SNF byla mezera v systému. Pro řadu netypických sociálních případů totiž neexistují dávky. Proto v situacích, kdy selhávají standardní nástroje sociální pomoci, pomáhá SNF. Žádosti o příspěvky přijímá fond v průběhu celého roku. Jednou za čtvrtletí se schází správní rada, která rozhodne o konkrétní finanční podpoře.
Ztráta zaměstnání kvůli úrazu, nedobrovolné stěhování, které způsobily dluhy partnera, balancování nad dluhovou pastí kvůli chybějícím alimentům, nízké příjmy, ze kterých není možné uhradit edukační akci pro nadanou dceru – to jsou jen střípky smutných příběhů, kterými se každé čtvrtletí probírají pracovníci ze SNF. Letos podali pomocnou ruku 39 lidem, kteří se ocitli v krizi, a přispěli částkou ve výši 514 597 korun.
„Často se na nás obracejí lidé, kteří nemají žádné rodinné ani sociální zázemí. Dlouhodobě žijí na hranici minima a nejsou schopni vytvářet si finanční rezervy. Do existenční krize je pak dokáže přivést i náhlá ztráta zaměstnání nebo pár nečekaných výdajů,“ uvádí místopředsedkyně SNF Monika Škorpíková.
Finanční prostředky z fondu v prvním čtvrtletí posloužily například na úhradu zdravotních pomůcek, doplatků na léky, speciální techniky pro vozíčkáře, pomůcek pro děti nebo základní domácí vybavení pro ty, jež se rozhodli v bydlení osamostatnit.
„Při rozhodování o schválení žádosti je pro nás v těchto případech důležité i doporučení sociálních pracovníků místně příslušného orgánu sociálněprávní ochrany dítěte nebo neziskových organizací, které jsou s žadateli v přímém kontaktu,“ doplňuje Škorpíková.
Rozpočet, se kterým fond disponuje, pochází z veřejných i soukromých zdrojů. SNF aktivně oslovuje i nové donátory. Zapojit se může i široká veřejnost, jednorázové nebo dlouhodobé příspěvky mohou lidé posílat na transparentní bankovní účet veřejné sbírky SNF: 225782453/0600.
„Jednoho dne odešel do práce a už se nevrátil,“ popisuje svůj příběh paní Hana
Paní Hanu opustil ze dne na den manžel, nechal po sobě dluh ve výši 600 tisíc korun a rodina kvůli němu přišla o byt. „Kdyby nebylo rodičů, nejspíš skončím s dětmi někde na ulici. Na vystěhování jsme měli jen 6 hodin,“ popisuje své vzpomínky paní Hana.
U rodičů bydlela se svými syny (13 a 17 let) přibližně měsíc. Bydliště rodičů však bylo tak daleko, že se dlouhodobě nedalo zvládat dojíždění za prací a do školy.
Tato situace je brzy donutila hledat si bližší bydlení. Kvůli napjatému finančnímu rozpočtu, ze kterého každý měsíc odchází 4 000 na splátky manželových dluhů, se uchýlili do azylového domu.
„Najednou jsme se ocitli mezi skupinou lidí, kterým nevadí být celý život závislí jen na sociálních dávkách a pracovat načerno. Vzdělání nepřikládají výraznou váhu. Podle mě je škola základ, což učím i kluky,“ vysvětluje paní Hana.
Jejímu manželovi mezitím soud vyměřil alimenty. Z těch nezaplatil ani korunu. Dlužná suma se doposud vyšplhala na 200 tisíc korun. „Úplně se mnou přestal komunikovat. Později se občas ozval, když chtěl vidět kluky. V tom jsem mu nebránila, nechci děti používat jako rukojmí pro zaplacení alimentů. Je to pořád jejich otec, chci, aby spolu měli dobrý vztah,“ pokračuje paní Hana.
Kvůli nezaplaceným alimentům, které jí v už tak omezeném rozpočtu výrazně scházely, na něj podala trestní oznámení. Protože nešlo o jediný škraloup jejího muže, soud ho za to poslal do vězení na 12 měsíců nepodmíněně.
V této chvíli jsou již rozvedení. Manželství skončilo po 16 letech. Paní Hana nyní pracuje na svém oddlužení a také na zajištění bydlení v lepších podmínkách. Za pomoci Sociálního nadačního fondu se mohla po 2 letech v azylovém domě odstěhovat do pronajatého bytu.
„Fond mi přispěl na úhradu kauce a prvního nájemného. To je pro nás obrovská pomoc. Kdo se nikdy nedostal na úplné dno, nedokáže si představit, jak vděční jsme za jakoukoliv podporu,“ uzavírá paní Hana.
Po odchodu manžela se zhroutila ona i její děti. Několik měsíců strávila v péči psychiatra. Nyní se jí postupně daří dávat svůj život do pořádku – má práci, která ji baví, synové prospívají ve škole a konečně se nastěhovali do podnájmu, kde má každý z nich svůj pokoj.
Přidejte odpověď