Už dvacetileté výročí v příštím roce oslaví sledge hokejový tým, který byl vůbec jako první založený v roce 1999 ve Zlíně. Určený je pro hráče, kteří mají postižení v dolní části těla.
Zlín – „Kdyby někdo teď viděl naši první sledge výbavu, asi by se hodně zasmál. Jsou to už vyloženě exponáty muzea, takové rarity,“ vzpomíná v rozhovoru pro Zlínský týden zdravotně handicapovaný devětatřicetiletý Petr Julina, který byl jedním z těch, kteří stáli u zrodu zmíněného sportu ve Zlíně. Nyní se stará o vedení celého klubu, a jak sám říká, má ho už občas doslova plné zuby. Zlínský klub načíná letos dvacátou sezonu, kdy Petr a jeho bratr Pavel, který ač je zdravý hraje, dostali před uplynulým pátečním duelem ocenění za dlouhodobý přínos zlínskému sledge hokeji.
Jsou totiž u něj od samého začátku.
– Jaké máte ambice s klubem do budoucna?
Já už ani nevím. Snad jen, aby se našel někdo jiný a začal šéfovat klubu místo mě. Já ten sport sice miluji, ale už ho mám také plné zuby. Je toho strašně moc. U sledge hokeje sezona neskončí v březnu a pak máme na čtyři měsíce klid. Naopak totiž funguje dvanáct měsíců v roce. Někdy jej řeším dokonce i mezi svátky v prosinci. Ne že bychom udělali my nějaké chyby, ale vždycky se něco najde. I přímo na Štědrý den jsem musel sledge hokej řešit. Je to pro mě vysilující. Navíc to není má hlavní práce…
– Takže je to pouze volnočasová aktivita?
Ano, sport mě neživí. Pracuji ve středisku volného času v Bartošově čtvrti ve Zlíně. Určené je zdravotně postiženým dětem, které tam mohou díky různým aktivitám trávit svůj volný čas.
– Jací jsou vlastně hráči? Neužírají se svým handicapem?
Vůbec ne. Většinou jsou to kluci s postižením dolních končetin, například mají přerušenou míchu. Musí být takzvaně, jak my tomu říkáme, dobře štíplí. To znamená, že musejí mít zdravé ruce. Jinak oni jsou schopni se na tom ledu s trochou nadsázky zabít. Jdou po sobě s dravostí, ne že by se chtěli schválně zmrzačit. Znají se, jsou kamarádi, po ledu si zajdou spolem na pivo. Ale na ledu si absolutně nic nedarují (smích). Z handicapu si vůbec nic nedělají…
– Jak hodnotíte téměř dvacetiletou existenci sledge hokejového týmu ve Zlíně?
Teď je to radost, co se týče české ligy, tam jsme čtyřikrát v řadě vyhráli, navíc jsme čerstvě teď v sobotu vyhráli domácí turnaj LAPP Cup, který je nejlepší v Evropě. Pohárů máme hodně, stejně jako všelijakých ocenění. Vedla k tomu ale dlouhá cesta.
– Zahrajete si ještě také?
Dříve jsem hrával, ale hlavně vždycky spíše trénoval ostatní. Nemohl jsem jej hrát na vyšší úrovni. Měl jsem potom problémy se zády, vyjely mi plotýnky, takže už své zdraví nechci pokoušet. Navíc od roku 2013, co padl klub kompletně na má bedra, tak už nemám moc čas dostat se na led. Při trénincích je pořád co dělat, pořád je kolem sledge hokeje hodně práce… Členů nyní máme kolem dvanácti až patnácti.
– Je to hodně či málo?
No, číslo se mění podle zdravotního stavu hráčů. Ligu budeme hrát s asi jedenácti hráči a podle mě jsou počty v celé České republice stejné. Prostě není tolik handicapovaných, kteří by hráli. Myslím si, že znám hodně postižených lidí, kteří by mohli hrát, nemyslím jen sledge hokej, ale cokoliv. Ale oni nechtějí. Raději budou „hongat nohama“ a nadávat, jak se o ně stát špatně stará. To je to nejhorší, pak skončí špatně. Ale nechci je všechny házet do jednoho pytle. Je to celorepublikový problém. A přitom třeba zrovna sledge hokej je krásný, i když náročný sport.
– V čem jednoduše řečeno spočívá?
V tom, že je to vlastně varianta ledního hokeje. Akorát s tím rozdílem, že zdraví hráči se odrážejí nohama. Naši musí všechno utáhnout rukama a břišními svaly. Když jsou dobří, dostanou se do světa, na mistrovství, na nějaké turnaje. Všechno je to ale dřina. Nikomu to nespadne do klína. Když se hráč vypracuje, pak je to krása…
– Když se ještě vrátíme na začátek před dvacet lety, jak to všechno ve Zlíně začalo?
Já jsem se ke sledge hokeji dostal přes pány Herinka a Vrbku. Viděli tento druh sportu na Zimních paralympijských hrách v Lillehammeru v Norsku v roce 1994. Napadlo je, že by tým mohli založit i tady. A tak první klub vznikl v roce 1999 ve Zlíně, poté na dalších místech v republice. Nejdříve jsme nevěděli, co dělat, speciálně sáně, hokejky a výstroj jsme si vyráběli doma na mašině. Hokejky dělali z dřevěných prahů. Nakonec nezbývalo nic jiného než začít sbírat zkušenosti, jezdit a jezdit. Pokud jsme chtěli hrát, museli si všichni své věci kupovat pak za své peníze. A teď jsme to dopracovali tam, kde jsme… Nejlepší klub v Evropě, když pomineme Rusko.
JARMILA KUNCOVÁ
Kroměřížský deník
http://kromerizsky.denik.cz/
Přidejte odpověď