Na začátku byla touha dělat něco užitečného. A tak se osmatřicetiletý Ondřej z Krnova stal dobrovolníkem.
Krnov – Zdá se vám, že máte málo času? Možná je to jen otázka priorit. Ondřej hlavně chtěl ve volném čase dělat něco užitečného. Mohl sedět u počítače, chodit do hospody, odpočívat. On se ale místo toho rozhodl, že se stane dobrovolníkem. Ne, že to zkusí, ale že to zkrátka bude dělat.
To bylo více než před rokem. Kontaktoval pracovníky krnovského Dobrovolnického centra Slezské diakonie a vyslechl si možnosti. Docházet do nemocnice pokaždé za někým novým nebo navštěvovat domov seniorů nechtěl. Chtěl stálého klienta. A tak poznal Jirku.
Jiří je jeho vrstevník, kvadruplegik, pohybuje se na vozíčku. „Nevěděl jsem úplně přesně, co jeho postižení znamená, co Jirka dokáže, nakolik se s ním dá normálně mluvit. Přišel jsem za ním do Harmonie (dům s pečovatelskou službou, pozn. red.), kde bydlí, což bylo pro mne velmi nezvyklé prostředí,“ vzpomíná na začátky Ondřej.
„Vidím to jako dnes. Vešel do dveří, měl dost vylekaný obličej,“ směje se Jiří a Ondřej pokračuje: „Zeptal jsem se ho na začátku, jestli se tu o něj aspoň starají pěkné holky.“ A co na to Jiří?
„Jirka tehdy odpověděl: to záleží jen na tom, co si pod slovy pěkná holka představuješ. To byla rafinovaná odpověď, takže napětí ze mě hned potom spadlo, a věděl jsem, že to půjde,“ usmívá se Ondřej.
MUŽI JSOU VZÁCNÍ
Jiří se na svého nového dobrovolníka velmi těšil. Muži jsou totiž v oblasti dobrovolnictví dost vzácní. Jiří byl celý svůj život obklopen spíše ženami, a tak tuto možnost velmi vítal. Dnes, po více než roce, je jasné, že si pánové „sedli“.
Ondřej dochází za svým klientem jednou týdně na dvě hodiny, vyřizují věci na počítači, maily, facebook, povídají si, chodí ven. „Je to v pohodě, už jsme toho dost zažili,“ hodnotí společný čas Ondřej.
„A nemáš ze mě někdy ponorkovou nemoc? Nelezu ti na nervy, třeba proto, že jsem hodně ukecaný?“ ptá se Jiří. „Ne, nevidíme se zas tak často,“ uklidní ho Ondřej.
DŮKAZ TOLERANCE
„Rozumíme si dobře, přestože jsme oba volili jiného prezidenta,“ předkládají společně asi největší důkaz vzájemné tolerance.
Oba mají narozeniny v dubnu. Ondřej 38., Jiří 35. A jaké mají přání? „Chtěl bych hlavně zdraví pro mou babičku,“ odpovídá Jiří. Babička se o něj po úmrtí maminky spolu s partnerem matky starala, ale vzhledem k tomu, že Jiří potřebuje 24 hodinovou péči, už to nezvládala.
„Když člověk vidí ty postižené lidi takhle dohromady, přál bych si, aby takové nemoci jako má Jiřík vůbec neexistovaly,“ přidává své přání Ondřej.
HAMBURGER CESTOU
V dobrovolnictví chce pokračovat. „Baví mě to, mám dobrý pocit, že Jirkovi pomáhám. Když zavolá, jdu za ním přes půl města, po cestě mu vezmu hamburger a nealko pivo, aspoň se i projdu a cestou hraji Ingress, což je obdoba geocahingu, na mobilu,“ uzavírá Ondřej.
GABRIELA MATHIASOVÁ
Bruntálský a Krnovský deník
http://www.bruntalsky.denik.cz/
Přidejte odpověď