Reportáž ČT 2 o zdravotně postižených v Maďarsku, kteří marně hledají práci, aby ji nakonec našli v nadační kavárně.
ilustrační snímek
osoba
Žiji v Abádsaloku, to je přes 150 kilometrů od hlavního města na břehu řeky Tisy. Vyvíjela jsem se ve špatné poloze na zádech. Takže v lůně mé matky moje levá noha nedovolila vývoj pravé nohy. Tak to je. Je to možná taková karma, nebo osud, nevím. Určitě bych byla jiná, pokud by se to nestalo. Mnohokrát se stalo, když jsem poslala svůj životopis bez uvedení skutečnosti o zdravotním postižení, že mě zavolali k pohovoru. V těchto případech obvykle byli manažeři a personalisté téměř šokovaní, ale to je jen jedna věc. Pokud jsem to uvedla k životopisu, nikdy jsme se k tomuto bodu ani nedostali, nepřišla ani prostá odpověď: Ne. Díky. Někdo prostě soudí takhle na dálku. Domnívám se, že slovo dostupnost začíná v naší vlastní mysli a pokud se nám podaří udělat si v sobě nějaký pořádek a vědět, kde stojíme ve světě, kde najdeme svoje místo, pak začneme dosahovat dostupnosti v širším rozsahu. Nejdřív v našem bezprostředním okolí, pak s lidmi, v autobusech, v tramvaji, v metru.
osoba
Když jsem byl malý a začal jsem chodit, tak jen po špičkách. Pak jsem měl operaci, kde mi řezali Achillovu šlachu, abych chodil po celých nohou, ale potom nenásledovala pořádná rehabilitace s terapeutickou gymnastikou, takže mé svaly se pomalu začaly ztrácet. Měli jsme poměrně těžké dětství. Náš rodinný život byl poněkud neuspořádaný. Ztratili jsme náš dům, moji bratři byli v dětském domově a já jsem byl v Pešti dva roky na státní internátní škole, pak se mi podařilo dostat se za bratry. Byli mladší a říkali, že jejich otec jsem vlastně já. Snažil jsem se je vést dobrým směrem. Čekal jsem, až se dopravím dolů. Na univerzitě reformované církve jsem požádal děkana dopisem, že bych chtěl univerzitu navštěvovat a jak, že by se to dalo provést.
osoba
Možná by se mi to podařilo. Já se stanu právním asistentem, když dokončím čtyřsemestrální kurz. Chtěl bych pracovat na získání práv pro zdravotně postižené.
osoba
Není možné najít práci. Ale opravdu do toho musíte dát vše.
osoba
Snažím se pracovat od 16 let. Také jsem se ucházel o práci v jednom z velkých řetězců rychlého občerstvení, ale nikdy jsem nedostal odpověď, takže se to nepodařilo. Přihlásil jsem se přes Facebook do kavárny s názvem Nikdy to nevzdávej. Zaslal jsem životopis a motivační dopis. Zavolali hned toho večera, dohodli jsme se na další den na zkoušku. Myslel jsem, že tentokrát to bude fungovat. Položili sklenice a jídlo na tác, aby zjistili, jestli to zvládnu.
osoba
Můžu pracovat třikrát víc než ostatní jen, abych ukázala, že ano, že to zvládnu, mohu to udělat a já to udělám.
zakladatel nadace
Nejde jen o mladé lidi s obtížným osudem, ale o talentované lidi, kteří mohou dát hodně ostatním. Tato myšlenka je jádrem naší nadace, její podstatou. V této chvíli pracuje v nadační kavárně 24 osob se zdravotním postižením a můžu říci, že 80 % zaměstnanců je zdravotně handicapovaných. Tady v nadaci Nikdy to nevzdávej bychom rádi nabízeli zkušenosti, základní pocit i zázrak pro zdravotně postižené, že jsou potřební. Jsou nesmírně vděční za to, že dostanou příležitost pro život.
osoba
Mám kolegu, který utřel a vyleštil každý nůž čtyřikrát, jen proto, že s výsledkem nebyl spokojený.
osoba
Já jsem zodpovědná za komunikaci kavárny na Facebooku, na její domovské stránce a snažím se udržovat vztahy s médii.
osoba
Domnívám se, že tato kavárna jsou jako malá dvířka k dalším podobným místům, aby si lidé uvědomili, že zdravotně postižení jsou vynikající pracovní síla.
zakladatel nadace
Máme tolik společných plánů, jak to udělat v mezinárodním měřítku, přinést ještě více zkušeností do Maďarska, do nadace, do komunity handicapovaných.
Přidejte odpověď