Traumata v dospělosti

Traumatické otřesy, které nás mohou potkat v dospělosti, ať to jsou autonehody, ať je to smrt blízkého člověka atd. O nich ve studiu ČRo Dvojka hovořila terapeutka Ivana Dlouhá.

moderátor
Traumatické otřesy, o jakých to, paní Dlouhá, budeme mluvit, co všechno se dá do téhle té kapitoly zahrnout?

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
To je stav, kdy vás vyvede nějaká událost, nějaká věc z rovnováhy dušení, ale může to být i psychickým nějakým nebo fyzickým nějakým traumatem a vyvede vás to z duševní rovnováhy. Ty reakce jsou různé, podle toho, co se děje, co se stalo. Téměř každý z nás zažíval nějaké stresové situace nebo depresivní situace, ale tohle je ještě mnohonásobně horší. Tam dochází, můžeme jako příklad uvést třeba dopravní nehody, úmrtí v rodině, rozvody nebo nenadálé nějaké události jako je třeba přepadení, znásilnění a tak podobně.

moderátor
Může takový stav přivodit třeba diagnóza?

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
Ano, tento stav nejčastěji my vídáme, když vám někde nepřipraveně řekne nějakou diagnózu, která by mohla končit smrtí nebo nějakým velmi vážným, velmi vážným zdravotním handicapem nebo jak to říci, zejména se to týká, pokud se to týká vašeho dítěte, tak to vás dokáže velmi vyvést z té duševní rovnováhy. Ono to často se stává v souvislosti i s oznámením, že máte třeba nějaké nádorové onemocnění, takže i tady je to možné, záleží na individualitě, někdo některá traumata zvládá v pohodě a snad s takovým jako s nonšalancí bych řekla.

moderátor
Dají se traumata zvládat v pohodě? To jsou podle mě dva termíny, které vůbec nejdou dohromady.

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
Ano, tady jsem řekla něco, co se vylučuje. Někdo, kdo třeba na oznámení rozvodu, když se budeme bavit konkrétně, někdo řekne: „Dobře, tak se rozvedeme a já to zvládnu,“ někdo oznámením, že ten druhý chce odejít, se prostě dostane do takového stavu, že není schopen dál fungovat tak normálně jako byl doteď. Takže i tady je individuální vlastně reakce na tenhle ten stres, na tenhle ten hodně velký stres.

, moderátor
Vy jste terapeutka, jaká je šance, že se člověk za pomoci například terapeuta z podobného traumatu dostane, to je asi velmi individuální stejně jako ta doba jakou to může trvat?

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
Hm, hm, tam záleží jaké to trauma je, jaký ten zážitek je a pokud ten člověk přijde včas k pomoci a nesnaží se to zvládat sám a baví se s tím, co se mu stalo, se svým okolím, tak je velká, velká naděje, že ten člověk tyhle ty stavy zvládne rychleji a nebo za pomoci někoho jiného. Ono se říká, že sdílená starost je poloviční starost a tady to platí také. Najít si někoho, rodinu, někoho blízkého nebo psychoterapeuta, někoho prostě s kým o tom budu mluvit, a čím dřív tím líp v těhle situacích. Určitě je to vázáno na to, aby ten člověk pochopil, co se stalo, aby ho neodsuzoval. Mně třeba se někdy stane, že okolí odsoudí toho člověka, vždyť si o to říká, on si za to může sám, tak to přece není, tomu člověku se něco stalo a musí se pomoci a ne hledat, hele, ono to bylo tak, ne, teď je mu zle, teď se mu musí pomoci.

moderátor
Je takový stav, cosi, co probíhá pouze vnitřně v uvozovkách řečeno na duši, dejme tomu v hlavě, nebo ho provází i nějaké fyzické projevy? M“že nás prostě a jednoduše trauma bolet?

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
Ano, je tam u duševní i fyzické projevy tam jsou. Tam psychické projevy můžou být, že člověk se straní okolí, uzavře se do sebe, vidí některé věci, které mu to budou připomínat tu situaci, kdy mu bylo takhle velmi ublíženo. Takže třeba snaží se být doma nechodit ven a tak podobně, ale provází tyhle ty zážitky i fyzické projevy, to znamená bolesti hlavy, bolesti trnutiší a tak podobně.

posluchačka
Dobrý den. Já jsem před čtyřmi lety způsobila autonehodu, nešlo o nic vážného, snažila jsem se jen uhnout psovi na vozovce a strhla jsem auto do příkopu. Mně se nic nestalo, ale kamarádka, která seděla vedle mě, nebyla připoutaná a měla lehký otřes mozku. I když jsem předtím řídila asi osm let, tak od té doby jsem za volant nesedla. A jenomže teď jsem změnila práci a měla bych začít řídit a prostě se bojím sednout za volant. Tak jsem se chtěla zeptat, jak by člověk měl v téhle situaci začít vůbec? Děkuji za odpověď, Lenka.

moderátor
Ne, že bych to chtěl zlehčovat, ale ten případ, který jsme slyšeli od Lenky vlastně ještě nedopadl tak špatně, nikdo nepřišel o život, byl tam ten otřes mozku a tak dále, ale na Lence to následky zanechalo, co s tím?

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
Na každém člověku záleží jak tyhle ty traumata bude prožívat. Nejslabší jsou ti lidi, kteří jsou zranitelnější a nedokáží si rozumově zdůvodnit, proč se to stalo, jak se to stalo a jak z toho hlavně věn, to jsou děti a důchodci nebo starší lidé. Tady věřím, že Lenka by tohle to mohla zvládnout, ale chce začít zase pomalu. Jestliže přestala řídit a ten zážitek tam je, mohou se objevovat ve snách třeba určité útržky z těchto zážitků, může to člověk nést, a protože Lenka se vzdala řízení automobilu na ty roky, tak bude potřebovat začít úplně od začátku. Tělo by možná, záleží na ní jak ona se cítí, možná vyhledat psychoterapeuta nebo nějakého, někoho, kdo ji poradí a řekne: „Musíme začít znovu,“ aby se zbavila těhle těch, aby se otevřela s těmito problémy a řekla, kde ji to nejvíc tíží a proč se ji vlastně stalo to, že přestala řídit. Tam bude taková obava, aby se tohle zase nestalo znova, to znamená začít na nějakých trenažérech, někde v uzavřeném místě, kde se nemůže srazit s autem a tak podobně. Takže začít jako autoškola zase od začátku.

moderátor
Jak se zbavit pocitu viny, protože to je asi klíčový moment, kdy člověk se viní z něčeho, na čem nenese tu odpovědnost, no, ale říká si neustále no, kdybych tehdy neodešel jsem, kdybych byl tady, kdybych udělal to nebo ono.

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
To je běžné, ano, to je jedna minuta vám změní kompletně život v tomhle tom případě. Takže ono nemá cenu se vracet zpátky a říkat si tenkrát jsem měl udělat tohle, to nejde změnit přeci, takže pojďme dál a pojďme se podívat jak se dá žít i s tímhle tím problémem. Musíme vždycky najít další cestu a ne se neustále vracet. S minulostí se žít opravdu nedá.

redaktorka
Píše nám Pavlína: „Stala se mi taková věc, že jsme v podnikání se stali obětí finančního podvodu, který se sice vyřešil, ale to řešení nás stálo hodně psychických sil a vypětí. Je to 10 let, mně je teď 50 a těžko jsem se s tím někomu svěřovala. Málokdo to chápe, když neklopíte hlavu, vypadáte poměrně spokojeně. Problém je v tom, že pokud mám takový nějaký problém znovu řešit, začne se mi třepat brada, bolí mě ramena, nejsem schopná reálně uvažovat, mám prostě strach z lidí, že mě někdo podvede. Co s tím?“

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
To je dlouhodobě nezvládnutý trauma, který jste zažila, našla jste si cestu kudy věn. Většina lidí hledá v tomhle případě nějakou radu, nějakou pomoc. Asi bych být na vašem místě našla nějakého psychoterapeuta, psychologa ať mi poradí co dělat dál. Ono potřebujeme zjistit jak dalece ta vaše psychika utrpěla nějaké ten negativní zážitek. Takže asi popovídat, najít někoho, kdo vám v tomhle tom porozumí, pochopí, co se děje.

moderátor
Díky za odpověď. Vítáme v tuto chvíli prvního telefonujícího posluchače či posluchačku. Hezké dopoledne i vám.

osoba
Dobrý den. Prosím vás, já bych se chtěla zeptat paní psycholožky, mám takový příběh. Náhle mně zemřel manžel na nový rok ráno a žiju pořád s pocitem, že se té smrti dalo zabránit, protože 30. prosince jsem mu volala sanitku, ta ho odvezla do určité nemocnice a za 3,5 hodiny ho vrátili zpátky a on další den, kdy jsem mu volala, protože se mu přitížilo znova, volala jsem sanitku a odvezli ho do další nemocnice a tam potom nad ránem v 5:45 zemřel. Tak jsem a zemřel na něco, čemu se dalo podle pitevního nálezu zabránit. Tak bych se chtěla zeptat, jak bych se měla vyrovnat teda tady s tímto stavem, když pořád je to sice už dva měsíce, ale pořád žiju s pocitem, že prostě té smrti se dalo zabránit. Děkuji za odpověď.

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
Velmi smutná situace. Vy minimálně 3, 4 měsíce to je takové to asi nejbolestivější období po tomhle tom zážitku budete mít takové těžké období, ale nenechte si to jenom pro sebe, zkuste najít někoho s kým můžete o tom mluvit. Situaci teď nezměníte, je potřeba si to uvědomit. Já vím, že je to velice těžké a nejde to jen tak, budou ty první měsíce pro vás velmi smutné a jsou situace, se kterými se my sice nějak porovnáme, ale nesmíříme se s tím nikdy v životě, ale prostě musí se jít dál a ten život pokračuje. Takže najděte někoho s kým budete možná nebo moci o tom mluvit určitě.

moderátor
Držíme vám palce. A vítáme ještě jednoho posluchače či posluchačku. Hezký den i vám.

osoba
Pane doktore, prosím vás pěkně, já jsem už několik let velmi zoufalá, protože vlastní syn se mnou nemluví. Stalo se to po smrti manžela, kdy teda nedostal to, co chtěl v dědictví, ale normálně dostal víc než měl, ale chtěl všechno zkrátka. Ale stalo se to, že se mnou přestal mluvit, vůbec se mně vyhýbá, neodpovídal mi, já pořád dolézala, napsala jsem mu spoustu dopisů, pak jsem dokonce dokázala, že se se mnou jednou sešli, ale to nesměj ani děti, protože to jako maj zakázaný. Co mám, co můžu dělat, co můžu dělat mi řekněte?

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
Za prvé bych se s tím smířila, že děti jsou samostatný dospělý a můžou si o svém životě rozhodovat samy, to je první věc. Druhá věc, že bych pomalu se zkoušela zeptat, kde je ta chyba, co ten syn vidí jako chybu, co jsem udělala já špatně a jak to on vidí? On může některé věci úplně jinak než si je vykládáte vy. Ono to nemusí být jenom tím, že chtěl dostat víc nebo míň. Je potřeba si uvědomit, že i on potřebuje babičku na hlídání, takže možná začít tady, prostě najít nějaké společné věci, které by vás mohly sblížit zpátky. Říct mu, že vám velmi záleží na tom, abyste se viděla, když nechce vidět on vás, tak aspoň ty děti, aby vám je půjčoval, a tam by možná mohl být ten společný nějaký cíl.

redaktorka
Například Eva se ptá: „Kam se obrátit v případě, že potřebuji okamžitou pomoc v této oblasti. Objednací lhůty u odborníků zvláště ve velkých městech jsou několikaměsíční a pak jsou často u zbytečné. Z vlastní zkušenosti kolegyně prožila velkou rodinnou tragédii a v jejím důsledku spáchala sebevraždu. Jako introvert se nedokázala s nikým z okolí o svém trápení podělit a ještě ten den, kdy se to stalo, hledala oporu u odborníků, pravděpodobně nenašla, a tak skok z 20. patra to vyřešil.“

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
Hm, to je velice těžký. Každý člověk, který má takovýhle zážitek, by měl najít nejbližšího psychologa, psychiatra, psychoterapeuta, je jich v okolí určitě dost a když potřebuju pomoc, tak klidně půjdu třeba do okresního města, kde mě nikdo nezná, abych neměla nějaký pocit, že tady to říct nemůžu všechno. Ale máme přeci takovou linku nebo linky první pomoci, kam můžeme zavolat a určitě nás vezme. Jestliže řeknu mám teď takovýhle problém a potřebuju pomoc dneska hned, tak bereme lidi, kteří potřebujou takhle akutně pomoc a nenecháváme je svému vlastně osudu napospas.

moderátor
Říkala jste v okolí jich je jistě dost, skutečně to platí? Nemluvíme jenom o destinacích okolo velkých měst a tak dále? Když někdo bude bydlet kousek od Bruntálu někde v kopcích, má to stejně jednoduché?

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
Má to trošku těžší, ale v každém krajském městě ty poradny jsou a ty krajské města nejsou tak daleko, krajská města nejsou tak daleko, aby ten člověk nemohl, když mu je takhle těžce, tam dojet.

, redaktorka
Veronika se ptá: „Přednedávnem se v naší rodině stala tragická událost, při které za dramatických okolností zaviněním, opilého řidiče zemřel 29letý syn mé sestřenice. Rodina je událostí otřesená ale nic to není proti tomu, jak se cítí rodiče a sestra zemřelého. Můžete mi poradit jak se k nim máme chovat? Od pohřbu jsme se neviděli a já se bojím prvního setkání. Moc bych je chtěla podpořit, ale nechci zbytečně hlubokou ránu otevírat.“

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
V první řadě bych se zeptala, jestli, když přijedu, jestli můžu přijet, jestli jsou schopni mě přijmout k sobě, jestli se neuzavřeli. A pokud se neuzavřeli, já myslím, že budou rádi, když jim trošinku zpestříte svoji přítomností ten den, to znamená přijet, přinést dort a nemluvit o tom do té doby dokud nezačnou oni. Věřte tomu, že téhle události oni jsou tak plni, že začnou mluvit sami. Takže vy jim můžete jedině pomoc a nechat je povídat, neradit, nesoudit, neřešit, jenom poslouchat, tím uděláte často největší práci.

moderátor
Má se člověk o takový kontakt, protože to téma je velmi důležité, nemusí se týkat bezprostředně toho postiženého v uvozovkách, ale toho okolí, má se člověk o ten kontakt pokoušet, aktivně ho sám vyvolávat, anebo opravdu, když cítí, že to není ještě v pohodě prostě a jednoduše čekat až to bude lepší nebo až se ta situace trochu změní?

Ivana DLOUHÁ, terapeutka
To záleží na tom postiženém člověku. Někdy se ten člověk uzavře a vůbec nevychází třeba z bytu, je uzavřený, nechce s nikým mluvit, nechce s nikým nic řešit, bojí se toho okolí, má pocity depresivního stavu pro sebe, má pocity, že mu každý může ublížit, zranitelnosti, bezmoci, ale čím déle se bude on v tomhle utápět sám, tím hůře se mu pak bude pomáhat, to znamená asi bych s ním mluvila, ale není třeba jitřit rány. Vždyť je tolik věcí, které můžete začít mluvit nezávazně nebo které byly předtím, navázat na to nějaké věci, které ho nebudou bolet, prostě ho jenom vytáhnout z té ulity, pomoc mu, ale ne za každou cenu. Poradit se klidně s odborníkem jak na to, říci situaci, každá situace přináší jiné řešení.

moderátor
. Naším hostem byla terapeutka Ivana Dlouhá. To téma přesto, že je smutné a závažné, tak nepochybně zajímavé a téma, které si zaslouží naši pozornost, takže já věřím, že se k němu někdy v budoucnu opět vrátíme. Mějte se pěkně, díky.