Někdy je zvuk pípání posledních sekund natolik vysoký, že se musí spolehnout na startéra a jeho odpočet na prstech rukou, než se spustí ze svahu dolů. Jinak česká lyžařka Tereza Kmochová žádnou pomoc nepotřebuje, a přestože od narození neslyší, vyrovnaně soupeří se závodnicemi, které žádný hendikep nemají.
foto: Kmochová
Sympatická blondýnka z Harrachova je dokonce poráží a do poslední chvíle bojovala o účast na olympijských hrách v Pchjongčchangu. „Měla jsem šanci, bohužel jsem zůstala první pod čarou. Už mi to těsně nevyšlo na olympiádu do Vancouveru. Jsem ráda, že si to můžu vynahradit na deaflympiádách,“ uvedla včera na Olympijském festivalu v Brně při besedě v redakční zóně Deníku.
Na deaflympiádách, tedy olympijských hrách pro neslyšící, patří mezi největší hvězdy. Při dvou účastech získala deset medailí, v roce 2015 v ruském ChantyMansijsku přepsala historii, když ovládla všech pět disciplín alpského lyžování.
Předloni si vysloužila ocenění pro nejlepší neslyšící sportovkyni světa. „Konkurence mezi slyšícími je mnohonásobně vyšší, což mě žene dopředu.
Na deaflympiádách závodí jen pár dobrých holek, přesto mám před každým závodem hrozné nervy, jak to dopadne,“ usmála se Kmochová.
Sedmadvacetiletá lyžařka si nejvíc považuje úspěchy mezi slyšícími sportovci, loni se prosadila mezi čtyři nejlepší domácí lyžařky a reprezentovala Českou republiku na mistrovství světa ve švýcarském Svatém Mořici. „To je pro mě jeden z největších úspěchů,“ přikývla.
Narodila se se stoprocentní ztrátou sluchu, ale to jí nebrání, aby sbírala úspěchy. Rodiče ji postavili na lyže už ve dvou a půl letech, v pěti jela první závod.
„Nikdy jsem nepoznala, jaké je na lyžích slyšet, ale ostatní mi říkali, že by měli na sněhu problém, kdyby neslyšeli. Nechápou, jak můžu lyžovat.
Na startu bývají hodiny a některé pípání je tak vysoké, že neslyším. Když nevím, kdy mám startovat, nějak to odhadnu,“ pronesla.
Potíže jí pak dělají pouze vysílačky. „Ostatní tak komunikují s trenéry, ale já vysílačkám nerozumím, vydávají pro mě jen takový rachot. Někdo mi musí informace přeložit,“ líčila.
Používá speciální sluchadla, vnímá však hlavně odezíráním, což zvládne i v angličtině nebo francouzštině.
„U někoho mám problém, když hůř pohybuje rty. Sluchadla mi jen zprostředkovávají zvuk, ale slyším šum, nerozpoznám slova. Přirovnám to k tomu, jako by na vás někdo mluvil čínsky. Slyšíte ho, ale neporozumíte mu. Nejdůležitější je odezírání,“ vysvětlila.
Přestože nikdy neslyšela, díky péči rodičů a prarodičů se naučila mluvit a bez větších potíží se dorozumí s každým. „Máma se mi hrozně moc věnovala, ukazovala mi obrázky a popisovala je. Snažila jsem se ji napodobit, nejdřív jsem vyslovovala jen samohlásky, s pomocí logopedky řeč postupně dostávala podobu.
Pak jsem nastoupila do normální školky, kde se se mnou vůbec nepárali a vzali mě do kolektivu jako normální holku. To samé na základce, vyrůstala jsem mezi slyšícími dětmi, což pro mě byla obrovská výhoda,“ popsala.
Návštěvu Olympijského festivalu v Brně si užila. „Je to velmi pěkná akce, která přivede lidi ke sportu, líbí se mi. Zajímá mě biatlon, protože nechápu, jak můžou uběhnout několik kilometrů, potom se postavit na střelbu a něco trefit,“ rozesmála se Kmochová.
JAROSLAV KÁRA
Brněnský deník
http://brnensky.denik.cz/
Přidejte odpověď