Myšlení nás utváří

Klasická medicína pracuje převážně s fyzickým tělem a jeho funkcemi, něco vyoperuje, zašije a problém je vyřešen, kdežto vy pracujete v prostoru, který nevidíte, je to složitější?

No, já myslím, že vidíme… Akorát máme jiné způsoby. V našem oboru nejdou věci rychle – člověk se nezmění na základě toho, že uděláme nějakou magickou operaci nebo hypnózu a vyřešíme všechny jeho potíže. Když mluvíme o léčbě duševních nemocí, je to otázka roků, desetiletí. Vypadá to, že se nic neděje, ale člověk se utváří dlouhodobě, jestliže se má měnit, řešit nějaký problém a ještě ve stavu nějakého deficitu, tak to prostě trvá dlouho. Druhé specifikum je to, že nemáme žádné přístroje, které řeknou: ano, jste duševně nemocný a tímhle způsobem. Naše diagnóza je na základě toho, že s člověkem mluvíme, sledujeme a posuzujeme to, jak se projevují jeho jednotlivé psychické funkce, ale nemáme na to žádný obrázek, který bychom mu ukázali a řekli: „Vidíte tady tu skvrnu? To je ta deprese…“ O to důležitější je pro nás vztah s pacientem. Lidé mají tendenci přehlížet subjektivní utrpení druhých, které je nehmatatelné, a tak se mu podle nich nedá věřit. Okolo těchto onemocnění pak panují nejrůznější legendy, že jde o nedostatek vůle, slabost a únik, společenské stigma takto nemocných je stále obrovské.

Jste jedno ze tří specializovaných center na léčbu mentální anorexie v České republice, narůstá incidence tohoto onemocnění?

Mentální anorexie je stále častá a zasahuje i mladší věkové skupiny, než by člověk čekal, opakovaně se setkáváme s pacientkami či pacienty, kterým je od 11 do 13 let.

Existuje vysvětlení, proč k tomu dochází v tak raném věku? Jedná se o vliv společnosti, prostředí?

To je složitý problém, nelze najít jednu zjevnou příčinu. Nějaký způsob reakce na tlaky a procesy ve společnosti ale zřejmě hraje svoji roli. Dívky se chovají jako ženy v čím dál ranějším věku – tlak na ženskost dřív může být problém, ale to je jen můj pocit. Nemusí to být ani tlak na štíhlost, ale především tlak na výkon, tlak na to neselhat, být dokonalý. Když se perfekcionismus spojí s určitou rodinnou atmosférou, kde je ztížená komunikace o tom, co člověk potřebuje a prožívá, tak nejedení a zaměření se na tělesný zjev může být jedna z mála cest, jak mít pocit, že má člověk nad něčím kontrolu, což v tomto případě může hrát daleko větší roli než nějaký kult krásy.

Jako jediná Psychiatrická klinika v republice máte jednotku intenzivní péče, pro které případy ji využíváte? 

Všude jinde v republice pacient, který se dostane do závažného stavu podvýživy, odchází na somatické oddělení, kde je živený, a až je vyživený, odchází na psychiatrii, to ale není úplně ideální. Pracovníci klasické JIPky, kteří alimentaci dělají, nerozumí úplně problematice mentální anorexie a mají za to, že stačí zkorigovat nějaké parametry v krvi pár infuzemi, ale my víme, že je to komplexní problém, který ovlivňuje schopnost mozku reagovat pružně a profitovat z psychoterapie. Realimentace musí mít nějaký průběh a dlouhodobost.

Psychiatrická klinika je také známá programem pro léčbu prvních epizod psychotických poruch, můžete jej blíže představit?

Začátek léčby je u nejzávažnějších duševních nemocí (jako např. schizofrenie) velice důležitý. Čím dříve budeme první epizody léčit, tím lepší bude další průběh nemoci. Naše úsilí se zde potkává s připravovanou reformou psychiatrie, která se zabývá také tím, jak změnit přístup k léčbě dlouhodobě nemocných a nejzávažnějších duševně nemocných, kteří bez podpory vypadávají ze schopnosti žít samostatně a končí na dlouhodobých hospitalizacích v léčebnách. Reforma se zaměřuje na to, aby pacienti mohli být co nejvíce ve svém přirozeném prostředí, ale protože mají deficity, odborná péče dochází za nimi. Jde o to nahradit život v léčebně životem v komunitě. Daří se nám provazovat sociální komunitní péči s naší akutní psychiatrickou péčí, spolupracujeme např. s občanským sdružením Práh, což jsou právě poskytovatelé sociální podpory, jejich zaměstnanci chodí k nám na oddělení a komunikují s pacienty, nebo plánují jejich sociální rehabilitaci po propuštění z nemocnice.

Zabýváte se nějakou specifickou léčebnou metodou?

Zaměřujeme se na transkraniální magnetickou stimulaci.  K mozku se přiloží cívka, která generuje magnetické pole a následně elektrické proudy v mozku, což aktivuje nebo inhibuje tu část mozku, na kterou zacílíte. Jedná se o malé části mozku o rozsahu přibližně 2 cm², a proto jsou tak důležité zobrazovací metody, hlavně funkční magnetická rezonance, abychom přesně věděli, kde najdeme místo v mozku, které souvisí s nějakou psychickou funkcí a zacílili tam léčbu. Zaměřujeme se takto např. na léčbu schizofrenie, deprese a máme teď velký výzkumný projekt na léčbu tzv. impulzivního chování u několika diagnóz.

V našem případě, kdy se snažíme v průběhu neurofeedbacku vyvolávat emoční reakce, toho docílí tím, že nějakým způsobem zreguluje svoje emoce. Např. při úzkosti máte hodně aktivní amygdalu, jsou různé strategie, jak zmírnit stres, resp. úzkost. Řekneme mu např., aby odklonil svou pozornost od podnětu, který úzkost vyvolal, začal třeba myslet na něco příjemného, nebo aby o podnětu přemýšlel jiným způsobem a tím, že mu v ten okamžik promítáme aktivitu amygdaly, tak mu zároveň ukazujeme, jak se mu daří emoci v tu chvíli opravdu regulovat. Jádro mnoha duševních nemocí totiž spočívá v přehlcení emocemi, které pacienti nezvládají uregulovat. Toto je nový nástroj, jak se naučit zvládat své emoce.

Změním-li své myšlení, změním také reakce mozku… Takže myšlenka má takovou moc?

Jistě, např. úspěšná psychoterapie – „povídání si“ s pacientem – vede k úplně stejným změnám na mozku jako podání antidepresiv nebo jako třeba léčba elektrokonvulzí. Mozek se dostane do nějakého stavu, který zvládá ty věci uregulovat, ať je to jakýmkoliv přístupem, takže slovo má velkou sílu.

Slovo nás může naučit myšlenkám a myšlenky pak vyvolávají určité fyzické reakce, o to větší roli má pak výchova a vzdělávání, které nás učí myslet, že?

Ve škole se dozvíme pouze ty vědomosti, ale už ne to, jak sami se sebou pracovat, což je ale velmi důležité. O tom je právě výchova – to získáváme v interakci s našimi nejbližšími v průběhu vývoje. Jde o to, jakým způsobem přemýšlíme, jak jsme schopni sami sebe regulovat, vnímat to, co se kolem nás děje, jak tomu rozumíme, jak s tím pracujeme… Myšlení nás utváří.

De facto zkoumáte mozek, ale jinak než neurologové…

Např. zkoumání biologické psychiatrie je zaměřeno na to, proč fungují léky, proč funguje neurostimulace, jak funguje mozek a jakým způsobem znalosti o funkci mozku, jeho stavbě a komunikaci v mozku dokážeme využívat pro to, abychom ovlivňovali stavy narušené psychiky. Všímáme si jiných, složitějších a jemnějších funkcí mozku než jsou ty, které jsou narušené u neurologických nemocí.

Ovlivňuje duševní stav naše fyzické zdraví?

Duševní stav je provázaný s tím tělesným a naopak. Když mám v těle proces, který vyčerpává moje zdroje, tak moje psychika bude ovlivněná. Opačně, např. pacienti s depresí mají jiné odpovědi hormonů na stres, mají v těle určité projevy zánětu, a tak se duševní porucha projevuje i mnoha tělesnými příznaky.

Teď je otázka, co bylo první, jestli deprese, nebo špatný fyzický stav?

To není vůbec podstatné. Dnes se pracuje s tzv. cirkulární kauzalitou, tento model nahrazuje klasickou lineární kauzalitu s jasnou příčinou a důsledkem. My víme, že existují zpětné vazby, že je nějaká příčina a nějaký důsledek, ale ten důsledek ovlivňuje tu příčinu – ta se změní – a to zase ovlivňuje ten důsledek. Není tedy až tak důležité porozumět příčině, ale pracovat s tím, jak se věci utváří, navzájem ovlivňují a jakým směrem k tomu můžeme přistupovat.