O jiném úhlu pohledu. Toho ze tmy. Věnoval se silniční cyklistice. Hrál fotbal. Nejlépe mu šla sportovní střelba. Pak přišel úraz. Bylo mu jedenadvacet, když vlastní neopatrností přišel doslova ze dne na den o zrak. Nevidomý devětatřicetiletý Martin Adámek ale nikdy „neházel flintu do žita…“
„Vzpomínám si, co mi problesklo hlavou, když jsem ještě před ztrátou zraku někde viděl nevidomého s bílou holí: jak to musí být strašné, beznadějné, že ten dotyčný není schopen samostatného života,“ popisuje mladý muž v černých brýlích. „Záleží ale na tom, jak se k tomu člověk postaví. Samotného mě překvapuje, když se podívám s odstupem času, že jsem to vlastně lidově řečeno tak snadno strávil,“ vypráví Martin.
A vzápětí dodává, že bez rodičů, přátel a lidí z jeho okolí by to nešlo. Usnadňovali mu návrat do běžného života, jak se jen dalo.
Postupně se novou situaci snažil zpracovat. A pomohl mu také humor. „Nerezignoval jsem, neřeším, co by bylo, kdyby bylo…,“ usmívá se. Když tak vedle něho sedím v kavárně a povídáme si, musím z toho, co vidím a slyším, uznat, že se mu to podařilo.
Martin strávil nějaký čas po úraze v nemocnici. Poté ho čekal „nový život“.
Všechno se musel znovu naučit. Orientovat se v prostoru, psát a číst v Braillově písmu, pracovat „jinak“ s počítačem, ale také postarat se sám o sebe. „Vzhledem k tomu, že jsem viděl a mám reálnou představu o věcech, tak například používání rychlovarné konvice pro mě byla rutina. Věděl jsem, kde se zapíná, jak funguje. Spoustu takovýchto činností má člověk dokonale zažitých a někdy si vlastně ani neuvědomuje, že na ně nevidí,“ říká Martin. I proto byl jeho návrat zřejmě o něco snazší. Samozřejmě i tady mu pomohlo jeho okolí.
A také zaměstnavatel.
„Před ztrátou zraku jsem pracoval jako technik na telekomunikacích Policie ČR. Dnes můžete slyšet můj hlas v call centru. Vytvořili pro mě pracovní místo, za což jsem velmi vděčný,“ usmívá se Martin Adámek, který ví, jak je těžké najít práci. Natož s handicapem.
Uběhlo pár let a Martin se rozhodl studovat. „Studium na katedře sociálních studií jsem bral jako zadní vrátka. Není totiž nikde řečeno, že současnou práci budu mít do důchodu. Jednou bych se tak mohl uplatnit třeba v neziskových organizacích, kde se sociální vzdělání požaduje,“ popisuje Martin.
Cyklistiku, fotbal, ale i například řízení auta má již zapovězeno. „Nepřemýšlím nad tím. Netrápím se, že už nesednu za volant nebo na kolo. Prostě žiju tím, co je teď a co může přijít,“ svěřuje se muž, který touží po založení rodiny.
Chtěl by také napsat knížku. „Rád bych srovnal život před ztrátou a po ztrátě zraku. Takový návod pro podobně postižené, aby nepropadali beznaději. A že i ve tmě se dá žít plnohodnotný život,“ vypráví s nadšením.
Čeho se ale nevzdal, je střelba. Jen vyměnil pistoli za vzduchovou pušku. „Navázal jsem spolupráci se Sportovně-střeleckým klubem policie Ostrava, máme stejná pravidla jako běžní střelci, jen je výjimka ve způsobu měření a navádění. Paprsek převádí světlo na zvuk, střelec používá sluchátka.“
Martin na tomto poli sklízí úspěchy: v roce 2014 na mistrovství Evropy získal bronzovou medaili v disciplíně 3 x 40 ran (40 ran vkleče, 40 ran vleže, 40 ran vstoje), v roce 2016 na mistrovství světa rovněž bronz v disciplíně 60 ran vstoje. I to mu drží hlavu nad vodou.
Co se týká odstraňování orientačních bariér, pochvaluje si zvukové majáčky pro nevidomé či reliéfní dlažbu. Jen nesmí nasněžit… „Zatím se mi nic zásadního nestalo, do ničeho jsem nenarazil, neupadl. Ale vím, že to k tomu patří. Za bílou hůl se rozhodně nestydím. Na čem se ale bude muset ještě dlouho pracovat, je komunikace. Setkal jsem se vícekrát s nevstřícností například na úřadě, ale na druhé straně také s velkým pochopením. To když mě například z okna svého bytu viděla přešlapovat před přechodem jedna starší paní. Neměl jsem odvahu do vozovky vstoupit. Ona to nevydržela, oblékla se, sešla ke mně a přes přechod mě převedla. Pak se zase vrátila domů. To jsem měl až výčitky svědomí…,“ říká na závěr.
HANA POREBSKÁ
Bruntálský a Krnovský deník
http://bruntalsky.denik.cz/
Přidejte odpověď