Lenka Bunešová se stará o handicapované děti v mosteckém denním rehabilitačním stacionáři. Mladá žena, která má dvě vysoké školy, se v listopadu stala Pečovatelkou roku 2017. „V dětech jsem se našla,“ říká speciální pedagožka.
– Neláká vás s takovým vzděláním dělat něco jiného než pečovatelku ve stacionáři?
Správně řečeno jsem sociální pracovnice a pro mou práci je nutné vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání. A já jsem tady, protože jsem tady ráda.
– S jakými dětmi pracujete?
Většina z nich je předškolního věku a mají různý rozsah zdravotního postižení od lehkého mentálního či tělesného handicapu po závažné kombinované potíže.
– Co s nimi děláte?
Provoz denního stacionáře v podstatě připomíná mateřskou školu. Rodiče k nám děti ráno přivedou a po obědě nebo odpoledne si je odvedou. Mezitím zažijí program jako v běžné školce, ale s odbornou péčí. O jejich základní potřeby, jako jsou hygiena, jídlo a hry, se starají pracovnice v sociálních službách. Speciální činnosti, třeba na rozvoj řeči, rozumových schopností, motoriky a sociálních dovedností, procvičují děti se mnou. K učení potřebují větší podporu a více času.
– Prospívá jim, že nejsou jen doma?
Domnívám se, že ano. Už jen to, že jsou v kolektivu, jim pomáhá. Navzájem se motivují. U dětí s těžším postižením používám bazální stimulaci. Poskytuji jim podněty, aby měly zkušenost se svým tělem a vyvíjela se jejich osobnost.
– Jak to v praxi vypadá?
Představte si, že nemůžete chodit, ležíte bez hnutí a hledíte bezradně do stropu. Tento omezující stav měním třeba polohováním, přísunem hraček a dalšími stimulacemi, které zaměstnávají smysly a podporují i pohybovou aktivitu. Na první pohled to není žádná věda, ale po znalostech z kurzů musíte mít i určitou zkušenost. Ne všichni rodiče proto mohou „bazálku“ doma poskytnout.
– Kolik dětí máte na starosti?
Denní kapacita stacionáře je 12 dětí. Některé činnosti děláme všichni společně, někdy je lepší práce v malé skupince. Musím si také nechat čas na dokumentaci.
– Vy také papírujete?
Je to součást mé profese a také povinnost ze zákona. Sociální práce je dnes hodně o papírování. Sepisuji třeba individuální plány dětí. Když pro ně připravujete činnosti na rozvoj schopností a dovedností, musíte zaznamenat jejich průběh, na čem děti byly, na čem jsou a kam se posunuly. Díky tomu na nic důležitého nezapomenete.
– Kdy jste se rozhodla, že budete pracovat s dětmi?
Začalo to na střední škole, kde jsem studovala ekonomii a marketing. Tehdy mi tyto obory přišly praktické pro život, ale během studia jsem zjistila, že mi něco chybí, že mě to táhne jinam. Takže jsem se dala na pedagogiku.
– Zažíváte pocit vyhoření?
Zatím ho nepozoruji. Práce s dětmi ve stacionáři mě pořád moc nabíjí. Vím, že to může znít jako klišé, ale já jsem se tu našla.
– Co vás nabíjí?
Nabíjí mě, když mezi děti přijdu a ony se na mě sesypou a volají: Teto, co budeme dělat? Nabíjí mě, když vidím, že dělají pokrok a jak jsou šikovné. Když si pětileté dítě začne při společném zpívání broukat, tak si někdo řekne, no a co. Jenže já vím, že předtím nikdy nebroukalo, a to jsou chvíle, kdy čerpám energii. Má práce bývá vyčerpávající, ale při takovém dobíjení jen krátkodobě, ne dlouhodobě.
– Vzniká bližší vztah mezi vámi a dětmi? Máte nějakého miláčka?
Bližší vztah určitě vzniká, ale nemyslím si, že bych někomu stranila. V našem kolektivu, a tím myslím personál i děti, na sebe zkrátka myslíme. Děti sice postupně odcházejí, ale rodiče k nám občas zajdou referovat, jak se jim daří. Zůstáváme tetami, které se staraly a dokázaly obejmout.
– Vypínáte ve volnu od práce?
Ne vždy se to daří. Zpočátku jsem se bála, že budu nad osudem dětí hodně přemýšlet, ale naučila jsem se brát realitu takovou, jaká je. Postižení dětí se mě ale dotýká. Stává se mi, že se o půlnoci probudím a řeknu si, co bychom ještě mohli udělat. Vymýšlím, co dál a jak věci zařídit, aby to mohly dělat všechny děti.
– Jste ráda, že jste Pečovatelkou roku?
Uznání mě potěšilo, ale bylo nás několik, kteří jsme cenu dostali. Pro každého sociálního pracovníka je to další zdroj, kde čerpat elán. Mě navrhla naše vedoucí a toho si moc cením. Ale není to jen o mně, my jsme tu tým.
MARTIN VOKURKA
Chomutovský deník
http://www.chomutovsky.denik.cz/
Přidejte odpověď