Od mala se věnoval sportu. Věnoval se především cyklistice a také fotbalu. Ten se mu ale nakonec stal osudným. Jednou při cestě z tréninku měl autonehodu, když ho srazil nepozorný řidič, následně ochrnul a jeho život se tak navždy změnil. Přesto se rozhodl bojovat a ke sportu se vrátil.
Dobříš – Handicapovaný sportovec Jan Tománek dokázal překonat všechny překážky a začal dosahovat velkých úspěchů na handbiku, na lyžích a především v triatlonu. Podle jeho názoru je totiž každý handicap jen tak velký, jak velkým ho cítíme.
– Co pro vás bylo nejtěžší překonat a díky čemu se vám to podařilo?
Život neustále přináší vzestupy a pády. Zdánlivě nejsložitějším obdobím mého života byl vlastní úraz. Moment, kdy jsem po autonehodě ochrnul, změnil celý můj život. Paradoxně nejsložitější nebylo přijmutí skutečnosti, že už se nikdy nepostavím na nohy, ale spíše nejistota před tímto prozřením. Nejistota, že nevím co bude.
– Co vás dovedlo k tomu, že jste si řekl, že budete i se svým handicapem sportovat?
Ve chvíli, kdy jsem si naplno uvědomil, že můj handicap je trvalý, jsem ucítil jistou úlevu. Nebyla to optimální výchozí pozice, ale cítil jsem, že ať začnu s čímkoli, bude to jen lepší. Poté co jsem zkusil znovu sportovat a ucítil, že sport je stejný, pomohlo mi to. Mohl jsem vykročit, respektive vyjet dál a uvědomil jsem si další důležitou věc. Každý handicap je jen tak velký, jak velkým ho cítíme.
– Jak je těžké pro handicapovaného člověka věnovat se sportu?
První determinantou jsou funkční specifika handicapu. Nedá se to nějak objektivizovat či paušalizovat. Velmi zjednodušeně nelze říci, že čím těžší je handicap, tak tím problematičtější je realizace ve sportu. Pokud označím svůj handicap za středně závažný, jsem schopen fungovat sám prakticky bez omezení. Na straně druhé pro člověka, který má např. postižené i horní končetiny, je realizace ve sportu také možná, ale již podstatně složitější ve vlastní realizaci či zajištění vhodných podmínek včetně asistentů.
– Jaké podmínky jsou v české republice vytvořeny pro handicapované sportovce?
Situace se liší sport od sportu. Troufnu si říci, že kolektivní sporty jsou na tom lépe než individuální, ale přesto musím poukázat na těžké začátky, které každého handicapovaného sportovce čekají. Kompenzační a sportovní pomůcky jsou neúměrně dražší než běžné vybavení a mnoho lidi ani nemá možnost se sportem začít, protože zkrátka finanční nároky jsou neúnosné.
– Co by bylo potřeba podle vás zlepšit?
Osobně vidím největší úskalí ve vnímání sportu handicapovaných samotnou veřejností. Výkony sportovců jsou mnohdy nedoceněné a odbyté degradačními frázemi typu: to je dobře, že ten chudák něco dělá. Myslím si, že během své sportovní kariéry jsem dokázal, že chudák rozhodně nejsem. Ale někdy si říkám, co musím ještě dokázat, aby mě společnost respektovala.
– Proč jste si vybral právě triatlon? Věnoval jste si i něčemu jinému?
Jako první jsem zkusil plavání, ale to byla spíše forma rehabilitace. Zhruba po roce jsem přičichl k cyklistice, která mě už neopustila. O mnoho let později jsem se začal věnovat běžeckému lyžování a ve stejném roce jsem poprvé dokončil svého prvního 70.3 Ironmana.
– Co vše máte za sebou? (závody) A co považujete za svůj největší úspěch?
Největším vítězstvím bylo bezpochyby to, že jsem po úraze začal znovu sportovat. Nevzdal jsem to. Vše další jsou jen jisté dílčí úspěchy, nicméně osobně za své nejvíc považuji dokončení legendárního Vasaloppet 90, protože během téměř dvanáctihodinového závodu jsem si sáhl na dno svých psychických i fyzických sil.
– Co vás čeká v nejbližší době?
Po konci sezony a pauze se začínám znovu hýbat. Mám naplánovaný plavecký kurz a jsem odhodlaný neustále tvrdě pracovat na svých nedostatcích. V prosinci mě čeká první zimní soustředění v Itálii, na které navážou běžkařské klasiky.
Příbramský deník
http://www.pribramsky.denik.cz
Přidejte odpověď