Redaktorka Pražského deníku vyzkoušela na vlastní kůži, jaké to je, když se má nevidomý, neslyšící, či člověk na vozíčku pohybovat po hlavním městě.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké by to bylo nic nevidět? Nic neslyšet? Nechodit? A co takhle vyřadit postupně na dvě hodiny nohy, pak oči a nakonec uši?
VYŠEHRAD, 9.00
„Nevyklopíte mě?“ držím se křečovitě vozíku. Do neziskové organizace Asistence, jejíž dobrovolníci pomáhají vozíčkářům, jsem přišla po svých, ale teď už si to s osobním asistentem Jakubem Antošem drandíme po dlažebních kostkách do Podolí. „Snad ne,“ odpovídá Jakub. Jedeme rychle, už mi z té jízdy na vozíku drkotají i zuby. „A už se vám někdy povedlo někoho vyklopit?“ ptám se spíš ze srandy. „Ale jo, párkrát už ano, ale klienti se tomu vždy smějí,“ říká Jakub zvesela.
Projíždíme podél Vltavy k Jiráskovu mostu. V dopoledním slunci se zaleskne Tančící dům. Mrknu na Jakuba, co by tomu asi říkal. „Ale proč ne,“ směje se rezignovaně. Na recepci nás ale slečna upozorňuje, že se dostaneme jen do sedmého patra výtahem.
„Do osmého patra jsou velmi strmé schody a na vyhlídku… To bohužel ne,“ říká omluvně. „Tak to aspoň zkusíme,“ navrhuji.
VÍTEJTE VE SVĚTĚ VOZÍČKÁŘŮ…
Ve výtahu nám to vymlouvá i zhruba padesátiletý muž v obleku. „Však se jděte podívat, nahoru to s vozíkem nepůjde.“ Cítím se dotčená. Ten kravaťák si to štráduje po schodech do osmého patra jako nic a nám nejenže nepomůže, ale ještě nás odrazuje?
„Přece se o ten výhled neochudím!“ „No jo, vítejte ve světě vozíčkářů…“ povzdechne si Jakub. Když ale vidí můj rozmrzelý výraz, přece jen se jde nahoru podívat. „Ale jo, asi to nějak půjde…“ a už mě táhne do osmého patra. A pak ještě dál na vyhlídku.
Funí u toho, ale když se na něj otočím, statečně se usměje. Jsme nahoře! Ten výhled! Oběma se nám tají dech…
BEZBARIÉROVÝ VÝTAH PRO „CHODÍCÍ“
Z Tančícího domu míříme na Karlovo náměstí na tramvajovou zastávku. „Tahle tramvaj tam jede,“ raduji se. Ale Jakub mě usměrňuje. „Není bezbariérová. Počkáme na nízkopodlažní.“ Čekáme. Projíždějí další tramvaje. I ty, které jedou na I. P. Pavlova.
Ale nejsou nízkopodlažní.
„Ach jo, jak dlouho tu ještě budeme čekat?“ ptám se nedočkavě. Jakub se koukne do mobilu a zahlásí: „Tak prý dvacet minut… Tak to ne.
Jdeme,“ rychlou chůzí rozpohybuje vozík a za pár minut už jsme v Legerově ulici, kde se nachází bezbariérový vstup do metra.
Na výtah čekáme docela dlouho. A z něj vybíhají na první pohled zcela zdraví lidé. Asi dvacetiletý kluk, padesátiletý zavalitý muž a asi patnáctiletá dívka. „A takhle je to pořád,“ hodnotí otráveně Jakub sestavu z výtahu.
Jsme zpátky v sídle Asistence.
Zvedám se z vozíku. A mám pocit, že mi nohy vypoví každou chvíli službu. Jako by nechodily ne dvě hodiny, ale dva dny. „Tak jaký to byl pohled z vozíku?“ zajímá se Jakub. „Nevím, jestli je to normální, ale měla jsem tendenci dívat se jen do výšky očí, tedy lidem na zadek.“ „Tak to mi kluci vozíčkáři říkají také,“ směje se.
„A taky…“ váhám. „Přestože jsem se na ostatní lidi usmívala, oni ode mě odvraceli tvář.“ „No jo, v tomhle jsou nejlepší děti. Jsou upřímné, zvídavé, autentické… My dospělí už máme kolikrát pocit, že když někdo vybočuje, radši před ním zavíráme oči…“
PANKRÁC, 11.30
„Chcete si nacvičit chůzi s holí?“ ptá se mě Vít Liška, ředitel Okamžiku. Organizace, která pomáhá nevidomým.
„Jdeme rovnou na věc,“ říkám a popadám bílou hůl. Mám pocit, že minimálně k výtahu, který jsem ještě před chvílí viděla, musím dojít raz dva. Omyl. Po dvou metrech vrávorám. A narážím na zeď.
Je čas oběda, a tak jdeme s Vítkem do místní jídelny. Na první „pohled“ mě zaujme vůně. Cítím nějakou omáčku, hovězí vývar… Vítek mi čte postupně čtyři menu. „Prosím krůtí s těstovinami,“ objednávám si u kuchařky. Podává mi talíř, který opatrně umisťuji na tác. Vítek mi pak ještě nalévá zelňačku. Přemisťuji po páse tác až k pokladně.
Zaštrachám v kapse a vytahuji papírek. Je to dvoustovka? Nebo stovka?
Beru si tác a ramenem se opírám o Vítka, který mě dovede ke stolu. „Paráda, jde vám to, ani jste nevylila tu polívku,“ skládá mi kompliment.
Usmívám se. Jen chvíli. Ruka podle pokynu mozku totiž nechytá lžíci, ale začne se máčet v omáčce a těstovinách. Chvíli mi trvá, než zafunguje spolupráce ruka – pusa. Polévku zvládnu ještě jakž takž. Ale hlavní jídlo…
NENÍ MODRÁ JAKO MODRÁ
Přemisťujeme se do pankráckého obchoďáku. „Co to tady smrdí?“ „Smrdí?“ diví se Vítek a zkoumá, odkud by pach mohl pocházet. „Aha, to budou čisticí prostředky, jak kolem nás projela uklízečka.“
Prosím Vítka, aby mě zavedl do obchodu s oblečením, že bych si koupila tílko. „A jakou barvu byste si představovala?“ „Spíš mi řekněte, jaké mají.“ „Černou, bílou, modrou…“ Modré tílko by se mi líbilo. „A jaká je ta modrá?“ „No taková…“ Zaváhá.
Přichází prodavačka, díky které tílka rázem dostávají naprosto jasné barvy. Modrá je najednou blankytná, oceánová, s příměsí šedé jako před bouří…
Z BÍLÉHO PSA ČERNÁ KOČKA
Z obchoďáku míříme na poštu. Děda má za pár dní 77.
narozeniny, tak mu chci poslat pohled. „Nic dědečkovského tu nemají,“ hlásí Vítek zklamaně. „Jsou tu jen kytky, kočky, psi…“ „Vezmeme ty psy. Jak vypadají?“ Podle Vítkova popisu vybíráme „chlupatého bílého psa“.
„A teď to jdu napsat.“ „Sama?“ diví se Vítek. „No jasně. Jen poprosím, abyste mi řekl, kdybych už psala mimo pohled.“ Prstem mě naviguje do správných řádků. A teď se ještě trefit do kaslíku. Hotovo. „Tak snad dojde…“ (pozn. Děda ho druhý den opravdu nachází ve schránce. Je na něm černá kočka….)
Jdeme do metra. Čekají mě eskalátory. Paradoxně víc se však bojím toho, co se bude dít, až otevřu oči. Tři, dva, jedna… Do očí mě bouchne světlo z pankráckého nástupiště. Hlava je zmatená.
KARLÍNSKÉ NÁMĚSTÍ, 14.00
„Tak to je Kuba Venglář, náš dobrovolník,“ představuje mi vysokého kluka ředitelka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob Šárka Prokopiusová.
„Těší mě,“ usměji se. Místo odpovědi začne Kuba znakovat. Zarazím se. Zjevně chyba v komunikaci… Když jsem si domlouvala „doprovod“, prosila jsem o nějakého dobrovolníka, který by se mnou cestoval po Praze. A nepřišlo mi v tu chvíli podstatné zdůrazňovat, že by měl dotyčný slyšet, aby mi pomáhal v situacích, kdy já budu mít špunty v uších.
A pak mi to dochází. K čemu by mi byl slyšící dobrovolník, když neumím znakový jazyk? A kdyby na mě mluvil, tak ho přece stejně neuslyším… Nasazuji si tedy špunty do uší, mrknu na Kubu a vyrážíme z Karlínského náměstí.
POZOR NA CESTU!
Neslyším projíždějící tramvaje, auta, nevím, co si říkají všichni ti lidé, kteří na zastávce tak živočišně gestikulují. Ani auto, kterému vcházím do dráhy. Kuba mě pohotově chytá za halenku a důrazně mě prstem napomíná, abych si dávala pozor. Je to zvláštní.
Vbíhám do první tramvaje, která jede. Nepřemýšlím nad tím, jaké je to číslo. Všechno to ticho je pro mě tak nové, že se takovým „detailem“ vůbec nezabývám. Zákon schválnosti funguje stoprocentně.
Místo směrem na Masarykovo nádraží jedeme na náměstí Republiky. Zmateně klepu Kubovi na rameno. „Nevadí,“ mávne rukou.
A píše do mobilu: „To se mi stává často. Tramvaj hlásí zastávky, slyšící mají dost času na výstup, já pořád sem ve střehu a z tramvaje skáču na poslední chvíli, až když pořádně vidím, kde jsem.“
Na magistrátu na Jungmannově náměstí, kam si jdu vyzvednout lítačku, si beru lísteček. Najednou mi Kuba klepe na rameno a ukazuje na tabuli. Ještě, že ho tu mám. Tak nějak automaticky totiž očekávám, že uslyším zvukovou signalizaci, která hlásí volnou přepážku.
LÍTAČKA PRO NESLYŠÍCÍ
Sedám si k úřednici. Protože jsem předtím zmáčkla volbu, že si chci vyzvednout hotový průkaz, předpokládám, že bude úřednici stačit doklad totožnosti, aby mi lítačku vydala. Bláhová představa.
Koukám jí na pusu. Říká něco ve smyslu, co si přeji. Ukazuji jí, že neslyším. A ona to zopakuje znovu. Radši vytahuji mobil a píši, že si jdu pro hotový průkaz. Otráveně odchází do jiné místnosti, odkud po chvíli přichází s novou lítačkou.
„Tady to podepište,“ říká.
Už se se mnou loučí, ale že je tak „příjemná“, ještě píši do mobilu: „Prosím kde se dá nabít?“ Povídá, povídá, povídá… A já kroutím hlavou a opakovaně si sahám na uši… Nechápe. Ukazuji na papír a tužku, kterou má u počítače. Otočí oči v sloup, ale nakonec to napíše.
Když vycházíme z magistrátu, Kuba mi ukazuje mobil: „To byla teda ženská… A všimla sis, že jí ani nebylo divné, že si jako neslyšící vyzvedáváš lítačku? Protože to bys měla jízdné v Praze zdarma… A na to by tě jako úřednice měla upozornit.“
PŘÍLIŠ MNOHO ZVUKŮ
Sedáme opět do tramvaje.
Dvě náctileté slečny o něčem vášnivě diskutují. „To je hrozný,“ gestikuluji rukama a ukazuji Kubovi, že jsem zvědavá, o čem se asi baví.
„No jo, to bude zase nějaké bla bla bla,“ říká mi nevzrušeně. A píše na mobil: „Když neslyšíš nic už od dětství, tak ti to ani nepřijde. Nevím, jaké to je slyšet všechny ty zvuky. Jen jednou jsem měl naslouchadlo, ale ten hluk aut, samé hlasy… To se nedalo vydržet, tak jsem ho zahodil.
A mám klid.“
VERONIKA CÉZOVÁ
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď