Jak vypadá život nevidomých na vlastní kůži? Zavítali jsme do pojízdné Kavárny potmě.
„Rozlitá voda je v levé půlce stolu,“ říká neznámá žena. Číšnice odpovídá: „Už ji vidím“. Ozývá se smích.
Servírka nic nevidí, je slepá.
Nevidím ani já, jsem v naprosté tmě. Zavedla mě sem Nikol, je také slepá. Nabízí mi rámě, aby mě bezpečně odvedla ke stolu. V chůzi jsem nejistá a občas klopýtnu.
„Obslouží vás Katka. Pokud budete něco chtít, volejte, na kývání nereaguje,“ informuje mě. Byl to žert? Později zjišťuji, že byl, všichni z obsluhy si ze sebe dělají srandu. Pochopím to, když ke mně přichází Katka a ptá se, zda se mi líbí výhled z okna. Nevidím ani okno, natož to, co je za ním. Celý autobus se směje.
Katka vyjmenovává nápoje, které mi může donést. Prosím o džus. Bojím se, že se kávou opařím. Paní sedící naproti mě vítá u stolu.
Jmenuje se Petra. Pouštíme se do rozhovoru – jako dlouholeté kamarádky. Lidé jsou tu otevřenější. Když nevidí, jak druhý vypadá, nevytvářejí si předsudky.
Mám pocit, že slyším daleko lépe. Ruchy zpovzdálí, které bych běžně nezaznamenala, teď vnímám zřetelně, přestože je v kavárně rušno.
„Zase se uvidíme,“ chichotá se Katka a loučí se s Petrou. Jsem chvíli sama, tak experimentuji. Snad aby mě nikdo neviděl. Dávám si ruku před obličej, ale nevidím vůbec nic.
Ze tmy na mě někdo mluví, po hlase poznávám Katku. Pobízí mě, ať si něco namaluji. Ptám se, co mám nakreslit. Poradí sluníčko, to prý malují skoro všichni.
„To víte, chybí tu světlo,“ ozve se pobavený mužský hlas od vedlejšího stolu.
Dopíjím a prosím Nikol, aby mě odvedla ven. Tam mě oslní prudké světlo.
Prohlížím si obrázek, vedla jsem si vcelku dobře. Přesto se klaním lidem, kteří jsou stateční jako třeba Katka a dokáží na papír vyšvihnout slunce, ač ho nikdy neviděli. Kavárna mi dala možnost uvědomit si, jaké to je žít s handicapem mezi lidmi, kteří ho nemají. Číšníci se pohybují v kavárně jako ryby ve vodě. Za to mají můj obdiv.
Lada Součková
Orlický deník
http://orlicky.denik.cz/
Přidejte odpověď