Šestatřicetiletého Martina Lázničku můžete potkávat ve stáncích na akcích Tulipánu, kde patří k nejoblíbenějším prodejcům. „To mě baví nejvíc, rád si povídám s lidmi,“ říká mladý muž, s nímž si osud nepěkně zahrál.
„Když jsem byl miminko, moje máma se mě zřekla. Dala mě do kočárku a postavila před ústav. Nechtěla mě,“ začal své vyprávění. Až do svých osmnácti putoval z ústavu do ústavu, ale nikdo se do té doby nezabýval tím, že by trochu zvláštní chlapec, trpěl nějakou duševní nemocí. Vyučil se, ale práci nenašel, a tak skončil v azylovém domě. Jako mnoho jeho vrstevníků. O to hůř, když nejsou zdraví a nikdo jim o tom neřekne, nikdo je na to neupozorní, neřekne, co dál, ani kde a jak se léčit.
První, kdo zaregistroval, že Martin je nemocný, byl až jeho „adoptivní“ otec, kazatel Jan Valeš. Martin měl totiž štěstí v neštěstí. Jeho touha poznat život v rodině ho zavedla k církvi. Už tehdy se nemoc začala znovu hlásit. Martin skončil na psychiatrii, tím ale jeho problémy neskončily.
„Hrozně mi ale vadilo, že mi nikdo neřekl, jakou mám diagnózu. Lépe bych se s tím mohl smířit. Jen mě tlačili do důchodu. Proč? Vždyť já byl naučený, že se musí pracovat. I jako děti, když jsme chtěli třeba do bazénu, museli jsme si to zasloužit prací na zahradě,“ vysvětluje.
Když ho z léčebny propustili, živil se pomocnými pracemi. Bylo mu třiadvacet, když jeho nemoc propukla v plné síle. „Vidiny jsem měl už od mala, ale nevěděl jsem, že to není normální,“ říká. Ale teď se k tomu přidaly i pověstné „hlasy“.
Vydal se na psychiatrii do Mostu a teprve tamní lékař, který mimo jiné působil jako soudní znalec, mu řekl diagnózu.
„Byl jsem v šoku. A ještě ve větším, když jsem se dozvěděl, že stejnou nemocí trpí celá naše rodina. A že jméno Láznička je profláknuté na všech psychiatriích v republice. Přijal jsem nemoc, léčbu i částečný invalidní důchod, který mi umožňoval pracovat. Za to jsem byl šťastný. Pracoval jsem ve Fokusu, jsem tady v Tulipánu,“ vysvětluje a dodává: „Léčím se a vím, že hlasy i vidiny jsou jen přeludem nemocné mysli, že to není realita a nemusím se jimi řídit.“
Žije v chráněném bydlení, dál jezdí ke svým „rodičům“ do Jablonce a ve své práci i životě je šťastný. Přijal se a ví, co je možné a co ne.
„Pro schizofrenika je důležité, aby se léčil. Pak se dá s nemocí žít. Vadí mi, že lidé, kteří jsou na drogách, jsou pro své okolí mnohem nebezpečnější, ale lidé se bohužel víc bojí nás, protože o nás a naší nemoci nic nevědí. A tak bych chtěl poprosit – přečtěte si o nás něco na internetu. Člověk se bojí jen toho, co nezná,“ vzkazuje Martin.
Liberecký deník
http://www.liberecky.denik.cz/
Přidejte odpověď